Zpěv první.

Kdo to uhání v tak silném kvapu?

Z komoňů se kouří, pádí cvalem,

Za ním viděti jest pádit škapu

V pohánění neustálém.

Kam se asi žene tento spěch?

Pozděj jezdívával silněji,

Potratíval kola, tato v koleji

Sama konávala za ním běh.

Faust to doktor, na svou tvrz se žene,

Leží z předu Šárky, ční tam skály různé,

Jest to položení vábnohrůzné;

Trávíval tam doby utěšené

V spolku veselomyslných druhů;

Sloužívalo jim tam při hře, pití k duhu:

Dnes se však tam béře na zapřenou,

Ukojiti mysl rozvášněnou.

Přijíždí tam, hned mu běží vstříc

Malíř Hrbek, drže štětec v pravici

Volá: „Uvidíš zde dnes tlup víc,

Samou z českých příhod směsici!“

Odvece Faust: „Vím já, co jsi vyobrazil,

Že jsi ty to nepřimrazil,

Na malbu tvou se již těším;

Myslím, že zde Prahu nepohřeším.“

Odpoví druh: „Zabral jsem se do oboru

Duchů, jakých někdy v Čechách vzdorů

Prováděli; nejsou, věř mi, zápasy

S nimi aneb s tělem lehké,

Zvlášť těm, co jsou mysli křehké;

Sám dbej, by tě za tvé pačesy

Někdy neuchopil strastný černoboh;

Mnohé mudráky již tento zmoh!

Vynajdeš tam živou Sázavu,

Od ní nedaleko strašnou dupu,

Nad ní ošemetnou duchů ohavu,

Jak ní nábožný muž, jí tak na potupu,

Skály oře, bičem popohání;

Viděti jest ďasa namáhání.

V jiné sceně má ho na řetězi,

Kterak sebou trhá, blíká po vítězi!

Jen ten, kdo jest v dobru vůle neustupné,

Vášně krotí, v malu spokojnosti

Nachází své, drze ďasa upne,

Upevní tak blaženosti.

Podlé těch se spravuj, skvělý Fuste,

Sice ostane tvé srdce pusté,

V hojnu žíti budeš v zastesknosti,

Nepřemůžeš nijak tyto šeré hosti.

Druhý obraz značí svatojanské skály:

Tam muž zbožné mysli zalez do pustiny,

Seznav v světě násilí a šáleniny;

Duchové tam zlostní o něj hráli,

Přilákat ho chtěli do rozkoší;

On však v sporu nelenoší,

Drže se vždy pravé víry,

Zapudil je, prorazili v skále díry.

V třetím poli žatecké se jeví hradby,

Kterak oblehlo je hejno ďasů;

Nejspíš tlačilo je břímě klatby;

Rada vyslala tam vinnou chasu,

By s ním předevzala rokování;

Lid se oddal rychle na pokání.

O půlnoci hlásný volá: „„Zvěstuju já,

An pluk uprch, veselé vám Alleluja!““

S nadchnutím jsem vyznačil tam ďábly,

Při malbě jsem pocítil sám hrůzy,

Chtěl jsem před propastí chránit luzy,

A pak by tvé směry v dobru neochábly,

Sic by tebe roháči ti shrábli.

Za vzor jsem si vybral mžik Meduzy,

Furií též; předčí všecko v škaredosti –

Snad tak získám předce slovútnosti.“

„Příteli můj,“ dí Faust, „budeš brzy

Vzory jejich živé vidět v této tvrzi;

Skoro je mám jižjiž ve své moci.

Osoby jich budeš muset přejinačit;

Až se roznese to, nelze bude stačit

Tobě malbou; zničeni mí budou soci,

Nazývali záměry mé přepiatostí,

Sám i ty jsi dráždíval mě pochybností.

Znáš mé žití, bylo pouhý zpyt,

Vyváděl jsem z temna mnohý svit,

Našel jsem ho v přírodnictví, v lučbě,

V lékařství též; mnohý papršlek

Objasnil věd těchto okršlek.

