Zpěv sedmnáctý.

Vlasta nemohouc se bráti ke Děvínu –

Obleženť byl vůkol dívek hrad –

Obrací se přímo ke Libínu:

Druhého dne dostíhla již jeho vrat.

Tam se slaví plesuplné hody,

Že sem Šárka vtrhla bez nehody,

Že i zbory Hromky, Borky přezmužilé

Táhnou ke posile.

Propuštěná jako dobrodružka

Vchází vážně do hostinské síně,

Rekyně kde řečí ve pohodlí klíně.

Obřady jí činí dvorná služka,

Do spolku ji téhož slušně vítá.

Šárka, v níž se oučel k pomožení zmítá,

Která po kněžně se stále shání,

Dí: „Snad o Vlastě nám neseš jisté zdání?“

„Jaký kraj ji drží, jakou jezdí pouští?

Ta by napravila zhoubný kles!“

Místo odpovědi kněžna lebku spouští –

Po síni se rozléhá hned ples:

„Vlasta jest zde!“ křičí plukovnice,

„Vlasta, Vlasta!“ opakují bojovnice,

Všecko ze sedadel skáče hbitě,

Všecko mysl jeví mužnou okamžitě.

„Ať jest živa!“ hláhol stále zvučí;

Padá Šárka jí tu do náručí;

Volá jedna: „Přichází sem v pravém času.“

Druhá křičí: „Ta nám nese spasu!“

Vlasta praví: „Jestli takto s myslí hlasnou

Potykati budou: neuhasnou

O nás slávy zvěsty, nezhltí je věk!“

V tom tu k Hromce šeptá ruský rek:

„Kněžny líce rdí se jako raní zoře,

Pleť jest ještě v květu spanilosti,

V obličeji sídlí něco hoře,

Pohled jeví výši vznešenosti,

Ve vzezření spatřuje se velkost duše;

Duch pak její přesílu svou tuše

Ční a podniká vše ke vážnosti,

Drtě všecko zvahou výmluvnosti!“

Kněžna na pomocné zástupy se táže,

Vyzví, že zbor Hromky vězí u Sazavy,

Moravky a Slovačky s ním: na opravy

Přemejšlí hned; poselkyni káže,

Tejně ten zbor blíže k hradu přivest lesy.

S výborem se radí, jakby klesy

Vyvedli se bez velkého namahání:

Přednáší tu mnohá bytná zdání.

Rozvážit chce ráno kněžna navrhnutí.

A když pookřívá pitím, jídly,

Volaly tu družky ve nadohnutí,

Aby zpěvkyně je zpěvu řídly

Občerstvily o slávě a o předmětu

Kněžny jasné; ona o vtipnosti květu,

O Šárce chce písně. Jak ji oslyšeti?

Božka při varitu počíná tu pěti:

„Skály Šárské! Podbabské též ouvaliny!

Jevte bystrost předovtipné děvy;

Rozhláší se v Čechách vaše pustotiny:

Zníti budou o nás děvčí zpěvy!

Nepominou, jako šeptot třtiny,

Aneb jako ve pustině hláholiny;

Padnou v citné srdce, do ohlasné

Dívek duše: pročež jich vznik neuhasne.“

„Lítá v větru ptáče přesvobodné,

Šíp jej myslivce tam nedostíhne;

Přitáhne zvuk píšťaly je svodné,

Tak si na žerdu sám zhoubu líhne:

Takto napala si Šárka na panoše

Přelítého. Nebylo tu nad hrdoše

Téhož; nebyl ve tvrzi k dostíhnutí:

Na klamy tu smejšlet ji to nutí.“

„Dvořan Ctirad ke Podbabě jede;

V srdci nenávidí děvy zbrojné,

K jistotě si strážný zástup vede;

Přemejšlí zas na nátisky hojné;

Jediného muže za kopu žen páčí:

Kdežto za sto mužských stojí pohled děvy,

Původem jest, že se ve vlastenské máčí

Krvi meče, doutnají že hněvy.“

„Vznikla hádka ve vsi Kopanině,

Charouš s Malým žili ve nevoli;

Dleli dlouho v zpupné zmatenině,

Nemohvše se shodnout o zděděné voly,

Zvláště ale o jarého býka;

Každý pokládal se za vlastníka

Jeho: bělounké byl srsti –

Každý z nich měl pro něj kopí v hrsti.“

„Brzy ten jej lapnul s svými chlapy,

Brzy onen jatého měl ve svém chlévu;

Pro něj zašly mnohé chrabré škápy.

