Zpěv první.

Vzhůru vypínajecích se vrchů modřenin v dalekosti,

Ouzkém Hesperiin v okeánu co krk se napájí,

K východu jenž vrchonosnou dál hlavu rozprostírá:

V mrákotné hlubokosti věků duch můj je pohřízen.

Svrchovaný, tobě jen věkové do propasti bezedné

Uplynutí lesknou stkvěle před tváří se nebeskou.

Jedno ty sám minulosti nemáš a vidíš do budoucna!

Sešli rozum mně vyjasniť tvé světlosti paprslek;

Prozpěvovať chci o tvém vyvolenci památce živoucí,

Jenž lopotu všelikou snášel k tobě háraje láskou.

Outlověký na tvé kynutí vlast spěšně opustil,

Rozmilené vyvinuv se z náruči otci a máti.

Toužně nesáhala pěst jeho žezlu ni po zlatoleskném.

Dej perutí duši mé; jeho vážně by čin povynesla

Ze mrákot minulosti šeré. Znáš zemšťana křehkost!

Ourodonosnou jak semotam hlavu klas v poli klátí,

Šeptajecí větřík když tílkem zachvěje outlým,

Onde a onde jehož skřivené se nedotknulo ostří:

Takto v myšlénkách hlubokých pohřízen i Ívan.

Příjemné ku vlnám zpěněným jej vábilo jitro,

Tam sevřené chtěl dáti prochlad své utroby tísni.

Na zmařilém loži noc probděl semotam se bojácně

Váleje. Hrůzyplné s rachotem hřměly v okresu rány,

Vůkol strašně živel v rozlehlé přírodě zůřil;

Strašnější jinochem květolícím zmítala bouře.

Z purpuru juž do nebes modřenin se vynášelo slunce,

Síní do prázdných Větrovel své slúhy uzavřel,

Klín zavěsil řeřavý sobě ukrocený Hromovládce

Zas k boku. Zhůru peruť veselý zbor vznášela pěvců:

Ívanu ještě duši strašné zastíralo temno.

Své sklopoval zraky buď k zemi, buď zas o východ opíral,

Těžký něm tu jazyk slov k výrazu byltě žalostných.

Až junochu přítel milený se do náruči vrhne,

Proň horké slzy růžovitých z oka tekly po lících.

„Svrchovaný tobě díky! opět mohu srdci milého

Teď přivinouť k sobě, jenž vštípil letorost blahonosnou

Pravdy nebeské v mou duši. Vroucí vznesly se prosby

Mé k nebesům, naklonils ucho jim Bože! – O tobě díky! –

Tamť nás dub košatý loudí pod své ratolesti.“

Usta opět spanilá k dobrodinci milostně zašeptnou.

„Poď, pode ním v hebkou ať rozhostíme se trávu;

Podporu bys zase dal kleslému stéblu ve bouři.

Již po tvých naukách anjelských toužilo srdce

Drahný čas. Pro ztrátu drahou duše kvílila hořce.

O teď strasti vylej strpené zde do pálajecího

Srdce!“ – Po třikrát se k mluvení pootevřela usta

Starci, po třikrát proud udusil slova slz se valících.

S tváři si až poutem zmořená ruka setřela perlu:

„Srp se Lunin v tvář leskuplnou dvakráte vykroužil,“

Počne Miloň, „co tvých na prsích mé srdce netlouklo.

Z obruby červánek do lazůru nebes se vynášel

Zdroj, ztud přes lesy roušku šerou plaše, lehce plynoucí,

Když rychlé kroky tam mne chudičké nesly ku chýši.

Podpora aj pevní krov nízký na mnoha místech:

Pevnější jsi ty bydlitelů ale podpora nuzných,

Rámě donášely mé tamo Ívane od tebe hojnou

Štědrotu. Zesláblé pravici k zemi břímě vypadlo;

Odhraženou tuto slídící oko uzřelo lísu.

