ZPĚV PRVNÍ.

Plna vůně, ševelu a třpytu

jídelna dnes otců jesuitů.

Se stěn vlaje rudých látek vlna

oblačné jak spousty, jitrem vzňaté,

a v ní slunka hrají nesčíslná –

znaky řádu v aureole zlaté.

Podlaha, jež kostky mramorové

v mosaiku dvojbarvou si skládá,

září leskem šachovnice nové;

na ni oken světlý obrys padá,

v němž tu tam obláček pestrý plove –

stínů hra, již malba skel tam spřádá.

Na podlouhlých stolů valném šiku

sněhem leží jemná z Flander plátna,

po nichž stříbro – proti otců zvyku –

rozkládá dnes ruka sluhů chvatná;

uprostřed pak alabastr bílý

květů zvonce kol do kola chýlí.

Velkolepé malby svěží záře

vábí oko k hloubi refektáře.

Na stěně tam v jarých barvách pálá

svatební hod v Galilejské Kaně –

mněl bys: život skutečný tam sálá!

Zdá se ti, že nevěstiny skráně

purpurem se nítí, blednou sněhem

pode zraků snoubencových žehem,

že ruch zachvacuje hostí řadu

i dav sluhů, kol se rojící,

že tam hudec paličkami vzadu

ze sna budí kotlů dvojici

a kol něho dlouhé píšťaly

stříbrné se plesným zvukem plní,

že ret Ježíšův se šeptem vlní,

kříse vína pramen ustalý – –

Takých zázraků dnes třeba není

otcům velebným. Jim v širých sklepích

moře vína perlí se a pění

k zavlažení hodů velkolepých.

Dort aj! obrovský tu právě v dar

otcům posílá don Baltazar.

Sluhů dvojice dar nese stěží.

Tvrze okrouhlé má divný tvar

s baštou mnohou, cimbuřím a věží.

Zvláštní posádkou se hemží kolem:

jak by mravenčí byl ztekl voj

cukrovou tu pevnosť, horem, dolem

drobných podůbek ji plní roj.

Znenáhla v tom postav lidských mraku

po figurky mnohé tváři, znaku

divák rozeznává vojsko černé

odpadlíků církve pravověrné.

Na bráně, v níž nad příkopu hloubí

hradu most je zdvižen visutý,

hlásní Cerynt s Ebionem troubí

v pergamenů chomáč svinutý

a kol kolem u praků a střílen

ohyzdní se tovaryši kupí

z heresie mrzké dávných dílen –

gnostiků a manicheů tlupy.

S jiným kacířstvem po sladké tvrzi

přátelí se Valdensové drzí.

Z okna Vykliff úšklebně rty špulí,

v římse k Husi Jeroným se tulí,

kolem věže v divotvárném věnci

ztřeštění se vinou novokřtěnci,

nejvýše pak zpupná čela chmuří

Luther, Kalvin, Zwingli na cimbuří.

Věže báň se končí globusem,

na samé pak makovici její

v šíji Koprníku Galilei

s obrovským si zased’ tubusem.

Divně v středu nápojů a krmí,

v síni otců, statných Říma branců,

cukrářské plod fantasie strmí –

křehká pevnost církve odřezanců.

Překvapil dar zvláštní jesuity,

vrtí hlavou, druh se dívá k druhu,

až pak šeptem vyznávají v kruhu,

že vtip nechápou, v tom daru skrytý.

Však již hosty refektář se plní.

Barvou všelikou a různým tvarem

míchají se roucha v šustu jarém,

jako bouř když záhon květů zvlní.

Pyšné hlavy kadeřavých vlasů

pnou se z límců sněžných, kruhovitých,

nabíraných v nesčíslnou řasu,

jako z květů báje obrovitých.

Zlatem prošívaný, v divném třpytu,

k tělům statným oděv přilehá,

v něm pak mnohou spárou aksamítu

plamenitý šarlat prošlehá.