Dvořan učinit měl konec témuž hněvu:

Spatřiti chce sám to čilé zvíře,

Vyměřiti jeho vejšku, statnost, šíře;

Tam se beře Podbabskými lesy;

V davu panují jen pouhé plesy.“

„Hovoří dav o divčicích, a si přeje

Sjít se s nimi: a hle, co se děje?

Šárka vyzvěděvši o jejichžto tahu,

Pozorovavši, že její skrovná druže

Není sílou v stavu přemoct muže,

Bere klamy pod rozvahu;

Dá se vedlé cesty přivázati k svídě,

Hořekuje jako v nuzné bídě.“

„Panoš těmi místy jeda,

Jak jen zaslech nářek ouveh, běda!

Líbý hlásek, k němu spěchá:

Vida děvu v slzích, v hoři,

V kráse nápodobnu zoři,

Skáče s koně, stát jej nechá.

Svazky divčici té hbitě váže,

Na příhodu její se tu táže.“

„Praví: Pověz, jaký krutý vrah,

Jenž jest zralý pro krkavce,

Přived tebe do svazku a do ohlavce?

Děva čile jevíc strach,

Krejíc ňádra, očkem po něm hází;

Dvořan krotký vedlé ní se sází,

Pokusí se líce hebké hladit;

Ona pílí vzdechy reka vnadit.“

„Odvece ta v roztomilém vzhledu:

Nižádný to nebyl z lidojedů,

Vykonaly to vše dívky zbrojné;

Do svého mne zvaly spolku.

Mně se jejich živobytí nepokojné

Nelíbilo; ty mne bez okolků

Připojily k chladícímu kmenu,

Abych poznala tím jejich cenu.“

„Volala jsem, že mne polkne vlk:

Chechtaly se, že se mi tak dobře stane;

Posléz jekot jejich mlk.

Hrůza podjala mne, zlatý pane!

Když jsem viděla se v lese samou,

Mním, že nedvěd po mně sápe tlamou,

Když jsem zaslechla jen někde šustot, hrk,

Mníla jsem, že to jde o můj krk.“

„Pamatovat budu věčně na nehodu,

A že tys mne přived na svobodu.

Poslyš dále, že jsem Slavošova trz,

Libejnin mne kojil prs.

Přišla navštivit jsem ujce Koloděje;

Když mne těší jediné jen lovský hluk,

Dnes jsem ráno vzala toul a luk,

Lahvici též, která mysl silní, křeje.“

„Vyjela jsem s druží skrovnou:

Dařilo se nám tam, padla mnohá laně,

Jelena i bodla povětrná zbraně,

Raněn pádí, s vašní přemilovnou

Jeho stopy stíhám, za ním spěchám,

Druži milou osamělou nechám;

Jelen z lazu do lazu dál pálí:

Tak mne horlivost má od svých vzdálí.“

„Poslez padna: troubím, nic se neozívá,

Hledám cesty, lesi jsou mi nevědomí,

Troubím znovu, tu mi trubka odpovídá –

Plesám; ale padnu do pohromy:

Vyvalil se na mne děvic roj,

Který chválil půtku jako slávy zdroj.

Pravím, že jsou činové ti předivocí;

Chtěly mne vzít s sebou mermomocí.“

„Pravila jsem, že tam některou z nich zabím.

Řekla jedna: S děvčetem co počnem slabým?

Přivažme je k některému stromu.

Mníla jsem tu, že víc nevrátím se domů.

Miluji víc nad svého tě otce.

Lichotí se k němu vnadně, krotce,

Podávajíc lahvici mu s medovinou

Radí, by se dělil také se družinou.“

„Že je silná, by pil každý jenom trochu.

Zakusili všickni osudní ten mok.