Když jsem vše znal, chtěl jsem v temné učbě

Světlo získat; ta mou jala fantazii,

Že v ní všecek žiji a pak v alchemii.

Kdo těch uměn nezná, ten jest nedouk;

Znatel získá moci nadpřirozené,

Když se oučinkovati ní jme;

V lidstvu působí to hrozný hluk.

Naši učenci jsou pouzí slovíčkáři,

Věci neznající, názvy se jen září;

Nad ně myslím býti učenějším,

Tímto působením jistě jména zvejším.

Válčiti chci s tupostí a ignoranty,

Osvěcovat budu nerozum;

Tu zde oni tropit budou ranty,

Po Evropě povstane as šum;

Vyplaším tak předsudky a pověry,

Zmizí rychle všecky příšery.

Vypůsobím to vše světla zdrojem,

Jistěji než se to koná zbrojem.

Ve kvasení pozůstává ten náš věk,

Vyved již nám mnohé skvělé muže;

Co ti vykonali, to též můj duch zmůže,

Následovati je káže štek.

Koperník ctný nastoup nebem cesty,

Vyskoumal tam tajných světel běh;

Kolumba pak mořem vedly pudu zvěsty

Na nový svět, spatřil jeho břeh.

Věku hrdina a obnovitel drzý

Získali si novou dráhu oslavy;

Nepatrným ostati mě mrzí,

Vydobit chci podobné též záplavy.

Nabývá se nejjistěji cestou novou,

Jako onen hvězdář nad větrnou výši

Prozpytoval, tak já propátrat chci říši

Podzemskou zlou; pudy k tomu zovou.

Herkules rek vyved velikánské činy,

Tak že nimi vynik nad hrdiny

Všechněch věků; byla to pak skvělá díla,

Nejslavnější, že on Cerberusa

Z pekla směle odnes – nemalá to síla!

V tomto nechci přednosti mu nechat kusa;

Mnohé odtamtud si vyzvu obludy –

Nejsou nižádné to přeludy.

Jako Eneáši u Virgila

Ve spaní se zjevil Tibry bůh,

Kázal jemu, jaké předevzít má díla,

By byl rozhlášen co dobrodruh:

Takto se mně ve snách zjevili dva bozi,

Umouněný Vulkán ve zástěře z kozy,

A pak Pluto, podnes mnoho ctěný,

V rouše žlutém vážně ozdobený.

Řkouce: „„K velikým jsi činům ustanoven,

Poslechni nás, nebude ti jiný roven,

Uveď znova naše uctění,

Sedět u kotlíku jest tvé určení.““

Úkaz zmizel; mysl se mi pnula,

Škoda že tak zašla orakula!

Vím, co chce sen: abych neopustil lučby,

Bych se držel také temné učby.

Blíží se již oslavy mé svatvečer,

Uskuteční se můj brzo směr;

Skvělým chci být mužem, ne však čarodějem,

Svého věku chci být Promethejem.

Znám již, jak jest možno ďasy citovat,

Nad nimi já budu panovat;

A tak musí rohaté to hejno

Vyjevit mi mnohé skryté tejno.

K vynálezům vede věků přepiatost,

U mne samého se časem city

Nalezají, kterých nejsou v světě byty;

Znalci hvězd nám jistí, že snad hvězdnatost

Nějaká svit mačká, ostří bystrost hlav,

Nejistotou pobouřený náš jest stav;

Že prý z rovu vystupují duchové,

Sem a tam se ozývají věštcové.

Předpovídají ti světa zahynutí,

Vykládají to vše z postav hvězd,

Jiní z bible: a já jako dobrozvěst

Věštím mladistvého jara vyvinutí.

Sem tam nacházíme nové vzhledy,

Stopy pravdy; nesmíme se tedy

Pro blahotu vlastní od nich vzdálit,

Kdyby se měl jimi svět co fénix spálit.“

Dí druh: „Rozumím ti, dychtíš osvěcovat

Mladé šestnácté to století;

Ty ho budeš někdy představovat,

Věz, co chová ve svém početí:

Temna, světla, bludu, pravdy směs,

Ve vnitřnostech vězí porouchanost,

Roztržkami se víc množí rozervanost;

Klesání to plodí citlivému děs.

