ZPĚV PRVNÍ.

Dnes si budu o**) hlubokých

zákonnících vyzpěvovat,

jako oni do vysokých

snů se dýmem proletovat,

krásné chrámy bořit,

nemotory tvořit,

bráti karabáče,

nechtí-li se kořit,

na mdlé chuti znáče.

Kdes kdo spanilosti sklade,

záře nesrovnané slávy,

svobody a umu hrade,

sem se vyroj s svými pávy,

abys měře písně

vytrhl z studu tísně

božské libozvuky,

staré zvyky plísně,

zmařil nedouky.

A ty božská modlo, slávo

zbožněného bojovníka,

utvrď v Čechách drahé právo

zvětřeného svobodníka!

Ať on duchy vládne,

čest mře správy řádné;

sic se zbouří hněvy,

vplyne srdce zrádné

v libozvučné zpěvy!

Čas jest, ach! čas svrchovaný,

abych začal zpívat sobě,

jak náš Králík zmilovaný

bohem stal se slávu robě,

jak vás nedouky

andělskými zvuky

jako chlapy hněte,

slyšte, pak i ruky

bohu líbat jděte!

V kráse růžového máje,

když se květem stkvěly sady,

vyšla z mladnoucího háje

panna, nevinnosti vnady

rozvinujíc světu,

že se v chtivém letu

krásy milovníci

hnali v síly květu

k ní co bojovníci.

Když se sladnoucími hlásky

horem dolem rozlíhaly

zpěvy lahodivé lásky,

s dychtivostí poslouchali, –

když se okem živým

zbraně lidem divým

v vlídnost proměnily,

pannu srdcem tklivým

jako boha ctili.

Milostenka nevěděla,

jaké kouzly v světě tvoří,

že se vůkol jasní čela,

chrámy nerozumu boří,

že i ctnosti kněží

k vítězkyni běží

pijíc zpěvu medy,

u noh krásy leží

drak i s svými jedy.

Otec krásnou na milenku

s potěšením pohlížeje

diví se, i co se venku,

co se doma s milkou děje,

že co božská záře

s růžové se tváře

rozkoš na svět hrne,

zrádce u oltáře

vlasti láskou trne.

Z plésající srdečnosti

jen se sobík vytrhuje. –

„Sladnoucí se spanilosti

zem i nebe podrobuje,“

– mluví k duchu svému, –

„kdo mně zbožněnému

oltář pocty staví,

na vzdor světu všemu

mne co boha slaví?

Byť se zapřisahly světy,

klaněly se panně svodné,

zhyzdím jímající květy

krásy mému božství škodné;

bych i rozum zdravý,

outlý cit a pravý

hlavy osvícené

uraziv had čpavý

zkalil mravy ctěné.

Bych se v propast hanby shodil,

musím k cíli hnáti mocí;

vždyť jsem mudřec dceru zplodil

vnadnou s nerozumu nocí.

Tu co modlu, světe,

s budoucností ctěte!

Pro ni do věčnosti,

hrdinové, jděte

hradem ouskočnosti!“ –

Praviv dýmu milovníky

svolal po tmě dohromady,

schváliv drsné bojovníky,

rozhlašoval božské vnady

milenky své věčné

v řeči nekonečné,

proudem výmluvnosti

hnal i na srdečné

krásy nevinnosti.

„Skálo slávy, svobodníci!“

řečil, „čas jest svrchovaný,

aby mřeli zákonníci,

hrad se zbořil milovaný,

aby naše čela

se co slunce stkvěla,

naše jak hrom žravý

jedovatá střela

zbila rozum zdravý!

Či-li věční otrokové

nedotklivé rozumnosti

máme kráčet pod jhem lvové

jako děti nevinnosti,

v tmě se necti brodit,

ku podivu vodit

krásné panny Čechy,

sami hrubý plodit

dým jen pro posměchy?

Čas jest, ach! čas svrchovaný,

aby vstala tvorná světla,

stařec mřel, hrad milovaný

zbořil se a moudrost spletla,

aby pocty věnce

vily pro milence

věčné milostenky,

k prsům oslavence

tiskly vřelé ženky!