Lehké pláštíky jim s šíje vlají

se stříbrným šperkem na pokraji.

Mnohobarvá péra k zemi kanou

přes klobouků střechu prohýbanou;

s botou střevíc kordovský se druží,

ostruha s hedbávnou bílou růží.

A s tím světským pychem zápolí

vedle jesuitské řízy tmavé

hávy rozmanitých řeholí

bílé, černé, hnědé, popelavé.

Právě jako bouř když v sady duje,

že se květ ku květu nachyluje,

barvy mísí, rosa zevšad blýská:

tak se vlní pestrá směs a k hlavě

hlavu kloní, rukou ruku stiská,

z davu pak, jenž v tlupách tu a tam

šustí, hlučí, vítaje se, bavě,

každou chvilku vzácný drahokam

v rouchu, prstu svitne mihotavě.

Otcové pak vzácných davy hostí

vítajíce bloudí tam i sem,

s pokorou zde, onde s důvěrností,

s poklonou a sladkým úsměvem.

Ku křeslům již panstvo hbitě vodí –

pořad mnohé rozpaky jim plodí.

Vždyť ach! tolik moci, slávy víže

kytice ta pánů bohatá:

hrdý Valdštýn, z Lichtenštejna kníže,

Michna, Martinic i Slavata,

Marradas, Huerta – jiní, jiní

muži vznešení se kupí síní.

Všechny sloupy mocné, hrdě vzpjaté,

o jejichžto čela žulová

vlády císařské a víry svaté

podpírá se skvoucí budova,

jež v té zemi po válečných šumech

vypjala se na kacířství rumech.

Jaký pohled na ty trůnu rady,

sluhy církve, tlupy válečníků,

ani kolem dlouhých stolů šiku

sbírají se v šumné, skvoucí řady!

Stýká se tu protiv na tisíc:

Onde ve vyzáblou mnišskou líc

hluboko své divé znaky vtiská

fanatismus, jenž jí z oka blýská;

ale vedle rudým kyprým rtem

v tučné tváři jiný bosák lysý

mlčky libuje si hříšnou zem,

dokud nad ní révy hrozen visí.

Obličej tu dvořenína hladký

mžourá bystrým okem zchytrale,

na rty tenké úsměv nutě sladký,

an mu vojín tváře zvětralé,

v jejíž drsné hrboly a hrany

mnohé činy krvavé jsou psány,

vypravuje, zpurný hladě knír,

kam jej zanesl kdy boje vír.

S Němcem rozvážným Vlach onde hravý,

tuto Španěl s Valónem se baví.

V divnou strakatinu pronárodů

od nedávna panstvo české zkvetá –

vždyť se sletli k bohatému hodu

orlové sem ze všech konců světa.

Ležíť kraj zde mrtvý, pošlapaný,

uštvané jak zvěře zbitá kůže,

s níž si mečem popluží a lány

po libosti smělec řezat může.

Však-tě stálo mnohou trudu chvíli,

nežli kacířskou tu kletou krev

pod sekyrou, mečem proměnili

v pyšný šarlat sobě za oděv,

nežli hořké slzy exulantů

změnily se v záři diamantů,

jež tu blýská shromážděním četným

ze spon, jilců, pošev, prstenů,

krůpěje jak rosy sadem květným

na jitřního slunce plamenu.

Stojíce teď nad tabule vnadou,

ruce spjali pod skloněnou bradou

a hlas modlitby již sborem vane:

„Oči všech doufají v tebe, Pane!“

Na katedru, která v síně rohu,

kazatelně lehké podobna,

na stěně se vznáší, v lepém slohu,

jížto mnohá díla ozdobná

v obrubu i krytby polokruh

vyřezal kýs umný řádu druh,

vystoupil teď novic volným krokem.

Hocha toho jemná, bledá tvář,

pod kadeří černou, s temným okem,

jehož blouznivou teď tlumí zář

dlouhá brva, – ještě bledším zdá se

nad havem, jenž útlou postavu

poukrývá v černé volné řáse.

