Zpěv sedmnáctý. SANTA MARIA DELLA VITTORIA.

Nikoli, nejsi nejkrásnější z chrámů,

Svatá Panenko Marie Vítězná,

však literatura dbá o tvoji fámu

a každé malé dítě z Čech tě zná.

Na věčnou paměť, že jsme byli biti,

jsi Bílé hory svědek neblahý.

V tobě se našinec tak jako doma cítí,

v melancholické ponořen úvahy.

Tvé patronce se kdysi zalíbilo

zázračnou moc dát svému obrázku,

a Čechu věrnému je milo, ach, tak milo,

v kostele dumat o svém výprasku.

Nad oltářem zříš naší Malou stranu

a dobyté kacířské prapory.

Ne, není radno dělat Vatikánu

v české politice něco na vzdory.

Ha, jakou novou trofej zřím tam vzadu:

na černém poli rudé krve žeh?

Husitský prapor, který zavlál z Hradu

osvobozených, revolučních Čech!

Co bylo křiku v Čechách (cháska vzpurná!),

kam poděla se svatá zástava.

A ona v Římě s prapory pana Thurna

poslouchá hymnu svatého Václava.

Jen tiše, varhaníku, pianissimo, jemně,

ať neslyší nás dřímající Řím!

Svatý Václave, vévodo české země,

nedej zahynouti nám i budoucím!

A česká ovečka bez pastýře a stáda,

ve Věčném Městě, v bludech zbloudilá,

teď zbožně u vrat na kolena padá

a modlitbičku k nebi vysílá: