ZPĚV PRVNÍ.

Toť hrozný čas po bitev kruté bouři,

kdy truchlí sady bez ptactva i háje

a rozkypělých vášní zbojná láje

klid měst i vesnic ohněm hubí v kouři;

když šírá pole stojí neoseta,

když proudem krve chýše podemlety

a bez hlav u cesty je stromů četa.

Mne v kraje také ducha samolety

kdys bezesných a dlouhých nesly nocí

na rudé trosky české ondy moci,

v ta smutná místa, vyzáblá kde zášť

a poběsilá msta si tiskly dlaně,

a daly vlasti v posměch robství plášť

a trní na ubledlé žalem skráně.

Ach, želí píseň má, že pomsta lítá

jak káně lstivě na kořist se vrhla,

že hrdá hlava, vínem pýchy zpitá,

zlých chtíčův otěží víc nezatrhla,

že smrtí královou zlob břitkým mečem

i vlasti v srdce bodala hrůz runy,

a síla česká byla bez koruny,

pout tíhu smýkajíc, již posud vlečem...

Ó pomsto zlá! kdož bránit se ti může?!

Ty hady přemýšlíš a mluvíš růže,

ty trávíš úskočně, když nyvě zpíváš,

meč odkládáš, leč vraždu v srdci skrýváš,

mír v stopě máš, však símě sváru v pěsti

a lstivě číháš dějin na rozcestí

a jedno ti, zda přijde noc či ráno,

jen když, co chtěla jsi, jest vykonáno. –

Však neslaví má píseň panichydy

za krále samovládce v časech bídy,

jen žalozpěv chce české říši pěti,

a hrdin smrt a matek pláč a dětí;

jeť obraz chmurný dálného to času

a v temných barvách temné děje chová;

či hovořívá pomsta sladká slova?

či mor je milým hostem hodokvasu?

Čas dávný bolně z duše strun mi chvěje,

a slzy otců proud mé písně kalí,

jenž prchajících věků do koleje

jak horská bystřina se z ňader valí;

stín hrozný-li však píseň nutí z hrobu

a v ostrém světle staví za strašidlo,

tož s novou v soustret dávnou svést chce dobu

těm na postrach, jimž srdce na led stydlo,

že v samochtíče bachantickém kolu

své vlasti šlapou zlatou gloriolu.

A jak čin vykonaný vlasti k blahu

je myšlenkou jen vyzpívanou krásně

do lidstva tužeb velkolepé básně,

jež slávě příštích volniti má dráhu,

tak jest i zrady hadovité hnutí

té básně veršů náhle přetrhnutí.

Však v nekonečné všeho lidstva dráze

jak skále souzeno jest zrádci státi,

těm na postrach, kdo vlasti nechtí znáti,

a těm, kdo dále chtí, snad ku výstraze.

Nuž tedy dolů, temná rouško, dolů,

pryč s tváří doby úmoru a bolu,

již tajné ruce šesti věků tkaly –

a ty se objev, stíne z času dáli!

Ó Moravo, ty dívko plnolící,

jak švarna jsi, jak útulna, jak mila;

ty's každému se rázem zalíbila,

vždyť vnadnější's všech světa krasavicí!

Jsi čarovna! Zda něha tvoje hasne?

Snad středem ráje jsi; kdo zřel tě, žasne;

Bůh žehnal tobě nad jiné svou rukou,

květ zázraků ti v ňadra sil i krás,

vždyť srdce niv tvých zvučnou písní tlukou,

a hovor hájů tvých je samý jas.

Tvá údolí, jak zázračné to kraje!

V nich slunce paprsky jsou struny skvostné,

na kterých s jara příroda si hraje

sty ladných zvuků písně přemilostné.

Rév štědrost rozkládá své rámě svěží,

když s kyprých svahů do údolí běží;

luh květnou pílí bohatě se vnadí,

a jarost bystřin s vrchů dolů pádí,

an jasan lípě sladkou šepce věc,

jak na záletech panně mládenec.

Jeť snadno hájům jarní hovor vésti,

vždyť nad Moravou peruť rozpjal mír

a místo meče palmy svěží trestí

vlast k slávě vede jarý bohatýr;

bylť tam, kde Rudolf zplenil Oslavany,

pán z Dědic, Milota, teď říšský man,

té zbité Moravěnce vládcem dán,

rek boje velký, bez bázně a hany!