Přivest sem chceš božskou dceru mudrctví,

Dychtíš, aby rozum v světě vladařil,

By se vypudilo všecko šejdířství,

By se oučel lidumila nemařil,

Aby vládla volnost v smejšlení,

Lidstvo žilo podlé svého určení,

By se uměnami svit zde rozmnožil,

By předc rozum nad předsudky zvítězil.

Zdá se, že se tvůj duch marně namáhá,

Záměr jednotlivou sílu přesáhá;

Muselby si válčit s sborem skolastiků,

V umění se drží za rafiku,

Myslí, že v nich světlo pravdy vězí;

Ty bys potýkat se musel s hloupostí,

Nad níž bohové ni sami nezvítězí,

Tať jest zatemněna slepostí.

Nevím, neupadneš-li sám do bludu,

Století jest naše plné přeludu;

Opustit chceš přírodniny sledy,

V nich jsi vynik jako rázný genius,

Mnohý vyvedl jsi co blesk skvělý kus;

Odat se chceš na šeredné vědy,

Ty ti neposkytnou pravý svit –

Jaká převrácenost, z nich chtít čerpat skyt!

Var se démonů, jsouť velké tajemství,

Z dálky vyhýbej se jejich hájemství;

Oni lidstvo vznikem převyšují,

A je do své říše rádi vyluzují;

U nich nepřátelská závist vládne,

K nim cest přímo na tisíce vede,

Zhlídneš, kterak se tam lehce jede,

A jak nazpět není cesty žádné.“

Odpoví Faust: „Na vše jsem již připraven,

Bez nesnází není žádný oslaven;

Ve vědách chci vyvest epochu,

Podnik jsem již pro ni mnoho vrtochů.

Nestrachuj se! ďasům já se nepodrobím,

Podivíš se, co vše s nimi vypůsobím;

Nedám zklamati se v naději –

Zatím poslyš, jak jsem postoup dáleji.

Ty dni sedě na uhelném trhu

Při své výhni a kotlíku,

Vybíral jsem z knihového brhu

Vzácné knihy samých kouzelníků,

Proskoumati chtěl jsem jejich pravost,

Nalez jsem v nich ale pouhou lhavost,

Dle nich nechtělo se mně nic dařit,

Pravím posléz: K čemu čas tak mařit!

Rozmrzev se popadnu ty folianty,

Po dílně jsem s nimi tropil ranty,

Namáháním pot mi tekl s tváře,

Prohlásil jsem skladatele za motláře;

Do výhně z nich padly mnohé žmoly,

A hle! divné plály mnohé kapitoly,

Ty zde černě, ty tam žlutě, zelenavě:

To se počalo mi rozcházeti v hlavě.

Do dílny v tom vážný cizinský muž vstoup,

Maje dlouhé vousy, na obleku známě

Alchemické; kleslo hned mé rámě.

Ten dí: „„Vy jste opravdový lučby sloup;

Evropou já jezdím, a jsem babiloňák,

Pátrám, kdo jak vystoup, kterak onák

V učbě. Vlaši přišli v ní již vysoko:

Slyším, kterak vězíte v ní hluboko.““

Přivítám ho, jevím mu hned vynálezky

V lučbě, v lékařství a přírodnictví,

Jaké máme v jiných vědách lesky,

A kde vadí jaké protivnictví,

Co jsem seznal o mlunu a o magnetu,

O etheru, o parovém vzduchu,

Jakou otevře to v příští metu,

Že jsem nesvěřil to nižádnému uchu.

Přitom mi to slovo vyklouzlo,

Že nic nedržím já na kouzlo,

A že kámen mudrců jest klamem,

Démonství že zdá se dlíti v pádu samém,

Že jsem ztrávil marně tím rok lonský,

Pouze že jsem vyved mnohé tajné líhy;

Jevil jsem mu, jaké zavrhuji knihy.