S ustrnutím duše neštěstí předzvídala jisté.

Slov vděčných ucho mé nedosléchalo šeptu radostna,

Sprostoučkých byla bydlitelů tam světnice prázdna,

Usta tu láskyplná usmívala jindy se dítek,

S’ žvatláním k’ kolenoum outlé mi napínaly lokty,

Dvéře jejich kdykoliv jsem otevřel z jitra potichmo.

Má noha práh s hrůzou pustého opustila místa,

Ve vzdálí oko teď velebystré zíralo jasném,

An zástup v zelený ouval se povolně ubírá.

K pospěchu juž klesející strach nohy tamto doháněl.

Pod toporem dub s praskáním do trávy se kácel,

A kmeny oddělené od větví váleny mocně.

Kůrovité hned špalky sušin ruka vroubila silná.

Tamť vysokých stoupal hustý dým vzhůru do oblak.

Ostrý ovce ocel jako již na chřtánu mající,

Trudně z místa okem slzecím na beránka pohledne;

Kdežto její zpěněná proudem se vylévati krev má:

Tak Bohuslav zraky obrátil na svá neviňátka,

Jenž otcův nevědouce osud sem kráčela volně.

Juž ruce od katanů lejčím jemu sepiaty pevně,

Tvář kynula škaredá kněze jej do plápolu vrhnouť:

Tuť k hranici jsem skrz lidu dav násilně se prodral.

Bystře diváka nyní oko ze všad zíralo na mne:

Nešťastného učil muže jáť jsem Kristu kořiť se.

O navrať pevnou zase podporu rostlině outlé;

V hrůzyplné aby bouři její větvičky neklesly.

Mne, mne! zžírajecí nechť stráví plápol ukrutně.

Ku knězi toť slova má, jenž usta vyřekla bolestně.

Po krátkém smlčení kněz zůřivě odvece takto:

„„Odvážlivče, milost svedenému budiž darována. –

Člověče! nežli život ty vydechneš svůj zde ohavně,

Věz, trýzeň tobě ukrutná se k pomstě uchystá.

Dříve bolem se vynouti musíš jako had v prachu lestný,

V pískovaté obutá noha jejž rozpůlila cestě.

Nechť pomohou tobě, pakli bohů tvých jest ruka mocná.““

Pevně rukoum upatým katané rozvázali uzly.

Spatřily teď zraky mé, an v čistém dýše povětří

Zas přítel. Vděčných se slzí jemu výlev ukrýval

V rozhalených ňádrech. K své trudně se chýši ubíral.

Mdlá tato rámě byla spiata poutem hned kovotížným.

V bělném rouše se lid bral posvátného do háje,

Povlovně v středu přísná stráž doprovázela doň mě.

Posvěcený z mramoru v prostřed stál Živěně oltář.

Z klásků naň ranných uvité děvy kladly věnečky,

Modřinu doň hlaviček něžná ruka charpy zapletla,

I spanilý šarlat zdeť vmísila máku vlčího,

Tamť krásnou hvězdičku opět pomněnky milounké.

Z upravených obětí k bohyni zňal zhůru se zápal.

Rozléhal vrcholím širolistým hlas se radostný.

Povstal slúha model, zas utichnul hvozd lidohlučný.

K poklidu svou pravicí pokynuv, dí k zástupu takto:

„„Živěnu patřte na dobrotivou, jenž všecky živí nás,

Zdeť podobizna lepá, co naší zemi úrodu dává.

Vezdy podává tať rolníkovi odplatu hojnou,

Potně tuhou kteraký radlicí všady půdu počáral,

Tať zvlněné nám klásky zrním naplní zlatoleskným.

Dlužno za dobrodiní tedy jest nám vzdávati díky,

Aj tuto nevděčník, vloudiv se i náš mezi národ,

Roztrušuje bludy, vlastenským nezbedně se rouhá,

A v prachu jen ke cizím se bohům vine. – Lebku Perůne

Roztříštiť bleskem prodléváš ještě takému?

