Zpěv prvý.

U prostřed hlubokých a chladných lesů,

kde dravé řev jen rozléhal se zvěře

či bouře rachocení v divém plesu,

nad níž jen orel v smělém letu měře

zakrákal divě – a zas beze hlesu

se vyšvih’ v blankyt, v nezměrnou svou říši –

velebné ticho nad pustinou trůní,

jen v pádu někdy staletý strom duní,

jakoby pouště měřil čas – a vše se stíší.

Noc chladná, temná, oheň dohořívá

a slabé světlo pouze kolem hází

na starce pouště, nad nimiž tma zývá

ve stromů stín, jak nebetyčnou hrází

němou – a živou přec, z níž hudba divá

medvědů, vlků sem se časem nese

s dojemným oním šumem, tichým váním,

jež zní jak lesů věčným naříkáním –

pláč bytostí tajemných – v němém lese.

Sem nezaneslo posud lidskou nohu

ku požehnané práci blaho míru,

kde zvuky pouze litevského rohu

odrážel pustin ohlas v divém víru,

tak sladkém uchu lovce – války bohu:

neb hromovládný Perun vládne Litvou,

háj posvátný má nad břehami Němna,

Kristovy víry slova lásky jemná

Litvínu hlásána jen požáry a – bitvou.

Ó Litvo velebná! Tvé věčné lesy

šuměly tomu v první pláč a smích,

jenž zrodil se, by svaté tonů plesy

jak z harfy eola – zňal v prsou svých –

a tonů zoufalých, jež chmurou děsí

i tonů velebných nesčetné množství

v šum váš zaznělo, světu na podiv;

v nich nesmrtelný se pěvec narodiv,

probudil v prsou žhavých jiskru božství.

A svět naslouchal v zanícení tomu,

co pěvec Tadeuša, Dziadů pěl,

ta píseň na perutích spěla hromu –

v ní mistra labutí zpěv sladký zněl:

a od litevských odražena stromů

se po Slovanstvu zablesklo v tom tonu,

až od země, kde tělo kleslo v prach,

zaletěl v nebes bleskoskvoucí prah –

co píseň věčná k božskému tam trónu.

Noc chladná, temná; luny pablesk bledý

spleteným krovem nebetyčných hradů

se provinul – až v ocel zablesk' šedý,

jak na kovové krytbě šupin hadů,

zas výš se mih’ – a skonal bezesledý;

ha, byl to blesk – či záře blesku oka?

Ne tvář ta je tak klidná, mrtvá, němá

jak z mramoru: však kámen ducha nemá

a tvář ta mluví duše ze hluboka.

Tvář, na níž psalo písmem přetajemným

přemnoho let své bouře – hrůzy válek

tvář velebná – přec s výrazem tak temným,

že vrah by pohledu se toho zalek’ –

a přec mluvíval on též hledem jemným –

vždyť v jeho prsou také lásky množství;

však dlouhým bojem srdce korou skryto:

tím hloub však v ně je ono slovo vryto,

jež můž být spásou – mstitelem též božství.

Ne vždycky bývá krása pouze jara,

jež dojemnými k duši mluví tahy,

ne pouze v oku mládí oheň hárá

i v jeseni den tichý bývá drahý –

a krasší bývá mnohá tvář ta stará,

již věky bouří, strastí utrpení

po léta vztekem krutým rozoraly,

jak věkovitý dub ční z čela skály:

než pěkná tvář – v níž život duše není!

I žloutnoucí to listí zlatem vroubí

v jeseni háje, doubraviny krásné

a v slunku zelené se leskne doubí,

jak starce tvář a oko vlídné jasné

jak modrého blankytu jasné loubí:

tak jeví příbuzné se někdy stáří,

že mimovolně k sobě táhne, vábí:

vždyť mladost potřebuje stařec slabý,

by posilnil se kouzlem, z něj jež září.

Na otce, matku každý vzpomíná si:

a proč se zdají duchu vždycky mladí?

Proč zdají se nám vždycky plní krásy,

proč prodléváme v duchu u nich rádi

a celujeme jejich šedé vlasy?

Snad že nám také jednou naše děti

ty scvrklé zulíbají ruce, tváře

a ovane nás mladosti jich záře,

jichž láska v neznámý nás život světí?

Tak v tváři muže toho bylo čísti

minulost plnou bojů odříkání.

Jak na podzim ten vichr smutně svistí

v sežloutlých stromech, jako v naříkání

kdy z šedivého duby zrývá listí:

Tak osamělost bez dětí a choti

značila tvář šedého bojovníka.

Jen v boji meč mu šeptem pozdrav říká

a bitvy bouř kdy vzduchem zarachotí.

Onť otcem bojovných je pouze pluků

a jiných dětí v šírém světě nemá;

tu prázdnotu, jež budí v prsou muku,

nezjeví nikomu ta ústa němá;

v bojovném oživuje pouze hluku

to oko bystré, pozapadlé v kruhu

kdy sčítá pluky, sýlá rozkazy,

kdy v čele vojsk na vraha vyrazí

či ramenem svých podporuje druhů.

A přec dnes, proč oko sokolí

svůj jasný blankyt zachmuřuje maně –

snad mimovolně cos jej zabolí

a bolem ouží pozapadlé skráně?

Snad rána z boje krutá? – Nikoli!

Co rána tělesná je mysli mužné?

Ta mizí oprotiv těm ranám v duši,

jež rázem mysl nejpevnější zkruší,

jež nezahojí ani srdce družné.

Meč povalen – a v ruce list se chví,

pergamen smačkán – nečte jej, jen třímá,

obsah mu znám: on vlas mu šedivý

na hlavě zmnožil – jediné tam jímá

krůpěje chvějné lesk ho palčivý,

jenž jako rubín v záři ohně hraje,

mění se, blyští, třpytí se a hasne:

zdá se, že vojín sám nad sebou žasne,

jak zadumal se dávných časů kraje.

Ve kraje mládí, vzdálené své vlasti

na prsou přátel, milující ženy

kde zakoušel odvyklých dávno slastí,

jež v časů bouřlivých hrob uloženy –

i máchne rukou – meč jen pozachrastí –

list padne v žár – v němž rubín, slza hasne –

upadlá z oka železného muže,

jak ve mladosti svadlá vonná růže

jak snění mládí marné – avšak krásné.

To strašná slza, věnovaná muži,

jenž v žáru zhynul roveň krůpěji,

i popel spláchnut v Rýna chladném lůži –

vyvržen v moře věčna později. –

Tisíce slzí pro jedinou růži,

pro jednu slzu, jež se z oka kvasí:

Neb sotva vyhrkla ta slza divá,

kopyto zemi k nepoznání zrývá

a slze světa žár ten neuhasí.

Jak by se divil krůpěji té žhavé,

jež od let mládí oko nerosila,

kdy děcko býval nevinné a hravé,

jimž matka ubohá se honosila:

on vídal bitvy hrozné, překrvavé

a suchý zůstal zrak: proč slzel nyní?

co ranilo tu duši osiřelou,

to srdce z démantu – jak krutou střelou –

vždyť nemá nikoho? co jsou mu lidé jiní?

Sám stařec – téměř nad hrobem již stoje,

přehlíží nesčíslné jenom hroby,

strádání vojína, nesčetné boje,

jež zjizví tělo – laurem skráně zdobí –

však proč ty šediny? ta krev? on kdo je?

co z toho má? osiřel – stár a zchud –

bez cíle kráčel žitím posavad –

co meč se vláčel světem, sestár, svad:

snad nyní Bůh jej zvolil plenit blud?

