ZPĚV POZEMŠŤANA

Hvězdářská obloha nad námi hoří,

vše se tu v bezedno vesmírné noří,

pro sebe dobrou zemi jen máš;

v hedvábu ovzduší, tepla a světla,

aby ti plodila, aby ti kvetla,

kolotá v koutku, kde cos už znáš.

Dávno už teleskop vypáčil nebe,

andělé prchli, a vtáhl se v tebe

duch, jenž tam marně hledal svůj zdroj;

vše, co tam stvořil sis k obrazu svému

a co tě zaslepovalo jen k zlému,

rozplašil sluncí strašlivý roj.

Básníci, o jednu ilusi chudší,

místo hvězd zemi se vzývati učí,

pozemskou radost, práci a mír;

poslední chudáci, zmožení vínem,

s babkou se kají pak před Hospodinem,

vydavše větru marnivý pýr.

Ostatní zápasí o tu svou zemi

s vlastníky a jejich pochopy všemi,

lán zanedbaný s plevelem svým.

Jen tu se dějí dnes posvátné věci,

jen tu je boj s ďáblem, jen tu jsou světci,

prolité krve úrodný dým.