Začne dřímat ten dav chrabrých hochů,

Dvořan děvě přiblížit chce bok,

Ana jemu zpívá, zná ho k plesu lákat,

Musí podlé její vůle skákat,

Posléz nohama tu sotva plete,

Její zpoura dvořenína hněte.“

„Jako dudař nadma čilé kejdy

Nedvědem dle chtění pohybuje,

Tropit musí podlé zvuku rejdy:

Tak ten dvořák nemotorně poskakuje,

O přízeň té děvy škňourá,

Posléz ale sotva mhourá,

Do trubice lovské pudem drobet foukne,

Oči zamkne, klesna neprokoukne.“

„Hned jak skryté děvy slyší, že se troubí,

Vyvalí se k svídě známkou z doubí,

Vidí, že dav celý silně chrápe,

Po zbrani se jeho sápe,

Odnášíc ji do lesa ji sklizí;

Vládkyně je k vraždám nenabízí;

Ale jenom sepnouti je káže.

Již se dvořenín a zástup jeho váže.“

„Stráž se probuzuje ze záchvatu.

Povstává křik, ten i zbudí dvořenína;

Dí ten: Bdímli, či se ve snách ještě matu?

Vůdkyně dí: Postupujte do Děvína;

Neublíží se těm, kteří volně kráčet

Budou; sice se zbraň v krvi vaší máčet

Bude. Dvořan se tu nad řečí tou děsí,

Jeho druže hlavy dolů svěsí.“

„Bylo jemu jako křídlatému dravci,

Když se pustí po volavci,

Prudkostí svou přivede se v leče,

Chycen darmo zobcem osídlo své seče,

Darmo pomáhá si přeostrými drápy,

Rozdrtit chce všecko v střápy:

Tak se chová, durdí dvořan; však tu zhlíží,

Kde moc prchla, důstojnost že tíží.“

„Vece panoš: Děvče zlaté,

Nevěděl jsem, žes tak liché;

Zdálo jsi se jako vody tiché.

Propusť mne jen, nech si druhé jaté.

Nebojte se šedivého kmeta,

Jehož tíží vetchá leta;

Chci vám zjednat volnost u vévody,

Máte žíti zase u svobody.“

„Praví děva: Jevíš libý zpěv;

Však vím, že máš srdce překrutého dravce,

Že nás uvesti chceš do ohlavce;

Však tvá nemá předce teci krev;

Nepropustím však tě vazby,

Nepřevedou mne tvé mazby:

Nedá se pták po druhé zas chytit,

Nedají se děvy sliby sytit.“

„Praví dvořan: Lichý osude!

Kdo naříkat na tě nebude,

Na tě býku bílý, že jsi jak živ řval!

Tys mne co odplata k sobě zval;

Nyní některé jen dívky,

O kterých jsem myslil, že jsou pro lívky,

Lapily nás – jaké hoře!

Nezmeje té hanby celé moře.“

„Jako kouzedlník hvízdav na píšťalu

Za sebou si vede hejno bodrých myší,

Jenž se mezi sebou hbitě liší:

Takto Šárka s hrstkou ten zbor ze ouvalu

K hradu vede. Ale nad sochu jsou tišší.

Ctirad nabízel je ke podpalu,

Možné že jim bude rozprchnutí,

Ke cti že jim sloužit bude vyváznutí.“

„Na vše strany dávají se do outěku;

Ctirad se vší sílou do hustiny běží;

Děvy tepou uprchlence v vzteku,

Sám i dvořan šípem prohnán v krvi leží;

Praví: Zacházím já milerád zde v lese;

Sloužit nebudu víc ke posměchu:

Vedly by mne děvy na hrad v plném plese,

Budeš bez mne otročiti vlasti Čechů!“

„Zašli mnozí, málo kdo z nich utek;

Několik jich k hradu krotce kráčí!

Podbabo, jev potomstvu ten skutek!

Žádný důvtipnosti žezlo nevypáčí,

Odvážný klam oslaví tu děvu,

Žíti bude u potomstva v zpěvu;

Dokázala, co jest možno vyvest panně.