Plaše přeletl teď po davu

jeho zrak a něžná ruka bílá

pergaménů stůčku rozestýlá.

S rozpačitým rtů se chystá chvěním,

by dle zvyku, který zbožní otci

i v den slavný ponechali v moci,

kvas ten šlechtil bohulibým čtením.

I čte již, jak v lůno české země

padlo, rostlo navzdor sokům zlostným,

až pak rozvilo se květem skvostným

blahodárné Loyolovo sémě.

Pohřížena v tupý bludů spánek

kacířskými zem ta vřela kvasy,

až jí přízně panovničí vánek

na hruď chorou přivál zrno spásy.

Canisius, muž to vzňatý bohem,

vnořil semo do kacířské půdy

opatrně první základ chudý,

na němž časem, po snažení mnohém,

tato kollej nádherného lesku

hrdé témě vznesla ku nebesku.

„Procul esto canis!“ blud jej zdravil –

však hus proklatou ten pes jim zdávil.

Ba sám otec Ignatius svatý

na své hrudi, k nové spásy vzniku,

by blud český rozškubali klatý,

vypěstoval dvanáct sokolíků.

Dvanáct dělníků na spustlou roli

z Říma vyslal – nové apoštoly.

Na loži svém, těžkém u neduhu,

libě mluvil v loučících se kruhu

a v tom, zahlédnuv knih těžké břímě

vedle poutníků, – „Ó malé víry!

k čemu vám knih mrtvých plné míry?“

zvolal káravě. „Či Bůh jen v Římě?

Onť vám skytne všude, čeho třeba, –

tělesného, duševního chleba.

Jediná vám kniha plně stačí:

zde ten Gerson! Pilně čtěte ji,

snažte se, ať noha vaše kráčí

v Ježíšově stále šlépěji,

nemiňte se nikdy jeho stopy

a pak ze klopotné české žni

odnesete mnohé zlaté snopy –

církve svaté reci vítězní!“

Při těch slovech s lože k nim se shýbal,

synáčky své objímal a líbal,

žehnaje se dotkl jejich skrání. –

Neslo zdar to svaté požehnání!

Zkvétal utěšeně v kraji českém

Canisiův květ, pln vůní nebe,

a kruh příznivců vždy kolem sebe

šířil valnější svých cností leskem:

Jinoch jeden český, vzácných cností,

chovanec náš, plný zbožné píle,

samoten dlel v chrámě před svátostí

na modlitbách kdysi pozdní chvíle.

Pojednou ach! vidí: blesky zžíhá

monstrance se věnec, sluncem hoří

a v tom světla nebeského moři

andělských se křídel tisíc míhá,

uprostřed pak na hostii sněžné

pacholátko spatřil čaroněžné

a hlas rajský: „Žádám,“ s hůry zněl,

„abys tam, kde jsi, vždy býti chtěl.“

Porozuměv jinoch, první z Čechů

Ježíšův podnikl svatý řád

a v něm horlil do sledního dechu, –

jitřenka to jasná pustých lad,

za níž brzy v jarém vzešly svitu

hvězdné davy českých jesuitů.

Společnost pak naše v této zemi

zvítězila nad odpůrci všemi.

Marně zlobným direktoři slovem

uhnětli ji – zkvetla v lesku novém.

Odpůrců však hlavy zločinné

klesly v prach – Laus Tibi, Domine!

Svinul novic pergamén a kráčí

tiše, skromně refektářem dolů,

kde kol prostičkého nejzáz’ stolu

věnec mladých soudruhů se stáčí.

Ale panstvem ševelí to, šumí,

s šeptem hlava ku hlavě se kloní.