Živěno dobrotivá dary svými ty ještě živíš jej?

O krajané moji, na blízký pohledněte národ!

Ztud, zčeřený Tigris co do zálivu proudy vylévá,

Jenž svlažuje břehy rozličných jazyků tamo lidstva,

Až lenivý jekotem v moři Tájo co tok pochovává,

Ztud, co Hibernie tam hlavu svou z Atlantu vypíná,

Až v Nubii vlny pískovaté co dmou se do oblak,

Přes hlubiny strašné, jeho mocné sáhalo žezlo, –

Parthy Lukul podrobil válečné městu hrdému,

Řechtajecí broňové obloukem vítězoslavně

Vlekli kořist. Braň záhubivou zase k Jánuvu chrámu.

Karthágů poděsil Scipio slony tamto u Zámy.

K zátoce Africké Neptun větřidla donášel.

Zhrdlý Řím býval všemu národu zákonodárce.

Lůně ve vítězném co se teď roztrousila víra,

Símě jejížto u nás chtěl škodné trousiti bídník:

Klesnula víra bohů, s tou Římský klesnul i národ!*)

O krajané, bohy, též otců vzdy našich ctěme víru! –

Hněv svůj kroťte a nám zůstaňte vy laskavi vezdy,

O bohové! potokem vám k pomstě cediť bude krev se!““

Od svatyně proud slov řečníka vylil se po háji.

Vířící chřtán jak zhlcuje vlny lítě do bezedna,

Až hluboká střeva temně šumem jeho ještě se ozvou:

Tak do srdec vůkol stojecích vztek rychle se vedral.

Zůřící se povyk vrcholí dral skrz nebenosné:

Záhubu před přibitým na kříži v prach padajícím.

Tak zástup, lesa až daleké se ozívaly uhly.

Prudký dech vehnal do rohu skřiveného obětník.

K odchodu toť znamení. Zas utichnul hvozd lidohlučný.

Dívek zbor čtvero oddělením davu ploul v čele lehce,

Jich zdobené čelo Žívy darem bylo, klásky plnými,

Lokty okrášlil květ něžné nezabudky ve věnci,

Nápěvy líbezné tiše ladná vábila usta,

Jen hluboké zvuky někdy mužů v ně vmísilo hrdlo.

Jak s oblouku Jasoň v moře hloub pohřbíti se pílil:

Juž ležela svatyně v hlubokém tichu zástupu tísni,

Vzduch zachvívajecí se vrcholce krásně pomodřil.

Mne k střežení v okovech těžkých do žaláře uvedli

Zaň – draze já kterakého v onom jsem jitru vykoupil.

Když Bohuslav k nebesům vroucí modlitbu vysílal,

Na dřevo patřil, pněl na jakém spasitel světa druhdy,

Dobrodiní ó Ívane za tvá vzdávaje díky:

Valní zástupové k žertvám tudy táhli do háje.

Odsoudil davu průvoditel jej k plápolu mocný.

Ke mně dolů krásný se neprejštil světla paprslek.

Do skalné stěny mé nohy pouto zakotveno pevně,

Dítkám též choti slz s oka setřelo proudy tekoucí,

Tam v katrči klidné osiřalců nelkala usta,

Outlounkých ni rukou lomení tu vidíno žalostné!

Krůpěje hojně slzí zbledlé po tváři kanoucí

Mou k zemi tížící všady vazbu potáhnuly mokrem.

Toť na chudém loži slz vylité byly proudy radostné,

Mým bylo ó přemilé zechřadlým břímě to oudům;

Nešťastného neboť za křesťana nesli je volně.

K spáse odebrati duch se horoucí vezdy hotov jsa,

Denně se ve zbožilé do nebes modlitbě vynášel.

Patřilť jsem veselou tváří, kdy dvéře povrzly,

A mně pokrm strážník do žaláře střídmě donášel:

Kdy přijdeš chladnému mne smrti lůnu odevzdať?