Dlouho si mnohdy božství nástroj tvoří,

jejž náhle ze tmy povolá co blesk:

ten jednou ranou stavby věků boří

a píseň svobody zní z rumů třesk.

Minulost v temnu mrákotném; se noří:

snad jeho žití věčně strádavé

a odříkání v bouři, nehodě,

jej utužilo v lásce k svobodě,

že zná jen jí a potom vlasti své?

Uhasnul oheň; dým se ještě prýští –

sténaje časem – z hasnoucího uhlí.

Poušť mlčí. – Časem nocí vítr sviští.

Však zrakové vojína jako stuhlí –

ač nespí – hledí v noc – jak v časů příští.

Necítí, neslyší – zda prsa dýší? –

A ticho opět nad pustinou trůní,

jen v pádu někdy staletý strom duní

jakoby pouště měřil čas – a vše se stíší.

V podálí jeho spolubojovníci

netuší ani, že bdí vůdce za ně;

vždyť tomu zvykli, čítat v jeho líci

vždy stejný klid – jak ostří jeho zbraně;

po namáhavé cestě mnohý spící

o domově sní dálném – vzdechne ze sna;

snad probudiv se, postavu pak spatří

jak nad ohněm bdíc, spánek střeží bratří:

myslí, že přelud to – v se opět klesna.

A dříve nežli rozbřeskla se zora,

již pod rytířem chvěje se kůň vraný;

po líci rozestřena bledost chorá,

však v oku žár k útoku uchystaný.

A „s Bohem!“ vojínům on volá s hora –

a spolubojovníci kol se tlačí

a tisknou ruce, s láskou k němu hledí;

„Nuž s Bohem, bratří!“ mluví rtové bledí –

že sotva všem on odpovídat stačí.

A kam tak na kvap, okem se ho táží,

či ústa důvěrnějších hlasně slovy,

od vůdce mileného zvědět baží:

však ústa jeho slova neodpoví

a usmívat se jenom na ně snaží.

Loučí se s prapory, jež v zemi cizí

vždy se ctí vodil k slávě vítězství – –

a zrak se mnohý slzou vřelou stkví:

„Buď s Bohem, Žižko!“ – on jak bouř již mizí. –

A já tam stál a šlapal popel svatý,

kde Husův duch prodléval v zátiší,

odkud se paprslek vznes světla vzňatý,

jenž k prahům spásy lidstvo povýší.

A já tam stál a dumal smutkem jatý:

velebných stromů v hebké jehličí

teď jarní, svěží vítr pozalká,

v jich stínu květe vonná fialka

a z rumů kapradina vyklíčí:

Však po zdech Hrádku není ani stopy!

Vykouzli v duchu zdě si, okna, dvéře,

v něž poslední se zásvit slunka topí,

kdy mistr svatý v krajinu se béře,

nad níž svá křídla temná noc již klopí –

a ten tichý vlídný kraj, kde lesy šumí

tak mílo v tajemné vod bublání,

kdy větřík lehký po nich uhání

a měsíc vyjde nad zbořené rumy – –

A ty zde sám těch hledáš šlépějí,

jež svaté žití vtisklo v svatou půdu

a v oku tvém se slze zastkvějí,

že v zemi Husa tolik posud bludu –

či bude jednou jinak – později?

Či z lítosti nad krásou svaté země,

jež tolik krve mučennické pila,

jež ubohá a přec tak drahá, milá,

jak oko drahé mluví v duši jemně?

A v podálí ten Tábor vyhaslý – –

I On zde stál! a Jeho noha tiskla

to místo – brvy snad se zatřásly

nad slzou, která z oka jeho blyskla –

až věky nad mužem tím užasly,

kdy meč svůj hodil v světa závaží

a ochrancem se pravdy věčné stal!

Již letí ku Praze! Nuž za ním v dál

zřít blesk – jak modly věků poráží.

A zvony zněly jako slavný chorál,

jejž pěje celý národ v matce Praze.

To srdce Čechů blesk jak bouří zoral!

jak svobody jim setba přišla draze!

jak požáry rum ssutin pookoral:

vše neslo ráz té děsně slavné doby,

kdy před národem božím pouští jdoucím

záříval v noci oblak světlem žhoucím

a ve dne černá chmůř – a děsné hroby – –

A bylo tomu tak; před vojem Čechů

šla archa boží – heslo pravdy svaté,

modlitba lkaná vroucích k nebi vzdechů,

sloup ohňů z hranice v Kostnici zňaté –

za nimi o životě ani slechu.

A bez odporu, jako vůlí boží

se nesla světem železná jich slova:

odpor jen požár zhoubněj’ znítí znova

a množství nepřátel – vítězství množí.

A v čele Táborů na koni vraném

zahalen v sobolinu přes brnění

jel Žižka, jak by Čechů králem, pánem:

však v zraku jeho více žáru není –

on nestápí jej v lidu milovaném –

brž páska temná obě přes oči

se táhne pod vysokým jeho čelem,

jak druhdy pnoucím se v držení smělém:

však zrak – ten odlesk duše – nikdo nezočí.

Nadarmo pátrá národ po jiskře té,

jež bystrostí svou prolétala věky,

jež bleskem střásla jařmo odstaleté,

svým věhlasem mařila vrahů vzteky:

ten vůdce slavný – hříčkou nemluvněte

a v slepotě přec – nepřemožený!

On zachránit můž národ od zničení,

takého vůdce nebylo a není,

by zmohl to – co on moh’, oslepený!

A koně vedou měšťané a páni

a dívky stelou květiny mu v městě

a kněží s svátostí se jemu klaní

i na kolena padá národ v cestě;

že krokem můž’ jen: v stálém usmívání

odkryté nese čestné šediny

a pozdravuje kolem kyne rukou;

však národ k němu zírá s tajnou mukou;

ach co by dal – za pohled jediný!

Za vyhaslou těch očí jasnou zář

by zastkvěla se opět v této hlavě!

Žižkova nevyzpytná divná tvář

ostkvěna jako s nebe v skvoucí slávě,

jak slunce záře padá na oltář,

jak spravedlnost kráčí světem sama:

tak kráčel městem oslavenec lidu,

snad oslep, aby nezřel jeho bídu

a neucouvnul válek nad hrůzama.

V radnici staroměstské kolem stolu

se odbývá všech vůdců českých rada;

před nepřítelem opět svorni spolu,

a přísný počet z činů skládá;

Však Žižku usadili na prestolu,

on předsedou a k němu všech je zření:

v hlubokém tichu slyší jeho slova

a žhavý jeho duch tak mnoho chová,

co starost v tváři každé ve nadšení mění.

Podepřen na svém věrném, pádném meči,

v půlkruhu shromážděných Žižka stojí.

V poklidu železném a klidnou řečí,

v níž vroucnost s jistotou se divně pojí,

jež o převaze veleducha svědčí,

svůj plán vykládá jim o blízkém boji:

že zima tuhá nepřítele znaví

již dříve, než nastane zápas dravý,

již domnívá se přečkat ve pokoji.

„Ku Praze nesmí táhnout Sigmund blíže!