Na to odpověděl magus babilonský:

„„Nevěříš nic tedy na posilu

Duchů, na druhé též? v tom jsi na omylu!

Jako žehnáním lze u vás dobro vodit,

Tak se dá i slovy kouzel mnoho plodit,

Zákonem jsou peklu nevyvratným,

Musí černoknižníku se podrobit,

Tak lze také mudrců kru působit;

Mnoho v temnu vězí, coby bylo platným.

Knihy to jsou pravé, schází vám k nim klíč.““

Když jsem námítky mu stavěl v příč,

Navrh, že on dokáže vše zkouškou.

By se nemyslilo, že v tom vězí klam,

Dal si omakat šat, nenašlo se tam

Nežli knižka; kryl své tajno jako rouškou.

Famulus již chystal ke dmýchání měch,

Při všem tom se jemu zatajoval dech.

Žádal na mne síru, rtuť a jiné kovy,

Formuly mi nesrozumnými dal slovy

Odříkávat; to jsem všecko plnil.

Znamenal jsem hučení a čilost výhně,

Že se něco neobyčejného líhne;

Kov se jižjiž vlnil,

Najednou hned zatemnil vše chumel kouře,

Ozývaly se tu rykot, rachot, bouře.

Dým se ztratil, a hle, co tu oko zřelo!

Jaká radost! ryzí zlato vřelo.

Vlil je v hlínu, značilo to hezkou hroudu.

Také elixir z mých bylin vařil,

Do láhvičky ho vlil. Když se mu tak zdařil,

Objal jsem ho v plesu proudu,

Žádal jsem ho, by mi tajno svěřil;

Obličej se jemu při tom šeřil.

Mudřec ten se k přivolení zdráhal,

Ve mně pud se všetečnosti zmáhal;

Posléz tomu pod výmínkou svolil,

Že ji zjeví, až se vrátí z cest,

Navštívit že musí Krakovských tří měst.

Tak mě potud uchlácholil.

K zdroji přijdu, když mít budu pramének,

Neuklouzne mi víc z rukou blahý zmek.

Pak jsem se ho na kouzla též tázal,

Že jsem je též zkoušel, nic v nich nedokázal,

Že jest těžko na ně se též ubezpečit.

Dí on: „„Jak jest možná neduhy zlé léčit

Zaříkáním, posvátnými prostředky,

Tak ční tato; nedrž je jen za pletky.““

Skutek proved na mém famulusu,

Proměnil ho v osla, a jel na něm v klusu.

Hrouda ostala mi i ten elixir;

Tato byla v penězárně

Prohlášena za zlato hned zdárné;

Mok se zkoušel: léčil. Tu hned lidstva vír

Točil se tu kolem mého bytu,

Malou kapkou nalezali skytu.

Bylbych přišel o zásobu brzy,

A tak chvátám skrýt se v této tvrzi.“

Vece Hrbek: „Nejsou věci přirozené,

Co tě učil, není všední světoběžník

Ten tvůj magus, on jest černoknižník,

Neb sám rarach; nežádá on méně,

Než tvou duši; nechtěj s ní předc šantročit,

Doktor nemá se dát o ni podskočit.

Zahoď hroudu, vylej kouzedlný mok,

To vše chýlí přímo na ouskok.“

Na to doktor řečí: „Mnohé věci

Neznáš, které vyskoumali Chaldeové,

Egyptčané, Feničané, Arabové,

Od těch se je vydlužili Řeci;

Mnohé z nich sic přišli k ztracení,

Ale nezašlo předc vše to umění;

V skrytých knihách jestiť mnoho zachováno,

Dá se znova najít, co již bylo znáno.

Kámen mudrců, jak svědčí znalci zprávní,

Nalezli již lučebníci dávní,

Slavíme jmě Tigomestry, Oriceny,

Mistrů Mariani, Ostromeni;

Umění to bylo neprodajné,

Provádělo se jen skrytě, tajně,

A tak přišlo lehce k zapomenutí;

Probudí ho nové vnuknutí.