Aj, z Dědic Milota? Vždyť zrádcem on!

Hle, na čele znak matkobijce nese;

tam na Moravském poli pomstil zle se,

když volal „utíkejte" v boje skon –

Pad' Otakar – tak Milota mstil brata,

že král mu hlavu stít dal na Veveří;

jím česká říše dána v ruce kata,

a smrt už nad ní dravé zuby štěří. –

Jak hanebno být nejprvnějším rabů

a zradu nésti v hrotu svého meče,

jak hanebno, když muž se mění v babu,

a místo napřed, z bitvy nazpět teče,

by za slávu, již vyhrál svému vrahu,

směl zažebrat si u vlastního prahu!

A Moravo, ty žehnáš této době?

jí platí snad tvých hvozdů ševelení?

V tvém klínu ovšem hluku války není,

však ticho tam, jak v zasypaném hrobě.

Jsouť svazky tvoje s Čechy potrhány,

jeť umořen i lid tvůj ondy svěží,

duch z přehluboké krvácí mu rány

a síla na bojišti zbita leží. –

Ó Moravo, ty's bědně zaprodána;

ač nemáš krále již, máš přece pána,

ač nemáš pána již, máš přece krále,

on na smrt v poutech pohání tě stále,

on, vášní rab, ti pyšně vojevodí,

on místo v říze, v plášti hanby chodí,

on tajně nosí místo zlaté čelky

na zradou potřísněné hlavě šeré

lži pásku jen, té pravdy tupitelky,

a kletby lidu svého tisíceré! –

Ty nemáš krále a máš pána přece,

on hnal tě v hradbu kopí chlapův svých,

jak čihař ptáče do železné klece;

máš Milotu! ten hrozný tvorstva hřích,

máš lstí a pýchou pěstěného lháře,

jak vrah tvůj k pohaně chtěl, za vladaře! –

Či jiný on? – Snad! – V divuplné síle

víc jařmu ulevil než mrtvý král:

on v sladké změnil trpké jindy chvíle,

on zahnal Kumánčíky poběsilé –

on divy pro Moravu vykonal.

Jeť rámě jeho na zlo mužně pádné,

a jasná čela mysl napořád

i nad Rudolfem tajnou mocí vládne,

že vůle jeho císařův je řád.

Ó Moravo! Jak šťastná země ty's,

tvůj vladař velký čaroděj je, viz!

Nechť spolku s Čechy úplně se vzpírá,

on přec jen pravzorem jest bohatýra.

Máť šišák, udatenství na temenu

a mečem ducha všaký odpor sráží;

ne, ne! ty nezkvétáš již cizím k plenu,

vždyť Milota jest štítem tvým i stráží.

Ó takou stráží být, jak los to skvělý!

Vlast objímat a jí být objat celý

a z hvězdy věhlasu, jež září světem,

lesk nejjasnější zanechati dětem;

v tom žití celém krásnějšího není,

toť velebno, toť hodno závidění!

Tak, pane z Dědic, záviděno tobě!

Až k mořím letí štěstí tvého zvěst,

vždyť erbu „Odřivousů“ snítky obě

se spletly tebou v bujnou ratolest,

a na té plnolisté ratolesti

tvá budoucnost div řídké krásy pěstí,

jejž žitím splatil vnadné ženy klín;

jest jediný to kmene tvého syn!

Jak tobě záviděno, z Dědic pane!

Kdož také ví, co v ňadrech tobě plane,

kdož také ví, že vše, co’s vykonal,

má skrýti pouze duše rudý kal,

v němž pyšná mysl tvá se druhdy koupá;

kdož ví, že po tajemných stupních stoupá

na prázdný český stolec pyšný sen,

kdož ví, že škraboškou to všecko jen?...

Tak závidí ti duše Rudolfova

mír ňader tvých a mluvy jemná slova;

a Kumán s Plavcem skvosty zářné síně,

a Brandeburčan zlata plné skříně,

lán pole mnohý – zubožený lid,

kněz Eberhard tvé duše svatý klid,

a děti – spánek nerušeně blahý,

a smědý vojín – vážných lící tahy,

a otužilý strážce strmých hor

vzdor syna tvého mužný, reka vzor,

i růžných rtů vždy vábné usmívání,

vděk dívčích vnad a líce krásných paní,

a mladistvý král Čechův – světlo denní!...