Než u Hory, jež stříbrem tak jej vábí,

mu ze železa postavíme mříže:

v domnělém klidu usne na hedvábí,

až s hrůzou spatří skloniv zraky níže,

že nad propastí skolébal se spaním.

A vítězství-li bůh nám v ruce vloží,

poženem na zpět vrahy s vůlí boží

až za hranice – bez ustání za ním.“

Jest jasný zimní den a ostrý mráz

a pod kolama vozů skřípe sníh,

jich rachot hučí jako hromů hlas.

V osvětě slunce zbraně jeden mih,

a vojsko postupuje ráz na ráz.

Hle vozů dvojné řady nepřehledné

jak živé železné se valí hrady;

po stranách chrabré bojovníků řady

jdou zrychleným pochodem v zimě ledné.

Jim od Hory vstříc divá bouř se valí,

na koních letí Uhrů lehká jízda:

Čechové na ně s vozů dolů pálí,

kol hlav jim fičí šíp a kule hvízdá:

však jako moře žene na úskalí,

tak postupují Uhři bez oddechu,

až kraj kol vozů nepřátel jest pln:

jak ostrov hrdě střásá nával vln,

tak z četných nepřátel ční tábor Čechů.

Až pod večer se tábor dobít snaží,

však bez úspěchu; nadešla noc pustá;

a křížáci do země koly vráží

a ležení jak město kolem vzrůstá;

vůdcové na noc ostražitost káží,

by Čechové – jež mají za ztracené –

snad výpadem jim nečinili škody;

a potom bezstarostně strojí hody

na Hoře Kutné, v počest ověnčené.

V táboře Českém ticho; Žižka káže,

by kola vozů ovinuli slamou,

by bez hluku se mohly hýbat snáže;

pak po tichu též ležení své lámou

a posouvají k nepříteli stráže;

až náhle po půlnoci, jako divem

vyrazí na křížáky vínem spité

a ospalé poráží v seči líté,

že utíkají v křiku úzkostlivém.

Bít z kusů káže Žižka na vše strany,

že nepřítel, nevěda co se děje,

ve zmatku z cesty běží polekaný

a po dráze tak volné – tábor spěje

jak živý hrad z železných vozů tkaný:

bez boje cestu tvoří Uhrů směs,

jak by je Perun honil hromovládný,

a křičí: „Žižka není člověk žádný,

to vtělený bůh vojny – aneb běs!"

A než se Sigmund vyspal v Kutné Hoře,

byl Žižka zajatý – přec venku z lázně –

a Sigmund z prvu hněvem krutým hoře,

chtěl zvěšet vůdce, že uprchli z bázně;

však pozděj děl: „Již dorost Žižka v thoře,

on vždy byl velemúdrý, opatrný,

snad ušetřit chtěl prolévání krve;

tak aspoň dojdem zbojné Prahy prvé:

to první růže, která nemá trny!“

Domnělé vítězství a vášně vztek,

že slabší soupeř jeho voje pobil,

že s výsměchem mu ušel slepý rek,

oslavil tím, že čelo zlatem zdobil

a hanil jej, jenž dal se na útěk;

pak v hlučných zábavách a orgiích

s praelaty slavil caesar Vánoce

a ustanovil: Novém po roce,

že Praha má jej vítat ve svých zdích.

Ač zniknul Žižka jako bez ohlasu

a zdánlivě se uhnul s Uhry srážce,

přec nemařil on nečinně však času,

neb znal, že bůh jen váží boj na vážce,

v činnosti pouze vyhledával spásu

a pro to rozkazy on také dává:

„Zde u Kolína sestavte vozy

a tábor váš ať stále bojem hrozí,

též přísná ať se vede všude správa.“

„Na časté zpytování nepřítele

ať stojí čety jízdy hotovy,

a aby pomaten byl Sigmund cele,

okujte na zpět koňům podkovy;

pak neví Sigmund, stojíte-li v čele,

či na zad – jaké asi vaše síly.

Útoku nečiňte: však mějte pozor,

by sám vás nepřekvapil s jízdou Ozor;

však v nebezpečí hned ať pro mne posel pílí.“

„Já s Vandou, Velkem, – malou jízdy četou

se na sever podívám země České,

bych sebral sil na pohromu tu kletou

a sprostil Čechy moroviny peské;

ať zatím na Hoře své pikle pletou

a domnělým již vítězstvím se žičí:

Tenť pravým lovcem, kdo vyčeká doby!

Až sil svých v pustém hýření rozdrobí:

pak Žižka přikvapí – a rázem všechny zničí!“

Zavátou cestou šírošírých plání

přes vrchy, lesy ojíněné mrazem

dvé saní rychlým letem v dál uhání;

již minou pláň a v důl se mihnou rázem.

„Kde jsme?“ se táže hlas ze předních saní.

– „Blíž Března, otče,“ odpovídá druhý.

„Však chumelenice posud výhled brání –

znenáhla povoluje sněhu vání,

již vidět v dáli modré lesů pruhy."

„Slunce hned zajde – minuli jsme cestu,

a kolem bezelidé pusté pole

a doubravy, hřebeny tmavých klestů

a v pravo zříceniny hradu holé" –

– „Já v pravo slyším psy –“ „Nuž obrať se tam –

a daleko-li máme do západu?"

„Zapadá slunce v rudém moři hradů."

„Nuž v před! Snad rolník nocleh dopřeje nám.“

A v úzké dvéře chýže otevřené

již mrazem ojíněné – sněhem bílé

tu vchází muž – dým vstříc se jemu žene –

on pozdravuje hospodáře mile:

„Pochválen Kristus!“ z jizby začazené

„Až na věky!“ hlas jemu odpovídá –

„Jen dále!“ vítá hospodář své hosty

a vede jizbou za stůl hrubý, prostý;

kol chudo; přec však není vidět bída.

Hospodář upřímný; zřít v jeho tváři

s věrností poctivost a ráznost vůle;

ta dobrota, jež z úst a očí září,

a prsa mocná, tesaná jak v žule;

a vysoké ač zdobí čelo stáří,

hotovost milá k obsloužení hostí:

„Jdi matko! přines hostům k zakousnutí!“

a ač se zdráhají, přec vlídně nutí;

i jedí chléb a sůl na počest hostinnosti.

A selka pobízí; a chutě jedí,

neb zimou křepkou vytrávila jízda

a tak se mile v teplé jizbě sedí,

kdy venku mráz a sadem vichr hvízdá,

jenž sníh omítá se střech na náledí

a v krbu Meluzina smutně kvílí.

Jak příjemno je v kruhu milých lidí!

I pes, jenž celý den po dvoře slídí,

přec raděj doma podřimuje chvílí.

Však synek s obdivem na hosti zírá

a zvláště s prvního nezvrací zraků(

i šourá k tatíku se z ticha Jíra

a do ucha mu šepce bez rozpaku:

„To Žižka jistě – ten – co nemá očí!“

Však otec pohrozí mu přísným hledem(

též Žižka otočil se hlasu sledem

a úsměch na tváři mu povyskočí.

A Jirku k sobě volá, který plaše

a nesměle se k rekovi jen blíží:

„Až tvoje ruka bude do palaše,

až zdvihneš mlatu kovaného tíži,

pak cizáka, jenž hubí země naše,

pomůžeš také zahnat, synku malý!