„Švarný hoch! – Jak pěkně čísti umí! –

Jaký výraz! – Hlas mu stříbrem zvoní!“

Otázka kol chví se přitlumená:

„Jakého ten mladík rodu, jména?“

Páter Sidecius k tlupě hostí

nejbližších se sklonil v důvěrnosti:

„V tovaryšstva náruč mojí dlaní

uvedlo jej boží slitování.

Bylo krátce po krvavém díle,

v němžto světlá nebes královna

laurem věnčila na Hoře Bílé

katolická vojska rekovná,

kdy jsem jednou, v kollej naši drahou

z vyhnanství se vrátiv, těkal Prahou.

Ač jsem hrůzu zřel v ní vévodící,

přec to zjev byl srdci lahodící.

Meškalť duch můj v čase nedalekém,

kdy tou sítí ulic klikatých

prchali jsme před buřičů vztekem.

Jak tu kacířský se blyštil pych!

V davů jásajících pestrém moři

brodili se v pyšném úboru

na komoních bujných defensoři

pod barvitým tlumem praporů,

znaky, hesly mrzkými se skvoucích,

jarním vánkem vesele se dmoucích.

Mistři lživí, kněží nepraví,

s biblí pod pážím, v ten hlahol plesný

mísili svůj chorál rouhavý.

A ten obraz políbení vesny

zlatilo – ve výši lazurné

zjasnily se věže pošmurné,

zajásaly zvonů sborem slavným.

I těm štítům domů starodávným

rozhostil se v čela slunný jas,

pod římsou se budil ptačí hlas.

Pod svěžími věnci dívčí tváře

klonily se z oken v úsměvu –

všude bujný ruch a květ a záře!

Jenom pro nás v tomto výjevu

úsměv každý v pohrůžku se měnil

a kam prchajících padl hled,

pěstě mnohé zdvihaly se hned

a hněv s potupou jen zuby cenil.

Ale nyní... Jeseň zádumčivá

nad truchlivým městem, pustým polou,

rozestýlá mračna těžká, sivá,

smuteční jak příkrov nad mrtvolou.

Posupně se vetché štíty mračí

a ty domy němé, uzavřené

jako v úzkostech se k sobě tlačí.

Žoldnéřů jen tlupy rozjařené

s písní hlučnou ulicemi hýří,

zbraní lomoz – bubny zevšad víří.

A kam davy kacířů se děly?

Kamo direktorů zástup smělý?

Kamo pýcha, hrabivost a vzdor?

Hle! Jak stíny postavy se plíží

schlípené tu onde, hlavy níží,

a jen časem vyplašený zor

v malomocném záští, strachu němém

pod klobouku svislým kmitne lemem.

Hle, jak tisknou se, by jejich zjev

neupoutal pohled branné chasy,

jejíž meče samoděk se tasí,

kacířskou-li jenom zvětří krev.

Jen se k domům přitiskujte blíž,

hlavy uklánějte níž a níž!

Jižtě vstává slunce víry pravé

nad staré ty domy, kaple, týny

a z těch ulic v záři plápolavé

vyplaší vás navždy, bludné stíny!

V takých myšlenkách jsem bloudil městem.

Náhle v pusté místo bezlidné

smích a váda s kostek hluchým chřestem

zvábily mne s dráhy poklidné.

Na vrch bubnu kostky metajíce

tři tam sedí zpilí žoldnéři

hledů zpurných, osmáhlého líce,

pocuchaných brad a kadeří.

V pozadí pak hmota neurčitá

pod vojenským pláštěm poukryta

na zemi se jeví. Vedle stojí

hošík útlý, šestiletý as,

v drahocenném patricijském kroji.

Jak obláčky temné černý vlas

pod karkulkou sinou, řásnou splývá,

s níž se péro sněhobílé kývá.

Blankytové řásné sukně kraj

obestýlá sněhem hranostaj.

Ba ni dýka něžná, míšek hravý

za ozdobným útlých boků pasem

s hojných drahokamů různým jasem

neschází mu do panické slávy.