Ó Miloto, to věru k závidění!

Mdlý noci cherub do kraje se vrací,

na dálnou cestu první čině krok,

by lidu ztýranému těžkou prací

znoj čela setřel a slz mírnil tok;

už v sedmihvězdném projíždí se voze,

na skráni korunový vládce znak,

blíž vozu ohaři o hbité noze,

nad nimi hvězdotělý pluje drak,

a s koly o závod stráž jasná chvatí:

lev, modrou nebes oasu jenž zlatí,

ku spřežení pak voje stoupá zase

on, který údělem pluh zemi snes',

syn sličný země, paní hojnoklasé –

dvakráte narozený Bootés.

Ó němý vládce noci, míre svatý,

schyl hvězdné peruti své do komnaty,

kde moravští se uhostili páni,

jak vladař země toužil – k hodování...

Hle, vína svit se množí v zlata lesku

a čile skáče plamen vonných svící,

jsouť vkus a jas zde švarní služebníci;

a štědrá hojnost na stolovou desku

všech zemí nejvzácnějších snáší dary,

a bujná rozkoš zvoní o poháry.

Zda mohou skvostnější být hody krále,

zda hrdý přepych císařův kdy větší,

zda dražší kalich v Říma katedrále

než koflík, z něhož Milota se léčí?

Jak slavné kvasy vladař země slaví,

jak přenádherně hodovníky hostí,

jak pro každého vděk má usmívavý,

a přítulno vše béře do milosti!

Však četných pánů hovor neovládá;

jsouť plny džbány jich a plny číše,

čím větší kvas, tím více smutku vkládá

čas v srdce všem a hněv jim v čela píše.

„Nu, statní páni,“ – vladař zahovoří –

„to špatný hod, jenž prsa rve a moří,

a špatný hod, kde smutek spolu stolí;

nuž, vzhůru číš, ať zpěv se rozhlaholí!

Ať žije ten, jenž Moravu nám chrání,

ten, v jehož záři dálný svět si hoví,

ten, jenž nás proti mstivým Čechům brání:

na zdraví hrdinnému Rudolfovi!“ –

Hle, cizota v ráz s vínem pohár vznáší,

leč domorodost bez pohnutí sedí,

i hněvně vladař kolem sebe hledí,

jak mračno, kvetoucí když sady straší.

„Aj, zda čin ten mně k pohaně snad, páni,

v mé pohostinné smluvili jste síni,

už rcete přec, co hoří vám hloub skrání

a proč až sem to nesete a nyní?“

Tu Milotovi uhostěný v bok

dí vážně trpkým slovem z Kravař Vok:

„Zda vesele jest komu hodovati,

když krutý zbojník hlavy bratů kosí,

zda révy purpuru mu k ústům dáti,

když máť o krůpěj léčné vody prosí?

Můž’ Moravan snad zpěv mít na ústech,

když v bídě stopen hyne bratr Čech?“

I vstal a líčil proudem řeči prosté

ves Němců pych, až ustrnuli hosté,

a cit i rozum v prosbu splýval vroucí,

by pomoh' vladař země všemohoucí. –

Však z hrdla Milotova zazněl smích:

“Zda porazil jsem koho, bych jej zdvih'?“

Zhyň země ta, pych jejíž byl mi radou,

bych vykonal, co nazývá teď zradou;

ať sami pomohou si čeští páni,

již zvykli nadvládě a kralování,

což jejich hrdost mrtva je, či dřímá?...“

Než slovy bouřnými Vok znova hřímá:

„Už nelze déle zírat bez zděšení

těch českých niv, v nichž příboj zla se pění,

té krásné země zubožených bratů;

jeť utýraná smečkou divých katů,

na vesnic plamenech tam bída kluše

a na slz kalných proudech pluje strach,

vždyť české žezlo třímá zpupný vrah!...“

A slovo převzal Bohuš z Drahotúše:

„Jeť snadno třímat těžké druhdy žezlo

a tepati jím národ hrubou paží,

když to, co lidu štítem je a stráží,

v ráz z dobra změnilo se kruté ve zlo!

Jeť snadno trnu panovati sadu,

v němž parným vedrem oprchaly růže,

snáz' hříčkou zkonejšit lze dětí svádu,

než mečem utišiti pravé muže.

