Zpěv první. VSTUP.

Já nechci dobýt literární slávy,

jež cizím laurem skráň svou ovíjí,

pár veršů posílám jen domů z vlastní hlavy,

nikoli římskou anthologii.

Básníky vlašskými futuristické ráže

já nechci zvelebiti chov náš domácí.

– Co tedy dělá tam? se mnohý lyrik táže,

jenž zatím na ruby svět doma převrací.

Já nepřisel jsem vskutku do ciziny,

bych její vody vypustil v náš splav,

to rád a líp udělá někdo jiný,

neb kolik krajanů, tolik tu bystrých hlav.

Já nepřišel viděti vlašskou třtinu

se větrem klátící, ba, nejsem vůbec z těch,

kdo píší z ciziny kdejakou volovinu

pro potěšení pokrokových Čech.

Já vím, že každá zem se ráda po svém mýlí,

že historie nedbá hlasů kritiků,

že chybičku má lid nad jiné pokročilý,

byť jenom utrhačnou žurnalistiku.

Z ní vyšed, cítím máslo na své hlavě

tím víc pod sluncem, které hřeje Řím;

ač mnohé dalo by se haněti v něm hravě,

syn země kacířské, já oko přimhouřím.

Tak s máslem rodným na temeni hlavy

a po dobrém to zkouše v novém okolí,

nejeden pohled vrh’ jsem shovívavý

na chrámu petrského mocnou kupoli.

Nejednou přistihl se s paží napřaženou

v ulici vítat černé košile,

aniž jsem zvolal s duší pobouřenou:

Evviva Šmeral! v toto defilé.

Chodím, kam chodí z vyslanectví páni

a z Vatikánu náš pan Nýdrle,

dokonce přijal jsem papežské požehnání

a netvářil se při tom nevrle.

Však nestačí jen kopýtko své skrýti,

– je podezřelá bytost mlčící.

Člověk i v Čechách musí s vlky výti,

proč bych si nezavyl i s římskou vlčicí?