Starcovi naproti má šeptávala usta po každé.

Dnes s víček zapudil klíčů sny mi časněji břinkot.

Člověče! dlouho neseš čekanou již zprávu mi tenkrát?

Určeno jest, duše má by se teď ku Kristu vynesla?

Zprávu takou vítán mi budiž vyslanče nesoucí.

Teď mi po tváři potok se slzí z oka hojněji prejštil.

Strážcova po dvakrát svobodu mně hlásala usta,

Vychřadlé noze již kovotížné odpiato pouto,

Ještě, jaká nevěděl jsem kmet hovořil slova ke mně.

O byťbych takové nerozuměl byl řeči nikdy! –

Doprovodiv z vězení jasného mě pod nebe blankyt

Strážce: danou svobodu mně ohlásil ještě jedenkrát.

Obsahu ó tenkrát že musel řeči jsem porozuměť.

Nikdy co navštěvoval mne rtům jeho lež nevyklouzla.

O klamné jeho byť bylo jen tenkrátby poselství. –“

Trudně Miloň vydutou si dlaní zakrývaje víka,

Ívanu vypravovať strastné teď příběhy přestal.

Ještě byla spanilého němá poslouchače usta,

Jak milený učitel skončil svá vypravování.

Hojně rosil koberec pode ním proud s tváři tekoucí.

Až hluboká trudnost outlému ulehčila srdci,

Počne, nabyv mluvu, pak k pěstounovi citlivě Ívan:

„Každou poslzené oči otce provázely cestou.

O tedy má nebyla předc marná prosba synovská!

Dobrotivým lkání ustavné pohnulo srdcem;

Vysvobodil krvežíznících ze rukou tě milostně.

Dána opět ti milost. – Rač pěstovať i mne budoucně;

By tvých ust učení blaženost mi přinášelo povždy.

Pospolu žíti nyní budemeť my nerozdvojitelně.

Utrobu jak pronikáš mou ó blažená ty myšlénko!

Poď, proud díkuplných nechť slov se u otce vylévá,

Poď, ten přátelské mezi námi svazky uvíže.

Háj co nahý z pupenů zeleným pláštěm se odíval,

V mou duši roztrušovať jsi počal skrytě símě nebeské;

Nechť oko teď spatří požitek jeho ourodonosný.

Svrchovaný Bože můj předmět ty milostivě žehnej,

Záři nebeské nad vlastí se vynášeti dopřej,

Nechť zapudí v prohlubeň mořskou ztud temnoty bludné.

Ať světlem všeblažícím též náš okřeje národ,

A hluboko z kleslé probudí se dřímoty jednou!

Odstraň sám ze srdec Velemocný ty tvrdošijnost;

Ať vznik vezme u nás i nemylná pravda nebeská.“

Pln trudilosti milý odvážlivě odvece pěstoun:

„Až pravice spravovať mocným bude národy žezlem,

Až jednak vše tvé zakusí mírnosti, miláčku,

V nábožnosti se své stkvíť spatří vojvodu národ:

Vzhůru vinouť bude laskavě pak se z purpuru slunce,

Nad dědinou jasném se milostně v blankytu nášeť,

S báně dolů vysoké zlatoleskné sláti paprsky,

S usmáním mořské se potápěť ještě do hloubi.

Váhavě proudy jaré vlastí toky své povléknou.

Jich tučné břehy dobrotivá bude vláha napájeť.

Přes zvlněné klasy váť dědinou větříci lehouncí,

Rozléhať bučením zelení a pahrbci se vůkol.

Tenkrát národové tě budou ó Ívane žehnať.

O že není na požehnání oku patřiti mému! –

Zástupové všady ještě koří se v důvěře modlám,

Kněžstvo bohů tesaných v’ vzniku símě dusí spasitelné,

Onde a onde krví vylitou jeho rámě zapáchá.

Měl mstící zakusiť jeho juž vzteklosti i já jsem.