Na prsou pak jemně vyšitý

v bílé roušce, hustě nabírané,

okázale bludu symbol plane –

prostý kalich z rudé dykyty.

Ač pod okem tmavým v líčku bledém

jako rosa v bílém poupěti

žal se jeví skvoucím slzy sledem,

přec i vzdor v tom oku viděti,

kteréž z pod obrví jemného

škaredě se na žoldáky vzpírá –

ho! již z očka toho temného

malý dravec kališnický zírá!

Roztomile slušel háv ten panský

něžné podůbce, že budil ve mně

zalíbení kacíř filigranský.

Chvíli na robě jsem zíral němě,

naslouchaje hádce Valónů,

kteří hry své vděkem opojeni

přeslechli mých kroků blízké znění

a los metali teď o sponu,

poutající hochu k čapce něžné

stříbrným pazourem péro sněžné.

Posléz puzen tajným vnuknutím

přistoupil jsem k hráčům. Oči vznesli

překvapeni. Kostky leknutím

z chvějících se rukou k zemi klesly.

Patrně tu hrubě překročila

chasa jará dovolenou mez,

svědomí jich, trochu zdivočilá,

rázem probudil svým zjevem kněz.

Ať se Valón zove hlavou vzdornou –

před knězem ji chýlí s úctou vzornou.

Čí to hošík? – tážu se jich přísně.

Vykoktali odvět ze své tísně,

že to nevědí, že z loktů chůvy

kolem jdoucí vyrvali to dítě.

A kde ona chůva? Rozpačitě

zraky sklopili a bez výmluvy

s úšklebkem pak vrhli pohled stranný

na plášť vetchý blízko rozestlaný.

Ve zlé předtuše má noha zdvihla

okraj pláště. Pod ním mrtvá líc

v temné spoustě rozpoutaných kštic

nad hrudí se obnaženou mihla

pěkné děvy – – Pochopil jsem všecko.

Pohledem jsem přísným brance káral

a jal v náruč vzdorující děcko.

Soucit hluboký se ve mně zháral,

hlas mi velel v duši rozechvěné,

bych to ptáče, hnízda pozbavené,

církvi svaté v náruč teplou vložil

a jím kdysi boží slávu zmnožil.

Bez překážky odnášel jsem robě

pod svým pláštěm, vzlykající tiše,

usnuvší pak v teplu měkké skrýše,

v naši kollej – k příští její zdobě.

Smazána je zcela v dětské duši

památka dnů zašlých; jedva tuší,

že kdys mimo kollej tuto dlelo.

Otec jeho – rektor, církev – matka.

Těšíme se všichni z pacholátka,

jehož srdéčko se otevřelo

záhy nadpozemské záři spasné,

jako slunci poupě čarokrásné.

Jeho ducha, srdce hojný skvost

utěšenou věstí budoucnost!“

Rektor Beskovius dodal k tomu:

„Z dětských let mu jenom pozůstalo

jméno Václav, jímž se samo zvalo,

když je páter v loktech přines’ domů.

Nikdo k němu nehlásil se posud; –

však jsme v tají vychovali juna,

by snad otec kacíř z církve lůna

zpět jej nestrh’ ve svůj děsný osud.

Však sám nejedno jsem vyrval robě

z rukou otce, z matky objetí,

zatvrzelých ve kacířské zlobě

a ni prosba mne ni prokletí

ni slz řeka, jež mi ruce myla,

nezdržela od spasného díla.“

Don Huerta na to, máchnuv rukou:

„Milosť s kacíři?! Pa! Jděte na ně

s pobožnosti harfou libozvukou –

k uším za vděk přitisknou si dlaně.

Kázání jim v srdce jenom vchází,

když ho rachot bubnu doprovází,

a zář pravdy nejlíp si je získá,

když meč nahý do oka ji blýská.

Touto zásadou jsem vždy se řídil

a žeň za to přebohatou klidil.

