Zpěv sedmý.

Po Německu Faustova se cesta krouží,

Zatáčí se posléz ke Krakovu;

Město blahých časů navštíviti touží,

Kde tak druhdy upad lásce do okovů.

Pod Laudem když magii tam slyšel,

Víc si dcery jeho nežli oné vážil;

Otec lásku jeho zničiti se snažil,

Až pak nucen odtamtud pryč vyšel.

Na cestě té ti dva cestovatelé

Dobrodružní příčné měli rozjímání.

Dí Faust k sobě: „Co jsi svého přítele

Zbaven, jakého jsi vyved vynikání?

Zmařeny jsou doby odběhlé,

Náš věk není neourodné oulehle,

Vzdělávat ho zajisté jest možná,

Myšlénka mě tato trudí zbožná.

Osud klamný dvousmyslný tebe sved,

Sliboval ti hojnosti dát roh,

Po něm jsi již sahal, abys dobro moh’

Rozmnožovat; nacházíš jen změt,

Těžko smrtelníku válčit s mocnostemi

Temna, oukladné jsou jejich sněmy;

Kterak tedy oučele své kout,

Když tu nelze z tůně vyniknout?“

Rozjímá duch pekla: „Vězím v nebezpečí,

By mi posléz otrok nevyklouz;

Pozoruje, kde se na něj léčí,

Posaváde hlavního nic nezakous.

Vítězí vždy v světě ustavičnost,

Nejsem zvyklý konat polovičnost;

Dmýchat musím u něj zhoubné vášně,

Aby navyk žíti prostopášně.

Vyved jsem již dílec úlohy,

Podpisem ho přived koni pod nohy,

Umělce jsem jeho odstranil,

Dbát teď musím, by se ssatanil.

Proti zhoubci našemu já nedůvěru

U něj zbudím, pravdy zbaven musí v šeru

Žíti, touhu po něm u něj vyhladím,

Na rozkoš a pohodlí ho namladím.“

Faust dí: „Udělils mi zlato,

Vědy odnímáš mi, velmi málo za to

Poskytuješ; prchá ducha činnost,

Léčíš na mne pouhou vinnost,

V tom všem nenacházím žádné blahoty.

Slíbils přivesti mě k stromu vědomosti,

Nepřítel jsi každé vzdělanosti,

Ostaneš vždy kůjcem temnoty.“

Odvece ďas: „Nebyl-li jsi blah,

Tak jak bylo možná? jsi sám toho vinen,

Připravil jsem tobě k blahu vnadných drah,

Co s tím počít, kdo jest k tomu neoučinen?

Po uměnách jsi se stále plazil;

Ty jsou pouze obraznosti snové,

Přeludy jsou bez bytosti opravdové,

A taks sobě mladosti věk kazil.

Blahožití pozůstává v okusu;

Nejsi mužem kněh víc, nýbrž moci,

Netřeba ti doby při kahánci v noci

Trudně trávit. Život prchá ve klusu.

Užiti jej můžeš v nádheře a plesu,

Strojit kvasy, noci rozpustilé;

Shledám tobě děvy roztomilé,

Více rozkoší ti jistě snesu.

Vás zde blaží pouze vnadná skutečnost;

Krása ženy, jaká jest to výtečnost!

Jaký vnadí k živobytí pud!

Při tom žiješ v slávě; kouzedlný prut

Jsem ti sdělil, před ním každý dobrodruh

Uctu skládá, ví, že kouzel kruh

Nepodrtí nijak mečem,

A že nelze v lásce ujít kouzel lečem.

Chceš-li blah být, hledej osidel,

Následuj těch, co v nich našli bláhy zdroj,

S nimi naše povahy též spoj,

Rozmetat hleď překážících stavidel;

Jáství šetři jako zákon ouhlavní,

Sobětství ať řídí tvoje činy,

Ať ples plodí neb skyt zábavní;

Nejvejš k blahu vedou také viny.

Druhy považuj vždy za svůj plen,

Co ti po nich, šetř jen sebe;

Bez toho též nenávidí tebe,

Nevšímej si jejich trudných změn.

Ale vy jak zahlídnete něco slz,

Hned jste jati skrznaskrz;

Jest to důkaz jistě slaboty,

Jiných vyhledávat blahoty.

Dále vypuď všecken k lidstvu cit,

Opusť jeho nemotorná pravidla,

Jsou to pouhé bláhy udidla;

Ať jest neznámý též tobě styd.

Kde jest třeba, prodej svého přítele,

Ochotně zraď vlastního i dobrodince,

Což jest po něm po oučince?

Také činy jeví vycvičení dospělé.

Žádá-li to obih, odstraň vlastní krevnost,

Tato jeví povahy ctné pevnost;

Tak se lidstvo k pravidlům ctným našim blíží.

Kde se k směru obtížnosti kříží,

Tam mi dovolujem klamy;

Navykni si časně mamy,

V rozličných je najdeš barvách obleku,

Těžkého nic není ke lsti člověku.

