zpěv pro rákosníka

bratříčku hovorný v dozrálém rákosí,

známostí naší se srdce mé honosí

dnes, trochu pozdě věru,

jako bych teď teprv, když je mi šedesát,

v bídě a hrůze, jež světem jdou spalovat,

měl syna nebo dceru.

na jaře, když tvoje r znělo vítězně

nad vodou, zarůstající tak líbezně,

a na tři rákosová

zelená stébla sis hnízdo tu zavěsil

visuté, měkké, jsem s tebou se seznámil,

a byls má láska nová.

u vody tvému jsem naslouchal kirikrí,

po smaragdovém jsem zatoužil mimikri,

mírumilovné sloze.

ve vodě vyrostla zelená doupata,

stulíky vyzvedly k hladině poupata,

tvůj svět mi kypěl k noze.

od jitra do šera zpívals a varoval,

na dlouhých stéblech ses půvabně kolébal,

nad vodou létávals věncem.

chodil jsem na lov a chodil jsem za tebou,

pro balsám na rány za čirou písní tvou,

jakoby za milencem.

teď už jsi dozpíval pro samé starosti,

děti ti křičí a dělají hlouposti,

mlh plno v našem kraji;

onehdy jedno se o prut mi zranilo,

tuhle zas jiné se málem topilo,

rány se otvírají.

den se nám krátí a smutky se vracejí,

život náš pije jen z dalekých nadějí,

měl jsem tě dříve znáti,

dokud nám prosté dny pokojně plynuly,

dokud jsme k ilusím míru se vinuli,

a čas nám zdál se státi.

tehdy jsem z lásky chtěl splynouti se světem,

v němž jsi ty doma a já už jen vetřelcem,

jinak bych měl tě v lásce.

zapomenouti jsem přával si na lidi,

člověk se za lidi tisíckrát zastydí,

z cesty jsem chodil chásce.

smávali jsme se jí nahlas i potichu,

teď však nám dávno už nebylo do smíchu,

láska se zkřehle krčí...

šelestíš v rákosí s chladnoucím větříkem,

není ti do zpěvu, a mně to rejstříkem

jen jedovatě vrčí.