Bez chlouby dím, že jsem v této zemi

více duší ďáblu vydral směle

za tři léta, než po žití celé

Kristus Ježíš s apoštoly všemi.“

„Pravdu svatou don Huerta řek’,“

přisvědčil mu Přibík Jeníšek.

„Takto nejsnáz dospějeme k cíli –

dokázal mi skutkem thesi tu:

Jako křemeny hle! tvrdé byly

lebky domažlických husitů.

Darmo mnichy k misiím jsem vozil,

marně žádal, domlouval a hrozil

a již naděje se málem vzdal.

Tu když jednou, v této síni právě,

zbožných otců malvaz při zábavě

přátelské mi jazyk rozvázal,

donu Martinovi jsem se svěřil.

Ten mě hledem posměšným jen změřil

a řek’ chladně: „Pět set žlutých v sázku,

za týden že zbavím bludů všech

tvrdohlavou domažlickou chásku!“

Přijal jsem tu sázku na pospěch – –“

„A já –“ vpadl don ve hlučném smíchu –

„vzal jsem houfec nizozemských hochů

a jim uzdu popustil jen trochu –:

za den svlékli Domažličtí pýchu,

odpřisáhli blud svůj proklatý

a pan Přibík klopil dukáty – –“

„Pravda vše – až na to klopení,“

praví Přibík, hladě kníry dlaní,

pod nimiž se v chytrém usmívání

vlní rtové vínem skropení.

„Jak?“ don Martin zvolal u nevoli,

„což jich nebylo tři plné stoly?!“

„Ovšem, bylo – nikoli však mých!

Musilyť je platit – s žalem sice –

obrácené tebou Domažlice.“

Don Huertou otřás’ hlučný smích.

„Tak tak, hochu! Hoden’s mistra chvály!“

S ním se všichni k slzám rozesmáli.

„Však co značí,“ Michna zvolal nyní,

„tento divný dort, ten sladký srub,

v němž se hemží bludu paladýni?

Takou lahůdkou ať Belzebub

zakončuje pekelný svůj kvas!“

Pousmál se dárce Marradas,

o číš meče jilcem pozazvonil.

Aj, tu z dortu zazněl trouby hlas,

vytažený most se rázem sklonil,

do kořan se brána rozletla,

a hle! z nitra cukrového stanu

postava se drobná vypletla

před žasnoucí zraky kněží, pánů.

Udivení rozlehl se křik:

Bylť to živý směšný trpaslík,

v ďábla převlečený bujným vtipem.

Fantastické roucho sterým cípem

kývalo kol postavičky chudé

od hlavy až po střevíčky rudé,

v čele pak se vilo růžků dvé

z opeřené čapky krvavé.

Tak tu v kole hodovníků stál

s počerněnou, šklebící se tváří,

klíče nesa rudém na polštáři,

až pak, ukloniv se dvorně, prál:

„Dosti dlouho v této bludu tvrzi

svaté církvi klad’ jsem odboj drzý.

Dosti dlouho v různém šalby cviku

s vojskem heretiků, schismatiků

zbraní lži a klamu, liché vědy,

šíp svůj noře v pekla steré jedy,

ba i bibli udělav si štítem,

vzdoroval jsem pravdě v boji lítém.

Však již vidím, že svou celou zbrojí

křehká pevnosť bludu, rozkolu

proti církve moci neobstojí,

po marném že padne zápolu

v mečů vašich bohatýrském kmitu,

v bystré palbě otců jesuitů.

Protož její klíč vám k nohoum skládám

v číré pokoře a slušně žádám:

Snězte již, co zde váš vidí zor,

tyto husity a luterány,

tyto kalvinisty, zwingliany,

novokřtěnce, bratří českých sbor,

s celou tvrzí bludu vydobytou,

bez okolků, s chutí náležitou!“

Smích a tleskot odměnou byl čertu,

za nímž dort hned kacířský se shroutil,

a don Baltazar co strůjce žertu

sivý knír si spokojeně kroutil.