Chceš-li užit našinského plesu,

Nevole trop, nedrž úmluv, slov,

Dbej, by ve rozepřích zvítězil tvůj kov.

Jaká radost, soupeře zřít v tuhém klesu,

Vysmívání jevit potměšilé,

Nad ním honosit se zvítězile!

Mocí jsi ty nadán, můžeš křivolačit,

Při tom lidstvo až i na krev tlačit.

Pozoruj též, kterak tvory, prázdné citu,

V živočistvu jsou ty nejšťastnější:

Takto najdeš dravce nejlítější,

Kterak oplývají v vnadném skytu;

Snad znáš tygra, leoparda, lva?

Cediti krev jest jim obliba a hra,

Nenapadá nikdy jim v tom lítost,

Páčí to vše za svou náležitost.

Ží jen, co ti, v necitu a ve blaze,

A když naší mocí oplýváš,

Přejeme ti, neb jsi všecek náš,

Bysi se nám blížil v blaha povaze,

Ty máš naši hodnost představovat,

Hodláme tě ve všem podporovat,

Hleď předc jevit nějak naši skvělost,

Vypuď bláhy prázdnou zatemnělost.

Tážeš-li se, jakbysi se k pohlaví

Krásnému měl chovat? To jest skrovné ceny,

A tak jedna dlouho nebaví;

Předevzít hleď mezi nimi časté změny,

Pávové jsou pyšní, na svou krásu hrdé,

Ze začátku zdají se být tvrdé;

Na marnost je lapneš, k tomu ještě

Přemáhá je kouzlo lesknavého déště.

Při tom zdají se být ušlechtilé,

Jsou však klam a ouskok, naskrz potměšilé,

Neklaď víry na jich přísahy,

V těch a v slibech následuj jich povahy,

Nedbej na ně, když provedou nářek, křik,

Když ti předhodí snad nevděčnost,

Že jest promrhána jejich srdečnost;

Tak to velí uvedený v světě zvyk.“

Dí Faust: „Ty nám radíš udusiti cit?

V něm jen blahý nachází se lid;

Při tom též chceš lidstvo zbavit každé ceny?

Honosí se přeslavnými jmény,

Skvějí se nám mnozí staří mudrcové,

Mnozí pravidel jich vroucí náměstkové.

Tito muži milovali ctnost,

V sprostném žití našli blaženost.

Zapomínáš, jak tě měli často v hrsti,

Kterak uskřípli tvé víckrát prsty,

Když jsi je chtěl z pravé cesty

Přímo v nepravosti svesti;

Vyučuješ, jak jest šťasten rozkošník,

A jak hltoun, krutec, sobík, ouskočník –

Nevím, kdyby těmi naplněn byl svět,

Jaká povstala by v lidstvu změt.

Dotek jsi se hodnosti též ženstva:

Pevný kruh jest ono společenstva,

Utěšením jest nám v životě,

Mnohá obětovala se pro chotě,

Každá pro své dítky život nasadí.

Nevíš ani, co jest žití s chotí:

Tato rozvášněnou mysl krotí,

Život v strastech muži navnadí.“

Dí druh: „Mlčíš, co již ženy za milovny

Za nesnáze mužům způsobily,

Moc-li nesvorností mužů připravily

V svévolnosti do bláznovny;

Ukazuješ také neznalství,

Co jich pro ně zašlo v zoufalství,

Co jich zahubeno tajně vraždou;

Ty chceš zastávati jednukaždou.“

Odvece Faust: „Mnohé se sic v světě stává,

S činy mužů snad se to i vyrovnává;

Ale lidstvo z hodnosti se nesvleklo,

Drží ještě málo na peklo,

Netýkají se všech jednotlivé pády,

Udržují ve výře to řády.“

Mefista chtěl ještě přednest více slov,

Zanechal to, vypadli již na Krakov.

Zarazili do hospody rozhlášené,

Zvěděli, že Laudus ještě přednáší

Nauku svou; mní, že kouzla zaplaší

Všecka; v pověsti stál rozšířené;

Tato vodila sem mnohé cizozemce,

Převyšoval v soustavě své Němce.

O své Lauře došel zprávy bolné,

Láskou že to děvče zašlo nepovolné.

Dověděl se v městě o rozličných věcích;

Jednoho dne vešel do posluchárny

Laudusovy; ty jen pověr modlárny

Toho času byly. Právě o prostředcích

Proti kouzlům rozhorleně řečil,

Co má konat jinoch, by se ubezpečil

Před vábností mnohé čarodějky,

Aby nepokusil v lásce vějky.

Sám že jist je před čarami,

Prostředky že proti nim vždy nosí,

Klokoč, střemchu, toten a mok rosí,

Že to nejsou žádné klamy;

Svoluje, by jemu, kdo chce, učaroval.

Faust vzal knížku, při té řeči nelenoval

Změnit jeho uši v osličí;

Povstal v posluchárně jekot ječící.