Zlato hledati chci umělecky,

Opovrhnu křivé cesty všecky,

Za prostředek má mi k vynálezům sloužit,

Bez něho zřím vše se v světě oužit.

Možná bude vyvesti ním jitro mladé,

Blaho všeobecné rozmnožovat,

Povinnost jest k tomu oučinkovat,

Můj duch důvěru vší v toto klade.“

Druh dí: „Dychtíš tedy po umění,

Jímž lze získat nesčíslné jmění;

Věz, že zlato veliký jest pokušitel,

Záhubnější nad Pandořin pytel;

V světě není třeba mnoho k blahu –

Pohleď, připatří mi jen ta štětka,

Obživí mě; veselou zřím dráhu,

Zlato trapné jest mi proti ní jen pletka.

Plesám, vida, na prázdné jak stěně

Nový život polehku se jeví,

Rostou tlupy, skví se sličnost děví,

Jak ji obdivují v vnadné ceně,

Ti tam pro ni souboj vedou,

Tam zas s drahou kořistí pryč jedou;

Požít můžeš této bláhy nevinné,

Když se nález z zpytu tvého vyvine.

Bohatstvím pak zachází pryč všecken zpyt,

Po marnosti chápává se cit;

V spolku ďasů mysl tvá se zdémoní,

Tito místo pravdy podstrkují lež,

Pomsta vyšší brzo tebe dohoní,

Za kořist tak Erynám ty propadneš;

Ztracen jsi již při tvé ostré hlubokosti,

Při tvé pýše zřím část lehkomyslnosti.“

Když tak hovořili, řada kolesů,

Která není ani k přehlednutí,

Béře sem se, čáka je sem chvátat nutí;

Každý okrášliv svých pačesů,

Přízeň získat u doktora hleděl,

Přál mu, co jen výmluvného věděl.

Byla peřestná to směsice,

Vnadilo to Fausta velice.

Hemží se tu švarní dobrodruzi,

Dovádiví fatkáři a hodovníci,

Učenci a mravomluvci tuzí,

Projektanti vážní, lichevníci,

Soupeři a nesouzvuční odpůrcové,

Neustupní, nepřátelští kollegové,

Melou srdečné a nesrdečné přání,

K tomu do přízně se vzdání.

Počne Frode řečit: „Co ten stojí svět,

Ještě žádný, co ty, zlato nevyved.

Druhdy Midas čeho se jen tek,

Zlatem bylo; k tomu ještě

Jupiter se změnil do zlatého déště:

To jest všecko dávno, tebe ten náš věk

Velebiti musí nad ty oba,

Nastává ti veleslavná doba.

Vynašel jsi také v alchemii

Starých bohů nápoj ambrozii,

Sílu vracuje již malá kapka,

Ní se zděvčí znova vetchá babka;

Tak svou krásu staré božky střáhly,

Vynašel jsi, po čemž tisíce již práhly;

Přejeme ti, aby ti tvé léky

Prodloužily jako bohům věky.“

Opakuje zástup hlučně toto přání,

Faust tu pluje poctou u plesání.

Řečník dál mu šepce, ze svého že shledal

Vozy spíže; Faust se proti tomu zvedal,

Že nepřijme toho dobrodinství,

Že mu svaté pozůstane pohostinství;

K hostině zve gratulantů zbor,

Proti tomu na oko se jeví zpor.

K Hrbkovi dí Faustus tajně: „To jest přítel,

Mého domu hlavní ctitel,

Který na vynálezy

Zakládá mě penězi;

Tento jistě o mně dobře měřil;

Jest Vlach, tam se něco zpronevěřil,

Vězel zapletený v pobouření vzteklém.“

Dí druh: „Vyhni se mu, páchne peklem!“

A hle, co to za výjev!

Z kolesů sem skáče dvanáct děv,

Jsou to nejsličnější z celé Prahy,

Ke kouzlení vnadí jejich lící tahy;

Dvě jsou mezi nimi idealy

Spanilosti. Všickni tuto pookřáli.