Však mužů pravých u nás, běda, není,

půl u Vrbovce padli pohubení,

a druhou půli moří zloba dravá

kdes v kobách Kumančíka Ladislava;

vzdor, síla, statečnost a čin a zlato,

to hyenami války za plen vzato

a soudruh orlův, černý krkavčík,

chce sklovat české říše dřeň i dřík...

Leč horší nežli krkavec ten žravý

je v Čechách zpupný Otta, vzteklec dravý:

on chrámy boří, v hrobky vlupuje se,

on zlaté šaty s mrtvol dolů trhá

a s chlapy vůkol po městech i v lese

jak zpitý lotras na kupce se vrhá;

on světlu nebes králeviče skrývá,

jej týrat dává neskonalé trýzni,

a hladem moří jinoška a žízní,

a v kraj jen ohně zžehnout vyjíždívá.

Skot všechen vypleněn, pyř v polích roste

a v žírných Řipu nivách za Roudnicí

zle hodokvasí žraví Ejpta hosté,

že lístku nelze spatřit na větvici;

tam Berut mrskáním a bitím velí

a choří starci, muži, ženy, děti,

vše k pluhu zapřaženo, pěstí setí,

jež za žně klidí sám, ten lotr smělý. –

Však nejstrašnější ten jest, v jehož paždí

chtíč panen skvost, žen cudnost chlípně vraždí,

jenž v hradech velmožův i v chudých domku

vous kmetů rváti káže od holomků

a z Přemyslova stolce zpupně velí –

ach, v robství národ utrýzněn už celý!

Kdy Pánbůh na milost lid vezme znova?“

„Jej známe věru,“ dí Jan z Tovačova;

„vždyť výděs jen a křik a hrůzu zmnožil

a řádí hůř, než kdyby jasvic požil.

Toť Eberhard je, cizák posvěcený,

všech schránka hříchů, co jich zrodil čas;

jak můž' být knězem k spáse jiným as?

Zda vskutku člověk on; či zmetek feny?

Ba hroznejš to a plna jest ho zem,

on z očí sype jed a dýše strach,

psy zlob svých na prsa štve bratřím všem,

když zvonem vášní trhne na poplach;

to čelo jeho žlutým smilstvem září

a záštím chví se pergamen mdlých tváří,

lest v kukle mnicha z jeho líce hledí,

leč uvnitř srdce v zlatohlavě sedí

Pych, kníže hříchů všech, a hrdě velí

svým nohsledům, již cti i mravu čelí,

jichž tábor v dálky děsivě se táhne,

a kamo šine se, v ráz blaho prahne!

Jeť bezzákonnost nad všaký mu řád,

a divá srdce zběsilost a hněv

v žluč zjitřenou mu proměňují krev –

ba, vtělený to ďábel napořád!

Jen časem volní úkladů svých oka,

ač pouze jako obluditý had,

jenž schvátiv obět konejší svůj hlad

a místo v délku roste do široka.

Aj, totě on, jenž na Ottově místě

vlast českou zvolna ubíjí, leč jistě,

a stálých svárů rozněcuje vřavu,

by vše, co živo, sehnal na popravu...

Ten purpur splývající s plecí k důli,

plášť krvavý to příšerného kata;

vzalť chlapský baret sobě za infuli

a kopí víc mu jest než hesla svatá;

nad zlatý prsten v uctivosti chová

spíš s koulí těžká pouta ocelová;

vždyť kropítkem mu pažléř v silné pěsti

a místo alby brnění, jímž chřestí.

Žár vesnic jest mu za hromničnou svíci,

kříž svatý za příšernou šibenici,

za kalich požehnaný číše s vínem,

a za přísluhu po jeho jde boku

msty rudooká vražda, s hrůzou v oku;

jet' záslon hampejzní mu baldachýnem

a modlitba, kdy z úst se vine dlouhá,

zlou kletbou jest, jíž nebesům se rouhá;

než čísti mše, radš bakchanály slaví.

Ó, drahá matko! kdo tě toho zbaví? –

Nám sluší dáti Čechám pomoc ručí,

vždyť na jich srdci vše se kraje hřejí,

ty's vladař, pane, zaplaš, co je mučí,

ať zpustlé jejich luhy pookřejí;

ó slyš, ó pojď, sdruž sílu svoji s naší,

věř, prchne vše, co krásnou zem tu straší,

jí svoji slávy jiskru nazpět dej;

jeť chvíle v bědách věkem – neváhej!“

V ráz z očí Milotových blesky sjely

a v srdcích pánů divě zajízlely;

úst zmije jak by k řeči chystala se,

hned svila se, hned hyzdně zachvěla se,

až z hloubky zamumlala polohlasem:

„Zda pro Čechy vše vykonat s to já jsem?