Pak opět k pluhu vrátíš se oteckému

a s chloubou jednou řekneš synu svému:

„Mně ruce Žižky požehnání daly!“

Důvěrně Žižka s každým hovoře

o vlasti mluví – boji zarputilém –

že požár děsný opět zahoře

na šíré země české kraji milém: –

Sigmund-li udrží se na Hoře,

naplní zemi, sotva opět volnou,

zas novým mořem žárů, děsných válek,

že každý řeči výmluvné se zalek’

na nepřítele s myslí touže zdolnou.

A na druhý den valná úrada

a k praporům se hrnou mladí, staří:

každý si za povinnost pokládá

položit žití vlasti na oltáři(

nadšení také všemi zavládá,

že do boje se také ženy hlásí

na obranu svých dětí rodiny:

Ó takový jen zápal hrdinný

vždy národ ohrožený jednou spasí!

A Žižka mluví k lidu konečně:

„Nechť pozůstanou doma starci, děti

a ženy na obranu společně(

vždyť památku jich národ přec posvětí

a vzpomínat jich bude pověčně.

Nechť krutému zimnímu počasí

jen muži vzdorují teď ztužilí:

já znám ten zápal ženy zmužilý:

však škoda jich na smrtné pospasy.

„Též budou potřebovat vaše ruce

až po ukrutném boji ranění(

pak nechť se každá v kruté bratří muce

v anděla milosrdí zamění(

a po skončené, po vítězné půtce

se zjevíte, nesouce palmy spásy.

Však vy, jež máte chrabrost, sílu páže:

vy za mnou v pochod!" Žižka dále káže

a meč svůj vítězný na pozdrav tasí.

A od dědiny táhne ku dědině

a srdce výmluvnými hýbá slovy,

že v každém vzplane zápal k domovině,

přečetné stojí páže pohotovy;

podoben valící se ku lavině,

jež po příkré se cestě žene v srázy,

vždy více roste, přibývá na váze,

až k lesu přiblíží se na své dráze –

a mžikem do propasti všechno srazí!

Na Hoře Kutné, od něj zdrancované,

si císař Sigmund po Vánocích hoví;

v kostelích pějí: „Spasiteli Pane!“

a venku vraždy, nesčíslné rovy.

A denně požár bídných vísek plane,

potemnou nocí děsně barví nebe;

pláč žen se mísí chechtot ve surový

žoldácké divé sběře císařovy –

vyhnané z chatek dítky v sněhu zebe –

A knížata a páni, krásné paní,

v orgiích s biskupy po nocích hýří;

pochybnost žádná o vítězství ani,

a v šumu, který u pohárů víří,

již mluví císař v stálém usmívání

o slavném vjezdu do odbojné Prahy,

jíž stejnou noc jak zde chce uchystati:

k popravám brousí sekery své kati –

tak Sigmund o vlast pečuje a národ drahý!

Vždyť Žižka zmizel! Prchnul očividně

před skvělým, nepřehledným jeho vojem,

on prchnul jako buřič před ním bídně –

teď celých Čech se zmocní lehkým bojem;

o darech praelátům on mluví klidně,

též pánům odrodilým dává dary –.

Tak v Babyloně druhdy pyšný král

si zpupně na vítěze světa hrál,

až osud zkřiknul náhle: „králi vari!“

Tisíci světly hoří sálu stěna.

S Ozorem císař vesele se baví,

na hlavu Žižky vysazena cena,

a on se domnívá již, mít té hlavy –

tvář jeho je tak jasna, spokojena.

Od veselé kol obklíčený vřavy

tam v tlumu muž, jenž lhostejně se dívá,

jak plesá mládež vůkol tancechtivá,

a rtů kol hrá mu úsměv pohrdavý.

Tvář hrdá, bohatýra rámě pádné,

kroj polský, národní a skvostně pestrý

a nad orličím nosem hledy vládne,

jak by jim hvězdy byly rodné sestry:

tu setkají se pohrdavé, chladné

s císařskou, jasnou, spokojenou tváří

a Sigmund udivený, že zří koho –

jenž nespokojen, – dí: „Grabowski! oho!

Snad o své milce v dálném Polsku maří!“

A milostivě jemu císař kyne,

by blíže přistoup' ke skvostnému trónu;

a Polák hrdě pestré davy mine,

až stane před Sigmundem bez úklonu;

a císař dí: „Přec Polák každý slyne,

žeť nejchrabřejší, nezná žádné bázně!

A ty snad smutně dumáš o Žižkovi?“

Však Grabowski odpoví těmi slovy,

udeřiv pěstí v karabelu rázně:

„– Císařský pane! dobře znáš mé pěstě!

že Polák nebojí se, dobře víš!

Však Žižku – toho v moci nemáš ještě –

na to chci vsadit celou tvoji říš!

Ba dříve snad i uvítáš zde v městě –

než tobě mílo bude – jeho meče!

Já dávno Žižku znám, již z naší Litvy:

nebylo bez něj krvavější bitvy,

kde vůdcem by on nebyl nejhroznější seče!“

„U Tannenberku křížákům on v leby

na věčnou kříže napsal památku!

Však v jeho rakvi posud nejsou hřeby,

on jistě tobě chová oplátku,

dřív než se octne v pekle – nebo v nebi!

Vždyť u Prahy a jinde dokázal,

co slepec nezmožený ještě zmůže! –

Aj pane! proč tvých tváří blednou růže?

Onť nejblíže – když zmizel v šerou dál –

„Ba opovím vám páni jeden případ –

a nesčetné znám o něm také kousky:

učinil křížák jednou děsný výpad

a Žižku oddělil na hřeben ouzký,

že zbýval mu jen čestný, zoufalý pád –

či vzdání potupné: nás bylo sto jen.

Tři dni se bránil chrabře; čtvrtým ránem

se křížák stal tábora jeho pánem –

a Žižka – se zbytkem svých – s námi spojen!“

„– To podivné!“ dí Pípa Vlach – „to ďas –

snad ďábel sám v tom vězí pekelníku!“

Ten samý pohrdlivý úsměv zas

se zjevil kolem Grabowského rtíků,

kdy spatřil na tvářích kol sebe žas;

„– To jednoduše tak se stalo, páni:

Křížáci z rána útokem se hnali,

by rozdupali nohou hlouček malý;

blíží se na dostřel – však opatrně – k stráni“ –

„Tam vidí bohatýry státi v řadě

a napřed také Žižku vůdce sama,

jak mocné duby pnou se v lesném sadě;

tu ostrach pohnul kýsi křížákama;

i ustanoví v velemúdré radě,

by vyslanec vyjednal vzdání s náma.

A opatrně vyslanec se blíží,

až přijde k Žižkovi a v tvář mu shlíží:

tu s hrůzou zří – že v brnění tom – – sláma!“ –

A ryčně zasmějí se posluchači –

jen Grabowski svá ústa sotva zkřiví

a císař nemluví – jen čelo mračí,

kdy slyší vyprávět Žižkovy divy;

však mocnou vůlí náhle zámrak stlačí

a pohár pojma vínem naplněný:

„Na slávu Poláků! ať věčně žije!“

A Grabowski na vzájem víno pije

a tvář mu povyjasní vína pěny.

„Vesele! šumně!“ Sigmund opět praví – –

tu náhle u dveří nastane šum

a sestrkují blíže vůkol hlavy,

až rozevře se těsný kolem tlum

a Uher vstoupí – mine hlučné davy,

až před císařem stane – němý, bledý,

pokálen blátem – střísněn v tváři krví –

zlověstně staženy jsou v čele brvy

nad děsně blýšticími jeho hledy. –

„Co to!?" – se Sigmund polekaný táže

a kvapně ze prestolu svého vstane –

„Snad vrah? – Sem ke mně moje věrné stráže!"