Deset bylo Pražek, měly dozorce,

Dvě z nich cizé, Frode jich byl podporce.

Faustus přivítav je, k sobě pravil:

„Tyto Pražky pohrdaly jindy semnou

Nebohatým, když jsem se jen lučbou bavil;

Nyní jeví přízeň netajemnou,

Táhne je sem zlatá udice.

Těchka jediná jen krásnice

Ke mně pravou láskou vřela,

Ale bych se odřek vyšších směrů, chtěla.“

Tyto před Faustem se přívětivě klaní,

Mžiky cizinek dvou srdce jeho raní.

V tom se nenadále hudba ozývá,

Počínají děvy tančit vnadně,

Točí se tu půvabně a snadně,

Chtí se předčít, a tak každá nabývá

Více vnady. Doktor po cizinkách zírá,

Sám i malíř na ně oči spírá.

Tlupa se zde tancem, tamto zpěvy baví,

Ti zde tráví čas hrou, oni čtveračí,

Tam se Faustus chvalozpěvem slaví,

Pochvalu svou ani slyšet nestačí.

Připravena jest již hostina,

Usedla k ní bodrá družina,

Jedí, při tom neodpouští nektaru

Našinskému, prchá doba v rozmaru.

Doktor maje zálusk na dva učence,

Jménem Lux a Fuskus – bděli odpírat

Vždycky jemu – chtěl je nějak nabírat;

Oba rádi žili ve sklence.

Dal jim hojně nalívati, pili zdárně,

Na sluhách též jejich bylo pití znát;

Všickni myslí, že jsou ve vinárně,

Nechtěl dařit se jim dišputát.

Na mol spilí chtěli dát si svítit domů,

Vystoupivše na povětří nemohou

Ani státi na nohou.

Zdvihají je; poštěstí-li se z sluh komu

Svého pána ke zdi postavit

A svou svítilničku opravit

S namáháním, s velkou prací:

Tu se jeden přes druhého kotrmácí.

Až se posléz všickni svalí na hromadu;

Nad hmožděním veselí se v hradu,

Malíř musel študovat tu scenu,

Měl ji značit na některou stěnu,

Měl tak odpůrců těch jméno oslavit,

A tak pověst v malbě zotavit.

Zatím odnesli je napilé co došky

Do komnaty na rohožky.

Statku vlastník, jenž se jindy hrou

Odvážlivou nejraději bavil,

Jiného k ní místo sebe vpravil,

Nejvíce tam váhá, kde jej vnady zvou,

Těch dvou krasotinek vábné vděky;

Zabírá se též, kde hádek jeky

O podivech zněly horce,

Tam se stavěl za odporce.

V tom pak divný úkaz zřel se ze světnice;

Bylo vydět v povětří se kmitat

Ohnivé dvě kouzelnice;

Honí se, jak by se chtěly chytat.

Jedna přiletěla z Kozí-hůrky,

Druhá kde se daří muchomůrky,

Křepčením zde slaví pamět matek,

Zanechaly na popravišti svůj spratek.

Blíží se sem proslulé ty světlomušky,

Táže se tu družka družky:

Co ta záře v tvrzce plamenná

Dnešního dne asi znamená?

Praví druhá: „Smlouva se dnes dušky

Slaví Fausta; jest již skoro ztvrzena;

Hroudu zlata dostal za závdavek,

Nenajde víc k navrácení lávek.

Že proroctví předzvídalo peklo,

Že má Faustus rozšiřovat svit,

Že on onomu ním vyrve z klepet lid:

Nad tou zprávou náramně se leklo.

Vyslalo naň Fevdu, čiperného ducha,

Neshledal ten u něj náchylného ucha;

Faust hned napřed čil vše; nic s ním nepořídil;

Po směru tom díblík Mefista se pídil.

Dychtil ten si při tom slávy získat,

Nad zlatem vlád, znal ním blýskat,

Dobře vítězné znal zlata moci;

Fevda převzetí to klade za urážku,

Stavěl se mu všude na překážku;

A tak rozhorlili se ti soci,

Přisahali si tu závist věčnou,

Napřed bodali se mluvou úštipečnou.