Jak mohu dát jim jiskru svojí slávy,

když skvost ten udusili lítou hanou?

Jak zemi tu lze ohraditi právy,

když zrádců spílati mi neustanou?

Zda nechtí zpupní Češi za podnoží

luh moravský, ten drahý klenot boží,

zda nechtí z něho míti pelech vášní?

Ó, dobře vám, vy páni prostopášní,

o dobře tak, věz, český lide, všude,

že boží soud tě těžkou ranou stíhá;

až pozná se, kdo stále v hříších líhá,

pak snad i k pokání mu chvilka zbude!...

Stich'; dalším slovům na ret vyjít brání,

až myšlénka zas vylíhnuta.v skráni

se kryla znova v jednou slova moc:

„Vždyť sláb jsem dnes, zda jít lze na pomoc?

Však přijde čas, až doma stichnou vzdechy,

bych rozmazlené skonejšil též Čechy.“

Tu Kuna z Kunštátu se ozval v spěch:

„Nuž, dceru chraň a matku umřít nech!

Hruď otevři; chci vést' tě k dobru zpět,

chci ukázat ti kalné zřídlo běd,

a české síly velikánský hrob!...

Zda víš, co věstil prorok dávných dob

na výspě Pathmu unešení pln,

když v hory rostla spousta šedých vln,

a třeštíc zase zanikala v brodu;

víš, v myšlének co zapěl chorovodu,

kdys vínem obrazností čárně zpit,

o jezdcích třech, již trápit přijdou lid?

Ti v Čechách všecky zjezdili už kraje

a kamo vnikli, setí neuzraje!

Viz první: Válku. Posud řádí v zemi,

ti druzí sledujíce jak se vlní

na ňadrech vlasti ranami vše plní

svých ořů ohyzdnými šlepějemi.

Tak dál a dále bez oddechu tíhnou,

střel smrtných mraky spouštějíce z luku;

ten v pravo Hlad, jejž Strach a Válka líhnou

u velkých Babylonů těsném hluku,

a v levo Mor, jenž v bažinách se rodí,

kde gavjál v Indu límanech se brodí

a líným tělem květy krásy drtí;

dva ohyzdní to nájezdníci smrti,

z nichž každý jedinou jen ranou meče

hned na sta mrtvol v černé jámy vleče...

Kde hroby vzít? Už Praha nepostačí,

vždy dál a dále příšery ty kvačí,

ba v zoufání se všecko samo kloní

pod hrozná kopyta jich děsných koní.

V děs na Bojišti vzrostly mrtvol hory

tou Asiata silou jedorodou

a ve Psařích a níže u Obory

už lační vlci lidské hnáty hlodou;

ej, viděl jsem, jak na zsinalém prsu

máť polomrtvá nemluvňátko nesla

a v hrůze před světicí v chrámu klesla:

„Ó bílá růže sionského trsu“ –

tak modlila se v bolesti a v pláči –

„mne vezmi si, leč dítě chránit ráči!“

Pak rty své bledé k nohám Panny dala,

a objavši je, tiše umírala.

Dál dítě ručkou rtíku pomáhalo,

ne mléko však, jen rudé kapky ssálo,

až z lokti, které k ňádru si je kladlo,

v klín mateři a z klína na zem padlo...

Tak dál a dál hrůz příšery se vlekou

a v úžlabinách českých toků všech

jen slzy zubožených proudně tekou,

a nikdo neví, co je proud, co břeh!“

Jak jinovec, když na tvář dechne řece,

tak řečí tou se čelo toho vraští,

jenž vše ta muka zavinil svou záští.

Hle, železný ten voják chví se přece

a dolů hledě hlavy nepozvedá,

leč ruka maně lenoch křesla chytá –

hruď k úlevě as málo síly skýtá –

a třesoucí se postať zvolna sedá.

Ztich'. – Jako dítě churavé a slepé

mdle na vlast vzpomínka mu v spánky tepe,

a žalostivě na pomoc jej nutí,

než přijde také jeho zahynutí.

