ZPĚV PRVNÍ

Co to hučíš, Lepenice řeko,

co to voláš, přes kameny běžíc?

Na lup že si vyšla šajka zbojců,

smečka vlků z lesů na Rudniku?

Na pokojné že se vrhla stádo? –

Nevyšla si na smečka vlků,

Lepenice, řeko lehkověrná!

Kárná vrazila to expedice

za chmurného podzimního rána

do bílého města Kragujevce. –

Hladným vlkům s cesty, pobratime!

Zle je, v horách setkáš-li se s nimi!

Vlka horší, věř mi, pes je vzteklý.

Ale horší, vzteklého psa horší,

tygra-krvopijce ukrutnější,

přisámbohu, bratře, zlý je člověk...

Člověk? – Ano. Snad. Vždyť po dvou chodí

stvoření to kusé, uzlovaté,

rozlícený tvor ten bohorovný.

Nezná tygr, nezná slitování.

Ale i ten starý pijan krve

nevraždí, než aby ztišil břicho.

Nasytí se, lehne si a tráví,

aniž pyšně před světem se páví,

osvěty že sije požehnání,

řád a právo rytířsky že chrání,

aniž kňučí, pocítí-li zuby

– zloděj při loupeži dopadený –

nevděkem že černým láje drzá

dobrodiní splácí protektoru.

Na hranatých lebkách tvrdou ocel,

pod ocelí – slepé poslušenství,

těla, nohy v mundurech a v botách,

naloupených v českých magacínech,

naloupených ve skladištích polských,

pod mundury v prsou srdce zhrublá

službou zlu, leč plná nepokoje –

a tím krutější, čím otročtěji

poslouchají otrocká ta srdce –:

tak se vplížil kárný pěší prapor

s komandantem Zimmermannem v čele

za chmurného podzimního rána

do bílého města Kragujevce.

K hostině tak, bázlivě i drze,

hejno krkavců se slétá v mlze.

Ze zobců jim lačná slina kane,

v očích strach i chladná krutost plane.

Počátkem to bylo listopadu,

v roce slz a krve, tmy a hladu.

V čase zlém, kdy světa toho kníže

hloub jej vlekl, hloub a zkáze blíže.