Pak se popadli co tygři lítí,

Když tak válčí mezi sebou o tygřici;

Zašli by tu oba ve rvanici,

Kdyby smrtelné jich bylo žití.

Smírci vyrovnali sázkou oba;

Mefistovi pozůstalo právo k svodu.

Kdo z nich propadne v hře, přijde o svobodu

Na čtyrmecítma let; přestala tak zloba.“

Praví družka: „Jest to předce krušno,

Jemu zlato sypou, a nás mléky

Odbývají; byloby předc slušno,

By nám popřáli jich aspoň řeky.

Slibuje mi kocour svatojanský květ,

Ním jest možno poklad v Nížohradě

Vyzdvihnouti; potáhne-li slovo zpět,

Nenajdeš mě více v sjezdu pohromadě.“

Praví druhá: „Faustovi to přej,

Neb on za mandel sám našich stojí;

Doktor se tak málem nespokojí.

Slávou bude naší, k tomuto se znej,

Teprv budem moci v obcích tropit zmatky,

Nebudou nás tlačit nedostatky;

Zastane nás. Bez čar se předc stýská,

Při radovánkách se vroucně výská.

Přileť jistě, až náš bude sjezd,

Bývá hejřivá to chumelice,

Jsme tam pravé svobodnice;

Doktorovi hleďme proukázat čest,

Učiňme mu nějaké předc osvícení,

Aby měl z nás potěšení,

To nám časem ještě prospět může.“

Přivoluje k všemu druhá druže.

Zapálily blíž Podbaby Vltavu,

Jedním plamenem tu slavně hoří,

Světlo odráží se za podhoří,

Daleko tu vidět bylo záplavu.

Nechci jistit, jaký vzaly k tomu troud,

Že se plamen moh’ tak lehce zdmout;

Poděsily tímto vůkol mnoho lidí;

Sám Faust obdivuje to, co vidí.

Praví k sobě: „Stojím jako u vidění,

Dotýkám se jistě říše duchů,

Věřím teprv nyní na kouzlení,

Zdá se, jako bych stál u průduchu

Neznámého podzemského bytu.

Vítej mi, ty sídlo neznámého svitu,

Po tobě jsem jižjiž dlouho bažil,

Vyjasníš mi, oč se mnohý marně snažil.“

Když tak řečil, přišli vyslaní sem herci,

Nesouce mu výhru ve měděnci;

Přijímá ji, však jí luze z okna hází,

Vece: „Jste to plíšky jistě oželené,

Mnohé kletba vyprovází,

Zde jste ale pro zisk příští nakopené.“

Pod oknami hemžila se hbitá hračka –

To byl chumel, posléz všeobecná rvačka.

Byla to zběř, shluklá se všech stran;

Takto nalezáme množství temných vran

Slítati se, jak jim něco kapne

Pro pochoutku, každá chrustec lapne.

Na zbytky a pitky tato slota čumí,

Ke cti Fausta pěje písně jak kdo umí,

Mnohé zněly předce světsky tuze,

Jimi zalíbit se uzdává se luze.

Tito jedli, pili, šumaři jim hudli,

Neví se nic, odkud se sem vzali;

Zvuky pekelné se leckdes ozývaly,

Skáčou všickni, i co někdy schudli.

Zahnal je Faust, k Hvězdě táhne hluk;

Z chřtánu sluje zavzněl temný zvuk:

„Fauste! Fauste! nacházíš se v náručí

Pekla, bdi! sic tebe zhouba poučí.

Chybí-li kde sprosták, chybí málo,

Promine se ledacos předc luze:

Pochybí-li doktor, chybí tuze,

Jednej, jakby se tu o tě hrálo.“ –

Nebylo tu ještě po veselce,

Unavený Faust jde na odpočinutí,

Praví: „Ať si hosté co chtí kutí,

Neustanu, štěstí podporuje smělce.“