Cit náhlý nitro chce mu osluniti,

v tom jiná vzpomínka v leb zaklepala

jak neduh zlý, jenž zrak i líce nítí:

Stůj! já to jsem, jež odvahu ti dala

a v bujném srdci zdrojem slávy teku,

já jsem, jež sílila tě u Marcheku!

Nač do Čech jít, kde mor dlí, vlk a káně?

Nech jejich hvozd i háj i luh i sad,

ať otrava jen hojná padá na ně,

či na sebe chceš hady odchovat?

Víc vynesla ti zrada, nežli ctnost!

Nech Čechy svíjet se, až bude dost,

nech zničit je; až z pána bude rab,

pak pomohu ti dál! – Ó, jak jsi sláb! –

Chceš vasalem být zas? Co slabo, skrej,

jsi vladařem, buď králem, vytrvej!

buď králem, Miloto – slyš, králem buď!

Kdo vyšel šťastnějším kdys z hluku boje?

vždyť krále zastiňuje sláva tvoje!

Až země zmoří se, pak na svou hruď

meč zavěsíš si krále Otakara

a před tvou silou prchne císař sám,

jak před vítězným sluncem horská pára.

Pak já ti v silné pěstě žezlo dám

i hojnost oceliny na okovy,

a králem budeš bez zákona mezí,

ne jak ta loutka Přemyslovy vdovy,

již zardousit dáš tajně na Bezdězi! –

Tak pod korunu vzrosteš nenadále,

již na skráň jedinému synu dáš,

a vzdor co nemoh’ železného krále,

ty smělým činem rázně vykonáš!

Jen nebuď sláb a kryj si hruď i bok,

hlas srdce odkopni, toť blekot ovce,

radš sleduj pouště královského lovce

a chytni ždanou kořist v jeden skok!

A zimničně se zachvěl z Dědic pán,

jak vetchý dub, jenž rukou vichrů rván

a přes čelo mu stínové dva letí,

toť zrady jeho černokřídlé děti;

dva mraky jsou, dva vraždy chtiví lovci;

již střelmo pádí v svatá vlasti místa;

ten první střelu mdlému lidu chystá,

ten druhý poslednímu Přemyslovci. –

A hrdě vstal. „Mně s vámi nelze – nechci!

či na pomoc mám jít té zemi kleté?

ať Bůh jen dál své metly na ni plete,

ať dál jen koně oněch jezdců řehcí,

až Čech svá práva na Moravu složí,

až zřekne se té studny všaké slávy,

až ji dá klenot s hrdopyšné hlavy,

jež posud byla mu jen za podnoží;

ten čas je tu, nuž berte, šťastní páni!“

Však jako lev, jejž lstivý střelec raní,

v ráz statný vece Jimram z Bozkovic:

„Té hrůzy příšerné! Tak jdeš nám vstříc?

Zda víš, co tajné tvoje vášně páší?

ať tebe Pán svou metlou nepostraší!

Či nejsme s Čechy stejný čin i sen

a jeden krve proud i jeden kmen,

či nevraždí hlad také našich dětí?

Kdo ví, zda také k nám mor nepřiletí,

a nepověsí na brány a znaky

háv umrlcův a dechu svého mraky,

zda jimi nezastře snad klínů žen,

zda nevysuší mízu moci naší,

dřív než se na východě zjeví den,

jenž zlatým mečem půlnoc v nivec plaší?

Pojď, pomoc’, spěš!“ „Aj, svěřené-li voje

nám v úkor císařovi na smrt vést?

a k vůli vedrem zpráhlé snítce chvoje

svou vlastní zlomit lauru ratolest?

Já nejdu!“ Nejdeš? Ne! Ó dobo krutá!

ty’s bez boha, jej prve stihla smrt,

i jeho ramena jsou v pouta skutá

a nával lží mu svatý stolec zvrt'.

Lest světovládné jeho žezlo třímá;

vše přelud jest, co nebe v náruč jímá,

a místo sluncí vášně světy hřejí –

kdo můž být spravedliv, kdy není bůh!

Tu s křikem zbrojnoš vstoupí do veřejí

a zděšen volá v pánů svárný ruch:

„Kde Milota!?“ Ten v ústrety mu běží:

„Co chceš?“ Věz syn tvůj zabit leží,

tam v rodném hradu blíže českých hor.“

„Lžeš!“ „Ne!“ „A kdo jej zabil?“ „Černý mor!“