Děvy hleďte klamu! ty jsou pro vás zbraně!“

Takto dozpívaly; druhé ještě tíše

V poslouchání dlely. Tu se táže

Dobrožížeň, zdali Vlasta zpívat káže

O Šárce dál? Přivolila. Děva spíše,

Nežli počne, prsty obratnými

Varita probíhá struny zlaté, –

Každá dychtí slyšet o divčici jaté –

Počne takto slovy lahodnými:

„Ten, kdo malou sílou, vtipem čilým

Kuje věci velké, dosahuje směru,

Může v závod v slávě s rekem přezmužilým

Vstoupit; pozůstat jmě jeho nemá v šeru:

Pročež veleslaviti chci vtipu dceru,

Která prováděla duchem zvítězilým

Prospěšné a velestkvělé činy;

Povýšiti je ji slušno nad hrdiny.“

„Uložen byl Šárce, děvě čilé, tah,

Kasalovi odejmout choť z klínu,

Témuž lvovi, z něhož šel jen strach,

Který hlídal nevěsty své ve Bylínu,

Jako šetří lvíčata své lvice, –

Skoro bez zbraně a pomocnice;

Měla odnest děvu libocitnou,

Uchvátiti kořist nenabytnou.“

„Do hradu se beře za poutnici

Převlečená; chýlí její zvědy

Vypátrati všecko o kněžici;

Vyskoumané jsou již všecky sledy;

V noci co pták velikánský nese

Kořist milou, břímě drahocenné;

Čeká na ní hrstka družek v lese,

Unáší tak děvče poděšené.“

„Však je ženich jako jestřáb stíhá,

Jako rozdrážděný vosí roj;

Jeho družina se množí, sbíhá:

Jak má malá hrstka vydržeti boj?

Lehce by jí bylo prchnout oklikami,

Děvu lepotvárnou do Děvína vnesti;

Ale velí kněžna mužstvo vzdálit klamy:

Ale kterak přesíle vždy oupor plesti?“

„Děva sem tam posilu si zbírá,

Zástup rozmnožený dělí na víc stříd,

Jest víc v šatech Běly. Kde se osud spírá,

Kde se měla krev žen lít,

Staví se choť klamná do průčelí tahu.

Tu pak oděv kněžny známý

Samého i chotě mámí,

A tak mine pravé choti dráhu.“

„V Chebsku prostřed Ohře na ostrově

Opustilo vévodkyni štěstí.

Děvy strážné, které bděly pro návěští,

Byly jaté, ona jako ryba v lově

Obklíčená vězí. Tu co věštkyně

S kouzedlným prutem, v šatech samé hvězdy,

Praví: Co zde chtějí vaše sjezdy?

Zde jest Krosinina svatyně.“

„Hledáte snad u nás děvy zbrojné?

Ty zde nikde nenajdete:

Netrpí zde Božka, co jest nepokojné.

Nechoďte sem, mocí její zahynete:

Přišla čásť sem dívek, ta ji v ryby, v žáby

Obrátila, Šárku ve okouna;

Mnohého z vás změní do běhouna,

Obrátí též z hrdin mnohé za jestřáby.“

„Vyjeveno jest jí příští od osudu,

Každičkého člověka ví běh,

Vykládá vše, jako z svatých kněh.

Kdo z vás nechce žíti v temnu jako v sudu,

Kdo chce zvědět, co se přirodí mu v chlívku,

Aneb jakou osud určil jemu dívku,

Co ho potká šťastného též časem:

Vyzví Božčiným zde hlasem.“

„Však ať každý je z vás v této řece mytý;

Zbroj sem vzíti každičký se chraň;

V nenávisti bohyně má zbraň:

Sice ostane mu osud neodkrytý.

Ať sem přijde několik z vás k přesvědčení.

Muži stojí jako v omámení,

Každý by rád příští svou choť zhlíd;

Tři se na přezvědy vybídli tam jít.“

„V jejich šatech děvčata se k břehu vrací,

Jeví mužstvu neslýchané divy,

Že je neviděli jaktě živy!

Meje se tu mužstvo a zbraň potýkací

Se sebe hned kladou, přes řeku se plaví,

Zhledem budoucnosti se již baví:

A tak vlezli sami do osídla,

Děvy upínají muže na udidla.“

„K oslavě jí sloužil ourazný ten pád.

Po druhé zas okřávala na návrší

Podlé Ohře, měvši dvě tam stráže stát,

Které klesly; muži se tam, jen to srší,

Valí; brání děvám outěk skála,

V levu rozvodněná řeka,

Zdruhých stran zas hejno reka:

Ztracená se již být zdála.“

„Mní již druže, že víc nevyvázne,

Že nic neprospěje potýkání rázné,

Že zde vyváznutí nelze vyvest klamem;

Trnou mnohé nad důznamem

Kasalovým: jestli nevrátí mu plen,

Že neujde žádná z žen.