Čas jest, ach! čas svrchovaný,

abych z hrobů vzkřísil stíny,

vrch se dobyl požehnaný,

klín se slávy necti klíny

vybiv zjevil světu,

že my v pocty květu

čestní bojovníci

pnem se v prudkém letu

jako svobodníci!

Ha, co dlíme?! Smělost divy

rodí, rozvážlivost klesá!

Veďte dceru na podivy,

ať svět spatřiv božství plésá!

Tenť se krásy lekne,

zpitomělý klekne

v chrámu našich božství!

Moudrost-li co řekne?

Zvítězí jen množství.

Ozbrojení necti právy

jako hadi bez ohledu

na zásluhy čisté slávy

nabírejte z pekla jedu,

starce ztupte ctného

jako žáka mdlého!

Čest-li jeho zhasne,

umdlí rozkošného

tvora světlo jasné.

Já bůh, slunce, hrom a sláva,

krása, duše světa všeho,

skládám vlády věčné práva

v hromy mstící vojska svého.

Přemoudrého věku

květe, jako řeku

lítou v boj tě ženu,

věčnost v bitvy vzteku

získej za odměnu!

Oj, haň, jako pavouk z jedu

snovej chytře pavučiny!

Sem tam vyceď kapku medu

v hanebnosti motaniny!

Žáku všecko sluší,

byť i tělo s duší

porval, znectil nebe,

rozum nemá uší,

aby slyšel tebe!

Vojna s duchy nezná práva,

moudrost v boji nezvítězí,

v kout se skrývá čistá sláva,

mírnost s láskou doma vězí;

hrdost sváru hledá,

oddechu si nedá,

až své způrce skloní,

v blesku na trůn sedá,

pravdě k hrobu zvoní.“ –

Praviv na své učedlníky

zhlížel s hrdým potěšením,

bůh své světil bojovníky

k bitvám nectným s vytržením;

vítězství k nim spínal,

k vzteku napomínal

svého ducha plody,

by se nevypínal

stařec ctnými rody.

– Takto Katilina v Římě

sváděl, v nepodárné duchy

rozsívaje zpoury símě.

Zhyralce a neposluchy,

vrahy, chlipné ženy,

starce bez vší ceny,

mládky povětřené,

koval líté steny

k pýše nezkrocené.

Svobody a zlata bleskem

spíjel smysly kolíbavé,

slíbil, že hned s vlasti třeskem

mladík v lůno lásky vplave.

Krve lidské pitím,

chlipností a zbitím

nevinnosti drahé

spial k svým hromobitím

druhy zlé a nahé. –

I zde přisahali žáci,

že krev za svou modlu zcedí;

jak rtuť, jako škodní ptáci

nahlížejíc, kde co zvědí,

roztroubili světu,

v jakém krásy květu

bohyně se nová

tajně ku předmětu

božské pocty chová.

„Ovšem že se starci klaní

muží veškerého světa; –

což jest po tom? Vždyť ho haní

mistr růže slávy květa.

Božství naše změní

v páru, co svět cení;

starost hloupost rodí,

v ráji potěšení

nová krása zplodí.“

Slyšíc lidé vyzvědaví,

jaké přednášejí řeči

smělé papouškové žvaví,

jak se opásajíc meči

ku průvodu strojí,

sem se včely rojí

a svou přítomností

nestydatost trojí

rozkvašených zlostí.

„Čas jest, ha! čas svrchovaný,

než se zmocní pravdy síla,

duch by zobřil rozhněvaný,

jedem vřela každá žíla,

aby řádné vlády

jako hrubé klády

shrkly do propasti,

duchů střených pády

slunce vyšlo vlasti.

Ha! již naše sláva kráčí,

odtáhněte, nepokřtěnci!

Dnes se vaše krása sláčí,

mřete, mřete, oslavenci!

Slyšíte-li zvuky

libozvučné ruky?

Dnes se divy spatří,

s vítěznými hluky

vycházejí bratří!“

Neumytí pacholíci

jako sršánové běží

pějíc: „Krásy milovníci

s otcem v prachu námi leží.