A již víno, v pohárech se rdící,

poč’lo stoupat do zjařených lící,

jiskrou hrálo v oku veselém;

čilejším vždy ruchem, ševelem

sál se plnil; mnohý knoflík zlatý

břichu uvolnil háv těsně spjatý;

mnohý pohár převržený zvonil;

mnohý leb se povážlivě klonil;

hlučnější vždy hovor síní šuměl;

a již vynikal jen rázný hlas,

jímž don Martin Huerta hřmít uměl

a don Baltazar de Marradas.

Náhle v plochu ozdobného křesla

obrovitá postava se vznesla,

s vlasem havraním a bledou lící,

s divnou v očích září plamennou.

Jako mráček západem se rdící,

rudý pláštík vlál jí s ramenou;

rudý měla kabát, nohavici,

jejichž četnou spárou prohledal

nach jen tmavší; mocné ve pravici

pohár s mělnickým se pozvedal.

Byl to Verdugo, jenž ze svých statků,

za seč bělohorskou obdržených,

k těla božího sem přijel svátku,

by se bavil v kruhu přátel ctěných.

Stál tu, jak by přioděn byl v krev,

a hned upoutal vše jeho zjev.

A jak před bouří, kdy mrtvé snění

nepohnutou, tichou nivu jímá,

však se zdá, že v tomto utišení

příští bouř již utajena dřímá:

tak tu náhle bez pohnutí v sále

panstvo sedí ve hrobové tíši,

však již ret se ladí k bouřné chvále

a dlaň stiská ku přípitku číši.

Oči všech tu bez ševelu tkvějí

v bledém Verdugově obličeji,

na číši, již ruka jeho třímá,

na rtu ohnivém, jenž nyní hřímá:

„Verdugo jsem! – Však mě všichni znáte.

Kata značí španělské mé jmeno –

však chci katem zůstat neproměnno

nepřátelům vládce, víry svaté!

Víte všichni, jak jsem kdysi divě

na Bílé tam hoře mečem mával

a sám Ferdinand že milostivě

za korunu českou dík mi vzdával.

Voják vykonal své dílo k chvále;

nuž, vy kněží, politici – dále.

Pro mne není brk; jsem přítel meče

a rád tam, kde krve řeka teče.

Leč v té zemi dosti rukou naší

cedilo již krve zbujné plémě; –

teď nech stíny od čela nám plaší

krev ta rujná samé české země!

Tato krev, jež v záři rubínové

perlami nás ku rozkoši zove,

již tu vznáším v opěněné číši

na oslavu církvi, králi, říši!

Nechať nad tou zemí svatá víra

navždy spasnou náruč rozestírá,

ať jí nikdy pod vítěznou patou

nevztýčí už blud svou hlavu klatou,

ať nám dlouho Ferdinandus žije

a laur ještě mnohý v kadeř vije!“

Úžasná teď bouře v sále širém

pozdvihla se za těmito slovy;

postav směsice se pestrým vírem

odevšady hrne k Verdugovi.

Dupot sterých střevíců a bot,

překocených nádob třesk a hřmot,

šustot rouch a rukojetí cinkot

o kovové pásy, ostruh břinkot,

lomoz křesla, upadlého kdesi –

snoubí se tu v pusté zvuků směsi.

Jako příboj vln se valí hlavy

v sále, rudou látkou obepjatém;

roucha řeholní a panské hávy

vlají, trou a míchají se chvatem.

A v té spoustě rozličného kroje

zrakové zde svítí, hrajou žární,

jako mušek světlonosných roje

v lesa větvích jižní nocí jarní.

Uprostřed pak s číší ve pravici

Verdugův se vznáší rudý zjev

nad pohárů zlatých blýskavicí,

v nichžto kypí rudá hroznů krev,

o sebe ty číše třeskem znějí

a rty steré ohlušivě hřmějí:

Vivat Ferdinandus, miles Dei,

ensis Romae, clypeus fidei!