Však Uher kleká před ním: „„prchni, pane!““

„To blázen kýs’!“ dí Sigmund rozvášněný –

„Či snad tě hlava na tvých plecích mrzí?“ –

„„Ó prchni, králi! – pozdě bude brzy!““ –

Sigmundu vstaly kolem úst až pěny –

I napřáhne se mečem po poslovi –

však Grabowski a Ozor zdrží seč –

utichla hudba – zmatek nastal nový

a kolem krále tasí každý meč

a chce se hnáti zbraní po Uhrovi.

Císař se vzpamatuje: „Mluv, psí synu!“

I tiše Uher vyprávěti počne:

„„– My právě měli vyražení skočné –

pálili vsi – a táhli ku Kolínu –

„„Bez starosti jsme převesele táhli.

Tu jízdou z nenadání obklíčeni

odrazit nemohli jsme útok náhlý –

ni polovice z tisíce nás není – :

Než ke zbrani jsme naší jenom sáhli,

již rubal nepřítel – jen útěk zbýval;

I zanechavše kořisť přebohatou,

letíme k Hoře – – šiky se nám zmatou –

a za námi nepřítel jako příval – –““

Krvavá záře okny vysokými

do sálu vniká náhle hrůzoděsně

a rudé nad městem se valí dýmy:

od střechy k střeše zdá se tančit plesně –

v ohromném sálu tisíc bledne svící

a na sta tváří ve chvíli té jedné –

i císař také hrůzou hněvem bledne,

kdy Žižky pochodeň zří vítězící. –

Pohlednou vůdcové i kolem v žasu,

jen Grabowski s úsměvem stojí děsným

a kyne k oknům vážně, beze hlasu;

však zástup k východům se valí těsným

a v útěku jen vyhledává spásu:

„Ó běda! Žižka táhne! hoří, hoří!

Ubohé naše město, bídné děti!“

Měšťanů hlasy zoufale kol letí –

poděsný hluk – jako kdy sál se boří.

Ve zmatek hrůzný zdrceného trónu

se prorývá, jak výkřik o pomoc

volání rozhoupaných v poplach zvonů,

jak úzkostlivý nářek v rudou noc;

a po ulicích v divém chřestí shonu

tu vozy, vojsko, koně poplašené,

poráží ubožáky, šlapou po nich –

tu jízda cválá na divokých koních

a přes těla se rozmačkaná žene –

V úžasu němém Sigmund stojí bledý

a žasnou páni kolem svého vůdce –

tu ozáří se náhle jeho hledy

a „na koně!“ provolá divě, prudce:

„Před žhářem bídným bát se na posledy?“

i pádí ven – a všichni v tlumu za ním.

Na koně vsedne, káže vozy strojit –

sotva se zdaří jemu upokojit

a ochranu poskytnout krásným paním.

A venku jaká úžasná to změna:

Tu majetek na rychlo z domů nosí,

před císařem padají na kolena –

zde měšťané a ženy s pláčem prosí,

by vzal je s sebou – bledí jako stěna:

ubozí, téměř nazí, polo bosí –

a třeskutý je mráz a sněžná zima –

jen bídný chtějí život chránit v chvatu

a výhost dáti bohatství i zlatu:

tak strach je před Žižkovým hněvem jímá.

Grabowski s Ozorem na vojska čele

spěchají z města, uleviti králi

a zdržet zatím útok nepřítele,

než Sigmund v bezpečné se octne dáli.

Však císař v hněvu porážky té smělé

a kopnuv nohou v tváře žebrajícím,

již nejsa sebe mocen, takto káže:

„Nechť měšťany ty zrádné někdo sváže!

Pak přivažte je k kolám vozů, špicím!“

I stalo se; a oběti ty bídné

ku kolům polonahé přivázány;

a sotva dílo vykonané shlídne,

vyjíždí císař od Sedlecké brány –

s ním ubozí – vstříc smrti očividné:

za živa zmrznout strašném na útěku.

Však málo o to Sigmund již se stará,

neb v útrobách mu strašný pocit hárá:

že po třetí již prchá – v němém vzteku.

Však Žižka zatím přemoh‘ odpor všaký

a vniknuv do Hory, hned požár hasí:

přes bořící se domy, dýmův mraky,

přes valící se padající jasy.

Husité spějí spasit ubožáky:

vynáší ženy, děti z žárů domů.

Však Žižka nebaví se tady déle:

pospíchá zcela zničit nepřítele

jak vojny bůh to na perutích hromu.

Odstaviv oddíl k ochránění Hory,

pospíchá přes zaváté sněhem stráně,

přes vrchy, doly, potoky a bory

za nepřáteli kalicha a páně.

Nepřítel klade odpor pouze sporý

a cestu požáry a vraždou značí:

po sněhu stopa hojná, krvavá

a na nebesích rudá záplava,

jak by se rdělo nebe nad tím v pláči.

Nesčetných mrtvol na hodiny kolem;

a mine druhá noc a den již druhý

a třetím jitrem zřít na vrchu holém

nepřátel mraky jako temné pruhy:

u Haber rozložen je Ozor polem

a císař za zády mu dále spěje;

udeří Žižka jako krupobití,

hluk kotlů, polnic děla blesky svítí

a nad hlavou mu kalich páně věje:

A na útěk se opět Ozor zvrací

a za ním český voj jak mračno hřímá.

Nad vojem Uhrů, jenž se v dáli ztrácí,

sleduje orel zraky jiskřícíma,

stopuje mrtvol, jenž se zakrvácí:

za králem ptactva sup, krkavců hejna,

i vlk se houštím na mrtvoly plíží;

vždyť lepší kořisť najde asi stíží –

ač mrtvola mu v hladu každá stejná.

Rozložen Uhrů tábor kolem Brodu;

již čtvrtá noc a vojín znaven dřímá,

či kolem ohně v těžkém spěje chodu,

zahalen v plášť – a přec ním třese zima,

ač otrlý – unaven od pochodu.

Však nad tělesna unavení trýzně,

nad rány palčivé a nepohodu,

jakoby nebe vešlo s Žižkou v shodu:

to vše necítí – palčivé ni žízně –

To všechno v něm jen jeden pocit dusí:

že pokořen, že bídném na útěku,

že před tím nepřítelem prchat musí,

jímž pohrdal, jenž přemoh’ takých reků:

před sedláky a kacířskými Husy!

Neslyšet zpěvy; po tichu jen šepcí,

hlas mimovolně, jako v bolu tlumí:

ty tam jsou oka blyštícího dumy,

jen o Žižkovi řeč, o děsném slepci.

A k tomu budoucnost, jež na ně čeká,

uprostřed cizé, nepřátelské země

a zima krutá, tlumí jarost reka –

i sdílejí si obavy své temně;

však nováčka co v budoucnosti leká,

to beze bázně snáší vojín pravý:

vždyť zítra opět den a staré štěstí

jim chrabré meče mohou zas přinésti;

snad vydobudou na zpět staré slávy!

V Německém Brodě Sigmund odpočívá:

onť sestár, zdivočel pod krutou ranou.