Šárka vzkazuje mu, chceli vyvest směru,

Že mu pošle mrtvou Kašininu dceru.“

„Panoš obsadiv tu každý výchoz stráží,

Hodlá podrobiti kořist hladem.

Vévodkyně vylezt z pasti všelijak se snáží,

Zhlíží, že jen vyváznouti pod oukladem

Možná, že tu pomoc vězí ve odvaze;

Dvé z děv pod večer se po provaze

S srázné skály k řece spouští,

Postupují dále k směru pouští.“

„Druhého dne beře se sem svadba z rána,

Pravíc, že jim nelze jinou vzíti cestu;

Byla jim i k bytu panošovu přána.

Jedna z nich jest přestrojena za nevěstu.

U stráně zbor křepčí, tam se svadebčanky

Množí vydávajíce se za krajanky,

Zbytek vojenínek ostal na vrcholi,

Rozlíhá se jeho jehot ve vůkolí.“

„Vesele tak chvátá ke východu tah,

Ratolestí Svantovítu nese,

Poskakuje s hudbou jako v plese;

Prohlíží se mužů fousy, tyto zvah

Dodávají k jejich vyváznutí;

Šárka jako dědek s Bělou kráčí

Přebabělou, k mlčení ji dýkou nutí;

Kasal ji zhlíd, za babici ji však páčí.“

„Kněžice tu: Choti zlatý! křikne;

Rek mní, že chce úsměch jen s ním tropit,

Mímo to, co měl se milenky té chopit,

Odjíždí pryč; v srdci ale vznikne

Touha po ní. Zatím klamný zbor

Dopídil se jiných hor.

Kasal poznává klam, ale pozdě!

Marně hlídají se déle v hvozdě.“

„Jinou dobou ulovit chtěl Vitouš rek

Šárce kořist; číhal dlouho na kněžici,

Jeho mladý slouha musil za divčici

Přestrojit se – posloužil mu outlý věk. –

Pozdravil ji Kasalovým slovem,

Že choť čeká na ní pod ochranným krovem

Posvátného dubu, aby prchla v noci,

Že ji vytrhne tak z dívek moci.“

„Přislíbila vykonat vše pro milence.

Slouha ji tam v noci vyprovází.

Strachuje se, měsíc šeré stíny hází,

Srdce jí tu tluče, myslí vyvolence

Brzo spatřit; ale najde jeho soka,

Jenž dí: Ty jsi v bezpečenství,

Neodá nic choťovu mé důstojenství.

Z zoufalství jsem na tě klad ta oka.“

„Osudu se děva hrozí. Tak se lekne,

Kdo nachází v skále místo choti pěkné

Dravé zvíře. Praví: Mrzký berče!

Nejsi šlechtic, násilnický derče,

Zhroz se rodu mého, a též pomsty chotě!

Dí rek: K manželství se každá děva zdráhat

Dává, brzy zvyknouc žije ve jednotě;

Co se zpouzí, to moc musí zmáhat.“

„Šárka o zmizení Běly brzo zprávy

Dosáhnuvši, počíná se děsit, hrozit,

Strachuje se, že tím ztratí stkvělost slávy,

Pro níž musila se hrozno nalomozit.

Na ní ať si žádný mnoho nezakládá,

Ona, která takto zlatostkvěle bádá,

Prchne maní; zmařena jest všecka snáha!

Nebezpečna jest to blaženosti dráha.“

„Sotvička se Šárce jiskra stopy kmitla,

Vypátrala udalost hned děje;

Touha po pomoci v prsech se ji chytla,

Pro směr potýkat chce do krůpěje

Krve; vidouc, že zde síla neprospěje,

Že je zde vše marně, kdyby neposkytla

Chytrost pomoc, že má vojsko ve záloze;

Odloudit ho od něj jest jí ve poloze.“

„Troubením se ten dav do skal vábí.

Štěstí jej tak zklame, že pad do jestřábí

Skrejše Stratoch. Tam se hned zbor beře,

Šárka činí výpad, kněžna city plesné

Jeví: vzdává se jí ve důvěře;

Potýká se, zrádce posléz klesne,

Roní se krev, na zemi se ledva hýbá.