My jsme sláva světa,

náš král růže kveta,

hvězda budoucnosti

zatmí stkvělá leta

šťastné minulosti.

Kdo mu roven z krásných duchů?

Okem-li jen v světy střelí,

hned se sklady jemných sluchů

v rozkošnosti božské vtělí;

vládař divy tvoří,

na mžik ráje boří,

rozum spíná pouty,

moudrost se mu koří,

aneb leze v kouty.

Kdo jste praví svobodníci,

koho výtečný let těší,

sem co slávy bojovníci,

sem se hrňte, mladí Češí!

Vaše modla tady

rozvinujíc vnady

Řekům škube krásy,

aby skryla vady

bleskem mžikné řásy.

Co svět světem stojí, rovné

neuviděl ozdobnosti;

tať své ideály v skrovné

vytvořujíc mohutnosti

troubí světu všemu:

,Kdo se božství mému

otrok nepokoří,

tenť ať srdci zlému

obět v pekle hoří.‘“

– Jako Imperator slávu

v triumfu svém rozvinoval,

i se člověčenství právu

posmívaje krále koval,

zmařiv lid a hrady

všeho světa sklady

ku podivu vozil,

kde lev, rys i s hady

vyhalencům hrozil;

společníci bojů snědí

před svým bohem vykračujíc,

v poutech mocnářové bledí

krásy slzy vycezujíc,

zlata svodné stkvění,

hrubých hlasů pění

v národnosti květu

vabné okouzlení

vytvořili světu; –

tak zde s chtivostí sbor čeká,

jde-li krása nevídaná?

Ha aj! slouhů hejno kleká

pějíc slova neslýchaná;

bohyně se nese,

jako stín se třese,

cit i duch svůj tají,

oko mrtvé pne se,

bohyni-li znají?

Ráda by i prováděla

okouzlení pod nebesy,

aby srdce zkameněla

lidská zázraky a plesy;

páv se k nebi vznesla,

a aj! chromec zklesla

hanby do propasti

nemajeci vesla

v duchu nebes vlasti.

– Takto Blanšart, slíbiv městu,

že v svém nafoukaném měchu

v podnebesí změří cestu

všemu světu ku prospěchu,

řečí kouzlí divy:

,Co jsou světy živy,

neviděly rovné

nikdý na podivy

lítat strůje skrovné.

Jak pták větrem sem tam lítá,

písně sobě prozpěvuje;

má loď duchy s nebe vítá,

zázraky jim vypravuje.

Jako mořem jede,

s vichrem boje vede,

vítězkyně plésá,

když mrou mraky bledé,

vicher jak chlap klesá.‘

Mluvě lidi na div loudí,

Praha sem se všecka zbíhá,

každý mudrák jináč soudí,

nedočkavec jak chrt číhá,

již-li loď se zvedne?

Dívka hrůzou bledne,

když loď k nebi letí.

Loď mře, větrák ledne;

posměch žen a dětí. –

Tak zde vznikl smích lidu všeho,

žáčků mřely radovánky,

vrch myš vyvedl z vřesku svého,

pára vyšla z božství schránky.

Jaká hřmící rána

v zbožněného pána!

Páv své vybral peří,

kostrbatá vrána

směšné kroky měří.

„Co to, země, nebes králi?

To-li rozhlášené božství?“

mistrovi se lidé smáli.

Tenť se vytrhl z žáků množství,

zaběhl mezi sovy,

by jen po tmě slovy

výtečnými zpíval

a se v řásy rovy

s společníky skrýval.

V tom tu otec s dcerou milou

k lidu přišel z nenadání.

Spatříc krásu ušlechtilou,

jakého tu schvalování,

jaké pocty vděčné

lidé za srdečné

pronášeli city!

„Ber se v slávy věčné

Za odměnu byty!“

Nejkrásnější zboru panny

vystoupily k milostence,

„Vezmi,“ řekly, „do ochrany

cti a lásky čisté žence!“

Pak se růže rděly,

„Dobrý otče!“ pěly,

„přijmi pocty věnec!“

A hned hlasy zněly:

„Živ buď oslavenec!“