Na vůdce své se zamračeně dívá

a zraky jeho hrozby plné planou;

ta mysl jeho vzdorná, pomstychtivá

nemůže snésti toho pokoření:

chce zítra ještě jednou do boje!

I smrt i život: hnusnoť oboje,

kdy vítězství se u cíle již – v útěk změní.

A s Ozorem a hejtmany se radí

a nový zítra ustanoven boj.

Grabowski podál karabelu hladí,

prohlíží rozsekanou místy zbroj:

ni trhnutím však v tváři neprozradí,

že pálí na čela ta sečná rána,

jež o chrabrosti svědčí bohatýra;

jen rty své někdy bledé náhle svírá,

kdy bolest cítí hlava porubaná.

Tu jako blesk však přejde jeho lící

pohrdy úsměv: patří na císaře

a vstana blíže, jak se strojí říci,

an hrdá opět z očí plane záře:

„Chceš zhynout králi v marném odporu?

zde v Čechách pohřbít krásnou tvoji říši?!

Slyš, zapřísahám tebe, – Bůh mě slyší –

a slyš ty také Pipo z Ozoru!“

„Chceš-li zde zhynout zítra se svým pánem:

tož zůstaň zde a raď mu vřele k tomu;

já věren vždy jsem na svém koni vraném:

však běda zítra bude tomu domu –

celému městu v boji rozháraném;

ta bouř se vymstí městě na ubohém,

to aspoň šanuj, opustě ho záhy;

však chceš-li nastavit svůj život drahý:

Grabowski s tebou zhyne – s pánem Bohem!“

„Má rada jest, bys hned se vydal dále;

My s Ozorem se zítra budem bíti:

Snad Žižka hlavu srazí na té skále –

a ne-li: zachráníš své živobytí!“

Též Ozor vřele přemlouvá již krále,

až mimoděk se Sigmund k tomu skloní;

duch jeho chrabrý myšlenkou se mučí,

že musí ustoupit Žižkovi vůči –

a z oka slza palčivá se roní.

A nastal den; na šírošíré pláni

se tisíce brillantů v slunci třpytí,

hvězd sněžných, že je nespočítáš ani:

vždyť mráz je, že až tuhne žilobití.

A černý lesů pruh se v dálce sklání

jak temná páska v bleděmodrém jasu;

vzdor třpytu slunce vše se smutně tváří,

by marně ždalo o sluneční záři,

vše zírá v zimné nebe beze hlasu.

Polnice třepot zazněl vesele:

a jak by les čkal toho znamení

odpoví z něho jasné ševele,

až v jeho hloubi opět zkamení.

Zdvihá se havran líně, nesměle

ze posněžené pokraj lesa sosny,

zakráče drsně za ním hejno druhů

a s hlasným křikem letí v polokruhu,

až zapadnou kdes na sníh krví rosný.

A heslo dáno; hrnou se řady voje

a souvají se proti sobě z náhla;

a koně řehcí žádostivi boje,

jak pánův jich po boji srdce práhla.

Uprostřed pluků vyvolených roje,

ač nevidí, přec jak by zrakem zíral,

na koni vraném Žižka klidně sedí:

po stranách oči na něj bystře hledí,

že sokol zrak svůj jasněj neupíral.

Tu zazní opět polnic třepot jasný

a zaduněla země jako bouří,

ozval se jásot: Eljen! v řadách hlasný

a jako problyskuje v mračen kouři

po rázu na ráz k zemi blesk úžasný:

tak nad dolmany, čapek nad chocholy,

nad vřavou mračen vyrvaného sněhu

zpod kopyt polodivých koní běhu,

se blyští blesku třpytem palaš holý.

Až k vozům, opřeným o malou vísku,

se přihnal Uhrů chrabrých útok ryčný,

jak prudký horský příval v divém trysku:

a v čele voje cválal Ozor slíčný,

ohnivou krotě mocnou rukou ryzku;

na prsou jeho pancíř zlatem skvoucí,

cel v zlatě, že až přecházejí oči

a nad hlavou svou šavlí nahou točí

a za ním skvostný dolman dmoucí.

Tisíce podkov za ním jasně zvoní

a v blesku šavlí rudobílá péra,

a jako vlny blyští hřívy koní,

kdy vichřice udeří do jezera;

mnohý se s koně v letné jízdě skloní

sražený bleskorychlou náhle střelou;

však bez zástavy mračno stále cválá:

kopyta zraněného podupala

a zbarvil sníh se bílý krví vřelou.

Však hradba vozová se děsně týčí,

již již jsou u ní – jedním divým rázem –

tu z lůna hradby jasný blesk zasyčí

a přední jezdci poklesají na zem:

zpět nemohou, byť blesk je všechny zničí;

a místy hradba rázem povalena:

však za hradbou se blyští lesklé meče,

o ocel ocel zvoní, roubá, seče,

voj Čechů stojí železná jak stěna.

Mrak s mrakem v boji, blesky v blesky bijí:

však jízda Uhrů vítězí i v smrti.

A vozy hradby do sebe se svijí:

co mezi nimi – rozemelou – zdrtí –

jak obrovskou by byly živou zmijí –

a opět vystupujou jako skála:

a od ostrova toho tvrdé hráze,

se zastavuje jízda na své dráze,

a k novému rozběhu na zpět cválá.

Tu z hradby černých, neproderných boků

poznovu zážeh blesků zahučí,

jak sopky láva v ohně žhoucím toku:

pak hradba rozevře své náručí

a z něho vyvalí se v bujném skoku

Husitů jízda Uhrům v odvetu:

A jako drtí odpor lavina,

tak Uhrů řady ničí, protíná,

až vše se spojí v divém zámětu.

„Po čem to stoupá noha mého koně?"

„„– To mrtvoly jsou –: líce ženy sinné –

a prsy nahé – dítě pláče pro ně,

kol hrdla mrtvé matky ručku vine – ""

„Co v dáli?" – „„Bohuš nepřátely honě,

rozráží šiky: srší ohně žhoucí,

Uhry i bratry zaplavují žárem

jak orel krvavým červeným spárem

svou kořist rdousí na polo již mroucí – ""

„„Již dál se derou, bijí na pořád;

tam houfec nepřátel před nimi kleká –

vše marné: všaký klesá, stár i mlád,

již před nimi své ledy klene řeka

a v divém cválu duní těžký pád;

na dráze nohy koňů kloužou ledné,

však nemohou zastavit prudkost běhu,

zda dosáhnou přec bezpečného břehu?

již všichni na ledě – proč tvář tvá bledne?

„„Ten výkřik! hromu praskot – proklínání

a šumot vln – a ržání koní – křiky –

již vše se do vod rozbouřených sklání,

císařské jízdy tonou hrdé šiky,

zoufaléť – marné jezdců namahání

obrátit koně – zbraně divě chrastí –

řeka se koňstvem v šumu ryčném plní

a vlna nad vlnou se ledem vlní –

ha! poslední již mizí ve propasti!

„„Ni jediný se řekou nepřebrodil,

tu a tam ruka, noha z řeky ční,

již mizí pod ledem; – jen menší oddíl –

cizích to barev lidé rozliční –

dosáhl břehu."" – „Boj se znovu zrodil!

Na levé straně – slyš! děl hřímání!"

dí Žižka hlavu stranou ponakloně;

„V před, bratří!" volá – pobodl již koně

a jako bouře s nimi uhání.

Nad Brodem, na výšině malé stanou

a bitvy řev, jak bouř k nim zaléhá.