Kněžna zachovatelku svou vroucně líbá.“

„Obdrževši Šárka brzo zprávy,

Že se Kasal zabral do mužského bytu,

Zanechat že musil milostného citu,

Že teď následuje stopy slávy,

Hořem, že tam přitáh bez nevěsty;

Pročež zanechala bludné cesty,

A tak zabrala se ke Děvínu,

Odevzdává kořist kněžně ve Libínu.“

„Toto vykonala v slávy naší květu;

Nastoupne zas nové chvalné cesty

Ve okresu větším. O kdo o předmětu

Důvtipnosti její může jevit zvěsty?

Sláva její vynáší se nad hrdiny:

Náhlým klamem ničí jejich skvělé činy,

Pomůže i vytrhnout nás z tuhé tísně,

A tak věčně o ní zníti budou písně.“

S posloucháním dlely družky tíše,

Popadly v tom naplněné číše,

Na zdraví se Šárky, Vlasty pije,

Volá se: „Ať to dvé slavně žije!

Dokuď trvat bude výboru ten květ:

Otročení nevrátí se zpět!

Nezapomeňme též na zpěvkyně,

Umek okřejících milovkyně.“

Vece Vlasta: „Vyvedla jsi těžké podniknutí;

Ač mne jiný oučel propustit choť nutí,

Pozůstane předc tvé jméno

Pro směr vyvedený oslaveno.

V větším okresu teď musíš oučinkovat,

Oslona tě stkvělá bude následovat,

Vyvest musíme teď nejhlavnějších kusů,

Slávy získáme již ve pokusu.“

Schylovalo se již ke půlnoci;

Vše se chystá ke odpočinutí,

Unavení Vlastu samo k spání nutí;

Chápá ale stále po pomoci,

Až v tom usne: zjeví se jí sen,

Kterak vede bitvu, hledí na požáry,

Kterak plamenové pohlcují Pšáry,

A v tom budí kouři mladý den.

Tato kněžna více oka nezamhouří,

Přemejšlí jen stále na polohu:

Přijímá zde záměr, boří jej zas v slohu,

V mysli se jí Pšáry ještě kouří.

Snad jest to sen seslán mocí bohů?

Uzavřela záměr: děvy z spání bouří,

Vyšle k zborům Domky, Borky vyslankyně,

Jiné plují ke Děvínu po hladině.

Oznamuje plukovnicím směry,

V jaké mají vrazit místa,

Ráděj dvoje poselkyně z nedůvěry

Vysílá zde, aby dozajista

Prováděly směry zoučtované,

Aby byly k rázu odhodlané

Osudnému, a ním vlasť svou ukojily,

A ji mírem jedenkráte oblažily.

Hned jak druhého dne vyšla ranní zoře,

Šárka táhla rychle k Pšárské hoře

Oklikami: vše s ní táhnout musí;

Starec, baba, mladík nese kyje,

Sice smrt hned v okamžení zkusí;

Brzo zástup okolek Pšar krýje,

Každý otep slámy s sebou nese,

Tvrz se nad množstvím tu vetchým třese.

Pomocné v tom zbory táhnou skrze lesy

Obcházkami kradmo ke Petřínu.

Kněžna jest tam; slyšíc šumot ve Děvínu –

Šťastnou známku pro ni – cítí v srdci plesy,

Že jest všecko k vítězení uchystáno.

Šero mine, blíží se již ráno.

Šárka slaví se tak, jak by ve outoku

Chtěla Pšary jíti jako ve poskoku.

Vzhůry hoří Vyšehradské věže,

Hází tam dav Šárčin podnět slámy.

Křičí kníže: „Co se děje s námi?“

V tom sem pádí jezdec bez otěže,

Volá: „Zle jest, jsou tam Hromky pluky,

Padne zajisté tvůj do její hrad ruky,

Nebudešli rychle bránit té své hory.“

Pluk již táhne mužstva přes spojené vory.

Sotva přebral se dav přes Vltavu,

Mizí u Pšar strašná hrůza davu

Co prach kolotavý u povětří;

Vlasta, ana této doby šetří,

Ze zad proráží byt mužů klínem,

Drtí most, i ty, co stáli před Děvínem;

Tu se z hradeb jeho v půtku děvy pouští,

Zbraň se láme, brnění se louští.