O synu, dobrotivý lkáním tvým vojvoda pohnut,

Ve vězení kázal zmořené noze pouto odemknouť.

Dána opět mi milost. – K větší ó dána žalosti!

Než pozlatí na nebesku Jasoň hřbety hor nebetýčné,

Přikrývať dubu víc nebude střecha nás ratolestná,

Mých na prsích nebude tvé srdce ni tlouci mi více.

Modro vrchů dalekých oku již pěstouna obestře;

Z těchto dědin vypuzen neznámých do světa končin,

Ztrátu budu, v samotách skryt, tvou oplakávati vezdy.

Ívane, ó milený druhu, náš tako vojvoda kázal! –

Byťby mi juž tenkrát ocelem ruka srdce protekla,

Byťby onen strávil mne plápol zhůru horoucí,

A zde popel země již můj dávno skrývala chladná!“ –

Svého druha vroucná pravice k sobě oužeji tiskne,

Bouřících ze prsů se žalostných slov dere výlev:

„Ctnou tedy šíji nemá objímati rámě budoucně?

Máš vyvinouti mocí se nyní z mé náruči na vždy?

O tedy jsem se kojil blahodějnou marně myšlénkou!

Proč tebe zaplavené slzami zraky uzřely ještě,

An na tvář zde mají anjelskou zříti naposled?“

Oddechu po krátkém zase oupěti počne žalostně:

„Přes pahrbů čela kam bude tvá noha blouditi hájem?

Kdo proti šelmě divé bude luk svůj mrštně napínať?

Kdo pravici v hlubinách skalných podpírati tobě?

O kteraká tě katrč v cizině přátelsky pohostí?

Otče, jinak strašnou ukrotiť tobě nelzelo bouři,

Než že musel klesnouti topol k zemi nejkrásnější,

Jenž v druhu zaplítal širolisté na břehu větví?

Bouře živel z kořenů švihlý kmen snadně vyvrátí.“

Ívanu slov ze prsů úzkých proud usty vykypěl,

Strašnější zanechav bouř zůřiti utroby na dně.

Nešťastný se dvíhne Miloň ze trávy hebounké.

Láskyplná usta k mluvení ze povolně otevrou,

A spasitelná z nich nauka plyne takto naposled:

„Jednou na stolici zlatolesknou až ty dosedneš,

Mocným rač spravovať žezlem vzdy milostivě národ,

Nikdy nevinně krví vylitou své rámě nepoškvrň.

Křesťan, zatvrzelý i pohan nechť zůve tě otcem,

Takto se rozkoření všeblažící símě ve vlasti. –

Rozdvojení pro naše druhu nermuť svou duši krásnou.

Trůnící nad hvězdami sám tak ráčil uzavříť.

O nejlíp bytnosti oné jsou příčiny známy.

Tenť, jenž rozmanitým v poli rouchem kvítko odívá,

Potravu outlému třebnou jenž pískleti dává:

Ten v krajinách dalekých mně i bídně nedá zahynouti.

A hle! bělostkvoucí tuze již k zemi témě se níží,

Snad brzo již duch zechřadlou zde obálku opustí,

A přes hrob bude můj chladný zachvívati větřík.

Každý se smrti tvor podrobí a v prsť promění se,

Všecko jenom krátký setrvá čas, nic zde na věčnost.

Tam vysokých hvězd nad plamenem naše vlast je nebeská,

Tamť věčnost – tam rozdvojení ó Ívane žádné!! –“

Jednou ještě Miloň přivinul ke rtům si miláčka,

A k dalekým pahrbům stezkou noha kráčela odtud.

Rozkládá křehké brky jak ve peroutce holoubek,

V jasné modro nebes s vrchole střechy tesklivě patří,

Matku jemuž krahulík ukrutný prudce uhání:

Ívan k modru vrchů nebenosných takto dozíral,

Přítele až přemilého šerou oku zastřelo rouškou.