„Co před námi?" – se Žižka ptá – „tou stranou?"

"Zda nepřítel, či kalich podléhá?"

„„Nevidím nic"" dí Vanda, „„ohně planou,

z celého města sálá výheň pekla,

zastírá výhled kouř, jenž kol se vlní,

jak oblaka na nebi bouře plní;

zřím hradby, první sražen, noha se mu smekla –

„„a padá do příkopu; za ním druhý –

zas kouř – na více místech hradby stekli

a sraženi jsou opět – kouřů pruhy –

však jiní jako lvové lezou vzteklí

pomstíti padlé svoje v boji druhy –

vše marné jest! jak zoufalci se brání

ve městě papeženci císařští:

půl města na ně s hůry ohněm dští –

a přece marné naše namahání!""

„To jistě Sigmund jest tam zavřený!

Nechť ze všad celé město obklíčí,

sic namahání naše zmařeny,

jestli se odpor města nezničí:

však vytrhneme je i s kořeny!

Viktorin s jízdou stíhej prchající,

k východu Švamberk, tam klíč hlavní města

a Tábory ať vede přímá cesta

přes mrtvoly a děla hřímající!"

Děl Žižka; odcválají poslové,

zmahá se bouř a vše se v dýmy halí;

„Co činí, Vando, moji orlové?"

„„Po druhé, Jene, slezli města valy –

však namahání jich je jalové –

ne, ne! již kalich vlaje na cimbuří –""

„Že kalich?" Žižka zvolá v třmenech vstana –

„„Ach!"" zvolá Vanda, „„srazila jej rána –

již sletěl s hradeb – nad ním dál boj zuří –""

„„Již opět vztýčen! ha! co tam se bělá?""

a Vanda rukou zrak napjatý cloní,

an strašný výkřik přehlušil i děla.

„Co to?" dí Žižka, „kam se bitva kloní?"

a klidná jeho tvář se skorem zachvěla:

„Ach moje oči! moje oči!" šepce,

i sáhne rukou k čelu, kloně hlavu:

nastane hnutí kolem něho v davu,

soucitně každý zří na reka slepce. –

„„Vítězství!"" zvolá Vanda – více hlasů:

„„Nad kouřem, ohněm vlaje prapor bílý,

jak holubice sněžná v blesků jasu.""

„Patř dobře!" Žižka dí po malé chvíli

a tlumí se za chvěním svého hlasu.

„Snad zrak tě unavený jenom mýlí –"

„„Ó ne!"" dí Vanda „„zde již posel cválá!""

zazvučí v řadách: chvála Bohu, chvála!

a tobě otče, my jsme zvítězili!

„Co jest to? kdo to přijel? blíž jen ke mně!"

Poslovi unavením kůň již klesá –

a jezdec sotva jen se dotknul země:

„Vítězství! otče Žižko!" vstříc mu plesá –

však druhý jezdec klesá, volá temně:

„Ó milost, Žižko! pro Bůh smilování,

na milost, nemilost se město vzdává..."

však vojsko volá: Sláva Bohu, sláva!

již prapor bílý s cimbuří se sklání!

„Zastavte boj!" tu Žižka mocně zvolá.

„Vše marné!" sténá posel umíraje,

„zuření vojska nikdo neodolá,"

a prapor s úzkostí nad ohněm vlaje,

„ó milost! Žižko!" posel volá z dola

posledním vzdechem vypouštěje duši –

„kdo vzdorovat že mně se opováží?"

tu zvolá Žižka, v pravici meč váží

a z mrtvých očí jako plamen buší:

„Buď věčná hanba nám, když nepříteli,

jenž vzdal se, odpovíme ohněm, řeží!“

i vztýčí se jak obr rek ten smělý –

kůň sepne se přes mrtvol jenž zde leží –

„Na to se podívám! Nuž za mnou!" – velí

a vyvolený pluk jak bouře letí.

Posud se bijí, ukrutněj’ než prve

a koně v kalužích se brodí krve –

„Zpět bratří! poslechněte Žižku, děti!"

„Zastavte pro bůh boj!" – však jeho slova,

jak šepot přehlušuje divá bouře

a strašněj’ rozpoutá se bitva znova,

až zahalí je dusné mračen kouře –

div že je požár v sobě nepochová:

vojíni, myslíce, že vůdce jede,

by nadchnul k chrabrosti snad ještě větší,

stíhají plamennými jako meči

nepřátel prchající tváře bledé.

Klopýtá přes mrtvoly kůň – až stane.

„Vše marno!" volá Žižka. „Hanba nám!"

a nevolí tvář jeho celá plane.

„Veďte mne dále, dále! pravím vám."

Tu zazní hlasy: „Smilování! pane!"

„Kdo to? již stůjte!" rozkazuje vůdce.

To zajatí. „Sem ke mně! nebojte se."

„Odplať ti, Žižko, Bůh!" – Hlas se jim třese –

„Kdo jste?" se táže Žižka náhle, prudce.

– Tvůj přítel Polák, Jene!" – volá přední.

„Ten hlas mi známý," Žižka na to praví,

„Ó že se v očích mojich nerozední!"

„Býval jsem účastníkem tvojí slávy –"

„Kde císař? Některý z vás na kůň vsedni

a rychle oznam bojovníkům našim,

že nesmí na hlavě mu zkřivit vlasu!"

Odcválá posel, poslušen jsa hlasu.

„S Poláky," Žižka dí, „já rád se snáším –"

„Já s vámi bojoval a líto je mi,

že osud proti sobě nás zde staví.

Proč proti nám zde stojíš s Němci těmi?"

„Jsem Záviš z Grabova," mu rytíř praví –

Tu rtové Žižky hýbají se němí –

cos šepce chvíli – potom ruku pravou

na stranu vztáhna, odkud hlas ten slyšel:

„Ach tak jsi tedy navštívit mě přišel?

Buď vítán, bratře!" praví, kloně hlavou.

Grabowski tiskne ruku bohatýra.

Zatím však zuří bitva vražedlná

a město ve krvi a žáru zmírá

až zhasne: roztříštěná jako vlna.

Sténání raněných, jež bolest zžírá

a chrapot umírajících a lkání –

nadšení vítězů: vše kolem vře.

V tom požár města shasíná a mře –

v žen pro manžely bolném naříkání. –

Jest jasný zimní den; po šíré pláni

kol Brodu Německého sníh se bělá,

podupán, třísněn krví, pokryt zbraní

a nesčíslná na něm mrtvá těla,

zkácené vozy v marném namahání

a vedle roztržená leží děla;

pod nimi mrtvé koně, jezdci jejich

uvízlí v boji, sněhu ve závějích

tak mnohé chrabré páže, hrdá čela.

Vše vůkol bitvy kruté nese znaky,

jakoby zpustošil vše orkán divý;

a z města dobytého kouře mraky

se vinou v nebe jasné, lví jak hřívy:

jak krví podlité pod nimi zraky

se jiskří požár z rumů černých zdí;

a nad nimi blankytu modré jasy,

jak nezřely by smrti na pospasy

a spoustu spáchanou zde od lidí.

Sled krvavý se k řece zmrzlé vleče,

až mizí v množství ledů nakupených,

kterými pobouřená voda teče:

hrob vojínů v ní včera potopených.

Jen sledy kolem ukrutné jsou seče.

