ZPĚV PÝCHY.

Já k zemi přitisklý, já skrčený a malý

mžouravým okem dívám se na vedrem spálené skály,

dívám se v krajinu, hořící v slunečném jasu,

naslouchám syčení bolesti zrajících klasů

a vidím modré nebe široko rozepiaté –

pod ním stříbrné řeky, spoutané okovy mostů –

a náhle – já malý člověk – ve chvíli svaté

cítím, že rostu,

že do výše rostu!

Matko má! – Mrtvá má matko! – Volám Tě! – Kde jsi? –

Jak Tvoje vlasy voní mi šumící lesy,

v úderech větru tančícího po ladech

poznávám Tvůj vlahý dech...

Matko! Zasela jsi svoje sny a touhy do lích?

Úsměvy Tvé rozvlněné šumí po dozrálých polích,

kde v plamenech máku purpur známých mi rtů vzplál –

(dříve pila chtivě půda, letním žarem vzňatá,

vláhu Tvých slz, proměněnou v milostivé deště:

nebe údolím ji rozdávalo, jak měsidlo víno číším)

a z hlubin země, zpod žeber skal slyším

tep Tvého srdce, z něhož jsem bezertý ještě

první svou potravu bral...

Má matko svatá! Tep Tvého srdce promlouvá ke mně

z pod žeber skal, odkudsi ze hloubky země

repotem ohnivé magmy, jež zpívala jednou

s ostatními ohromnými světy kosmický o nekonečnu chór,

repotem žížnivé magmy, před kterým hrůzou blednou

vrcholky tížících ji velehor...

Ó, matko! Šum ohnivých praskajících proudů hučí mi do uší,

v souzvuku s Tvým srdcem i mé srdce buší,

srdce moje zpívá, srdce mé mne bolí,

bolí tíhou štěstí,

jako stěny stodol úroda v ně navezená s polí,

jejíž slavné množství sotva mohou snésti

s nebezpečím rozvrácení krovů:

dítětem jsem znovu! –

a mám zem celou Tvým dědictvím zavátu:

Tvých ňader mléko chutnám zas ve vůni bílých akátů,

houpán na klíně Tvém kolísáním stromů

slyším zněti znovu kolébavku Tvoji staletou...

Je mi tak dobře – počkám, – nechce se mi domů, –

počkám, až Tvých očí leskem hvězdy rozkvetou.

A vidím! – Nebe je na dosah ruky, a nízké jsou skály!

Je pravda, že jsem byl skrčený, že jsem byl kdysi malý,

že byl jsem všemi opuštěn a čehosi se bál –

já,

nádhery tohoto světla neznámý král? –