Již jest roztříštěno levé mužů křídlo;

Obrací se děv klín k středu,

Osvobodit chce své u vrat vjezdu sídlo,

Postupuje již tam statně k předu:

Kníže pozdě zhlíží, že jej ztenčil klam,

U Pšar zmizel zástup, neví se ni kam:

Našli tam jen děti, báby, starce,

Nimi zvítěziti jest jen dáno Šárce.

Vypadá ctná Pětisila na Rozhoně;

Brání se kněz s svými pobočníky;

Zabila již pod ním velikána koně:

Marně ke přispění volá bojovníky;

Kles, než přišli. Plémě ztráty, snědý strach,

Zmocnil se tu celičkého davu.

Vlasta na odpor se staví Halislavu;

Jednal s ní, co nestatečný vrah.

Vypad na ni, při tom ouklad líčil,

Postupoval nazpět, dokať neobklíčil

Jeho zbor ji. Zříc se burou války temnou

Obstoupenu, hrůzopřevznešené tvary

Dmou jí prsa; neděsí ji zmary,

Praví: „Perun jest zde semnou!“

Takto smělý plavec, od chmur vyprovázen,

S čákou na boj živlů hledí, sem tam házen.

Stratka pobočnice jen ji vyprovází.

Kněžna po odporci zpupném kopím hází –

Pad již; tím se nezdaluje nebezpečnost.

Kněžna nedůvěřuje zde na válečnost;

Nelze vrátit se zpět: uklouznouti pílí,

Za vládkyni udávajíc pobočnici;

Ta se dává zajmout – tak se všecko mýlí,

Na Vlastu se nezpomene v chumelici.

Všecko v plesu volá: „Vlastu jatou máme!“

Zatím ona ze zad vracujíc se láme

Dřevce s knížecími pobočníky,

Zahubit je dychtí jako nákeřníky,

Roznícená zdá se strašnou burou;

Vše se před ní straní, jako přede chmurou

Krupobitnou ptactvo, rychlonohá zvěř;

Reci pádí, tak co plachá zběř.

V tom tu ctného Dobroslava spatří,

Jenž chtěl po ní kopím hodit,

K němu dí: „Tvé rámě nemůže víc škodit;

Tobě ve moudrosti zvítězení patří!

Přemůžeš nás jistě krasomluvou:

Jaké záměry tě k potýkání zůvou?

Vypuď mužů předsudky, vztek půtek zhasne,

Navrátí se do Čech nebe jasné.“

Táhne v tom dál. Kníže jme se za ní volat:

„Počkej ještě chvíli, kněžno bohorovná,

Duch tvůj jistě vlasti naše srovná.

Nemožno jest po tvé mysli neplápolat,

Utiš putku!“ Kněžně se tu rozprostírá

Niva půtky; vidí, že se ještě spírá

Zástup Nezamysla, Svatopluka:

Pomoci chce i tam její statná ruka.

Však i klín děv zástupy ty zmáhá,

Vůdců důvtip je víc nevystřáhá,

Opouští i zahražený tvrze vjezd;

Jest hrad osvobozen, vojenská i čest

Ženám navrácená. Kněžna ke návratu

Dává troubit. Svatava dí: „Možná v zmatu

Zbory mužů zcela zničit,

Sic se budem od nich ve přísnosti cvičit.“

Odvece tu: „S cizinci boj nevedeme;

Není oučel otčinu svou zkazit,

Směr byl pro svobodu k hradu sem jen vrazit;

Zničímeli muže, i my zahyneme

Od cizinců. Přitom šlechtí mysl děvy

Mírnost, velkomyslnost též krotí hněvy.

Posledně ať válečné zní trouby:

Nechcemeli na vlasť uvrhnouti zhouby!“

Pětisila, jenž v tom boji čněla

Nadevšecky, jak by sama měla

Dobyt zvítězení, Vlastě zbraň svou skládá,

Vážně o trest vlastní žádá,

Že protrhla poslušenství:

Při tom hrdinská jí líce zbledla.

Na to vece družka: „Žádné nevlastenství

Vábilo tě, horlivost tě svedla.“

„Zvítězení dar jest bohů! dá se získat

Jenom nimi. Děvo nejstatnější z vzoru,

Slavná pozůstaneš: bylas za podporu

Hradu!“ V tom jest slyšet davy výskat,

Vítězství se v plese provolává.

Velitelka družce zbraň zas nazpět dává,

Pravíc: „Kýž jich není třeba více!“

Družce líbá slzmi porošené líce.