A na východě růžném slunce vzchází,

tak jasné, jako vycházívá vždycky,

ať smuten nebo vesel zrak je lidský,

ať zemí kráčí svatí – aneb vrazi!

A slyš! z úst tisíců jak boží chválu

se hymnu velebnou do výše nést;

tam nad mrtvými pějí kněží v žalu,

zde opět díků vítězná hřmí zvěst.

Osmahlí bojovníci v bitev palu,

Táborské, Pražské vojsko – národ celý

děkuje Tvůrci po vítězné seči,

k modlitbám zbožným kolem vůdce klečí,

jež vroucněji snad nikdy nezazněly.

Uprostřed šírých posněžených polí

jest místo baldachýnem pokryté,

aj dub tam rozložitý stojí holý,

prapory na něm visí zdobyté:

a na stolci, podepřen o dub spoly,

tam sedí Žižka, vůdce vítězný:

Sobolem krytou hlavu stříbro krášlí,

zrak mrtvý vypráví o dnech, jež zašly,

sen hrdiny jak děsně líbezný.

Nad brněním okrytý v teplém hávu,

tak jednoduše jako vojín všaký,

obklopen v hejtmanů dlí četném davu,

obrací k sobě nesčíslné zraky:

On povstane – a vojska hřmí mu slávu!

Dni největší v krvavé dráze tvojí

v životě strastném, plném odříkání,

kdy laur se dotknul tvojich šedých skrání

po vítězném pro národ boji.

Bez bohatství a klidu, chudý, slepý

pokydán závistí a vášní černou

tvůj vavřín zůstal po vždy čistý, lepý

tvou láskou k vlasti svatou, bezeměrnou:

nezdvih’ jsi krůny k nohoum spadlé střepy,

v tvém srdci pouze odměna se blýští

a v srdci bratří tvojich milionů

v nadšení nejčistším pro lásku onu,

z níž nejlepší krev v smrti hrdinné se prýští.

A v ruce jeho meč se třpytí nahý –

on povstal – všechny zraky k němu patří,

jakoby mluvit měl k nim otec drahý:

„Zde z vůle boží, milovaní bratři,

jsme potřeli své nelitostné vrahy!

Bůh, o jehož jsme zákon zápasili,

vlast, pro kterou jsme hrdel nastavili,

národ, pro nějž jsme mečů vytasili:

zde děkují vám mými ústy, bratří milí!"

„Ne krvelačnost, ani pomsty touha

zde zocelily vaše chrabré paže:

jen láska k svobodě a svornost pouhá

a vůle pravdy svaté, Bůh již káže –

pro kterou krvavá ta válka dlouhá

ubohou naši hněte domovinu –

nám vítězství dopřály nade vrahem:

zde nad oltáře vlasti svatým prahem

jsme společně skárali jeho vinu."

„Nuž při odvěčné pravdě zneuznané

a při té vlasti naší zubožené,

při svobodě, tyrany ukované,

při blankytu, jenž nad námi se klene,

při záři slunce, nad námi jež plane,

při Husa, Jeronyma popeli –

těch mučenníků pravdy odvěčné –

se k přísaze zdvihněte společné:

Pro volnost k smrti válčit v oceli!“

A: „Přísaháme!“ opakují blíže.

„To přísaháme!“ opakují v dáli:

tisíce jedna láska k sobě víže,

tisícům v očích slze jasné stály.

To slyší rek – však zraků noci tíže,

mu brání zřít, jak slibují si lásku:

kol něho vojínů se davy tlačí –

líbají – sotva ruce tisknout stačí:

ach, že má na očích tu neprohlednou pásku!

Pak opět kyne rukou k mlčení:

„Vy zvítězili jste! – já pouze hlavou:

Vy odejdete domů věnčeni

na věky nehynoucí jasnou slávou!

Mě slepého však dosti odmění

vědomí, že jste svobodni a šťastni!

Však z vůle národa zde ony z vás,

jež za nejlepší uzná vůdců hlas,

na rytíře povýším, boží, rukou vlastní!“

A stalo se: tu Žižka z křesla vstává

a v ruce jeho obnažený meč,

on plochou jeho pozdravení dává

a v ústech jeho lahodná zní řeč;

dá znamení, že slavnosť dokonává. –

Tu z posluchačů nepřehledné tísně

se ozval nápěv, jehož melodie

ohromem zvuků o blankyty bije,

Žižkovy válečné to, hřmící písně.

Kněz Želivský, kdy dozněl slavný zpěv,

před Žižku předstoupiv, dí ohnivě:

„Bůh přání dítek svojich vyslyšev,

tu šelmu zašláp, která hrozivě

svůj vypouštěla divý, dravý řev.

Dnes Apokalypsy jest velké zvíře

Michalem přemoženo v líté seči,

an chtělo ženu, před Bohem jež klečí

v ouzkosti prosíc v pevné v něho víře,“

„oloupit o plod: Spasitele světa.

Ta žena svatá – svoboda jest živá,

na kterou šelma tyranství ta kletá –

jež od věků je pýcha, temnost lživá,

poroba dítek božích odstaletá –

na poušti před porodem stále číhá:

však Bůh se ujal milostné své dcery

a slíbil lidem čisté Krista věry,

že zjeví jim, co tají svatá kniha.“

„Svobody synem jesti pravda boží,

tu slíbil Bůh jen dítkám mysli čisté:

až posud byla na trnovém loži –

jak ty! Ty synu boží Jesu Kriste,

mučena – nevědouc kde hlavy složí

po zemi šíré pronásledována

až do té doby, pokud boží hlas

jí nepovolá k vládě světa zas:

však plesejte! my dočkali se rána!“

„Neb Michala nám zbudil Bůh, jenž rázem

pokořil draka, tyranství jenž slove,

svou mocnou rukou povaliv jej na zem,

nemluvně vysvobodil z tlamy lvové,

teď nohu drží nad ohavným plazem:

Ty’s Žižko vůdce, nyní Michalem!

Ty’s syna svobody – to pravdy záři,

roznítil zase spustlém na oltáři:

že věčným hořet bude zápalem!“

„Ty smítáš s beder zásluhy – jak břémě:

a přec jen ty je neseš jediný!

Co bylo by z té požehnané země,

bys odpor nebyl vznítil hrdinný?

Nuž na vítězné hlavy tvojí témě,

ten vínek, spadlý s hlavy Caesara,

ve jmenu národa, jejž’s spasil, kladu:

tvá noha drtí hlavu zrady hadu,

zář svobody nad vínkem zahárá!“

Hnut Žižka nejhlubší až do útroby,

odmítá rukou věnec, zlatem skvoucí:

„Ten tyranství znak skráň mi neozdobí,

jenž tolik vypil lidu krve vroucí –

nevinných slz – vždyť pod ním zejou hroby!

Proč kalíš nejkrasší mi chvíli žití?

Ó! kdyby tolik práce nezbývalo –

jak krásně by se nyní umíralo!

Však posud z dálky slyším hromobití!“

„Ne! neozdobím zlatem tím své čelo,

jež vypilo krev lidu mého do dna!

Však jestli by mé srdce přáti smělo,

co národu by dala ruka rodná:

To jest jen Krista krev a jeho tělo,

jenž za hříchy mé zemřel bez hříchu!“

Tu Želivský provolal zvučným hlasem:

„– Obhájce kalicha buď věčným časem

národem zván: „Jan Žižka z Kalichu!““ –