Laudus se ptá, co smích znamená?

Jeden z posluchačů dal mu zrcádko;

Jak se ulek, když zřel, že co oslátko

Vypadá v něm: „Ký pes nedověšená,“

Pravil, „mně tu hříčku vlepil?“

Ať dá pozor, bych ho neoslepil!

Zohavil mou vážnou postavu,

Neopustím předc svou soustavu.

Porušil tak všecky zdvořilosti svazky.

Lehká pomoc; svěřím uši zaříkávat

Babám, má však očekávat,

Že ho přivedou ty do bandasky.

Jistě to byl ňáký cizinec!

Twardowský, náš přeproslulý vlastenec

Tebe sklepá!“ Povzteklostí řádí,

Utíká pryč; všecko z sálu pádí.

Zatím Faustus civěl po Krakově,

Po velikých mužích se tam pídě,

Proslulé on našel v mnohé třídě.

Mnohé památky on zvěděl ve svém lově.

Zarazil se ale u paláce

Veleslava, slovútného senatora;

Stavba jevila tu skvostnost práce,

Pohnula ním však tam jiná vzora.

Nad přirozené se z něho ozývaly

Zvuky loutny, sladký zněl i zpěv;

Tyto kouzedlně srdce Fausta jaly,

Zpěvkyni tu zahlíd, proudí se mu krev;

Jaký vzor tu krásy, jaká harmonie!

Jeho pobouřená fantazie

Kouzlí mu ji za bohyni,

Její skvělý obyt za svatyni.

Úkaz zmizel; v srdci jemu osten

Zůstal vězet, nemoh ho být zproštěn,

Ten ho v každém pomyšlení pudil.

Mefista tu nad citem tím plésá,

Myslí, opatrovanec že jeho klesá,

Staví se mu, jakby plápol studil,

Jeho obraznost však vzdálí podpaloval,

Polohu tak k jeho zhoubě snoval.

Víckrát hovořili o té kráse,

Mefista ji k Helenině přirovnává,

Že co Venuše jest ve svém páse,

To že ona; náhodu zde očekává

K mluvení s ní. Byla ona Polska hrdost,

Děsila ho otcova však tvrdost.

Druh mu návrh snoval, z města odpluli,

Aby jináče se zdvihnuli.

Do Krakova přijela dva kolesa

S pěti koňmi, na nich množství sluh,

Někteří z nich obsadili nebesa;

V jednom seděl Faustus, v druhém druh.

V hlavní hospodě svůj vzali byt.

„Přijeli sem bohatýři!“ šeptal lid;

Všecko se hned po jich stavu shání,

Hospodský sám praví: „Jsou to velcí páni.

Mají s sebou stříbra, zlata dosti,

Pro vyražení svět projíždějí;

Takoví jsou vždy mně milí hosti.

Nejlepší sem neste! vždycky dějí.

Co si objednají, dobře platí;

Takoví mě jistě obohatí,

Zdrží se tu déle, chtí znát krajinu,

Nějakou snad odvedou nám dívčinu.

Jak jsem slyšel, jest on doktor z Prahy,

Blízko města velikou má usedlost,

Mimo to i stříbra, zlata dost;

V obličeji vznešené má tahy.

Šťastný jest prý ve svém léčení,

Chudým propůjčuje zdarma umění.

Odstranil již mnohé nebezpečí,

Neumře mu žádný, koho léčí.“

Mefista tu, co moh, vychvaloval Prahu,

Kterak se skví nad německá města

Velikostí, krásou; mnohého že cesta

Vábí k spatření jí, a že nad povahu

Její marně hledat; v jejím okolí

Že zří přerozkošné oudolí,

Tam že sídlí bohatství a vyražení,

Kdo tam žije, že se zdá být u vidění. –

Sem tam v domích velkých navštívení konal,

Povolán byl, kde kdo z vyšších stonal,

Poštěstily se mu všecky kury,

Zahnal ze Krakovska všecky můry;

Uřezat si chtěl dát Laudus uši,

Bez násilí on ho uzdravil,

A tak svévolí své opravil.

Každý mluvil: „To je lékař, na mou kuši!“

Také Vanda, Veleslavova dceř, padla

Do nemoci; dav se svolal pomocníků

Marně, neustále více vadla;

Posléz k našemu se zázračníku

Obrátili. Našel u ní důvěry;

Jeví, jaké v srdci vězí mezery,

Že má býti s mužem zasnoubena,

Od něhož jest mysl její odvrácena.

Že jest šlechtic, obstaralý vdovec,

V krajině znám jako krutý lovec;

Pro povyšení že stavu naléhá

Otec na to; že s ním bude ubohá.

Faust jí slíbil, že to napraví,

A tak přichází ta zlehka ke zdraví;

Opakuje časté návštěvy,

Do srdce se loudí u děvy. –

V brzkém čase pozval moudrý senator

Ženicha i Fausta ke stolu;

Hovořili o rozličném pospolu,

Charous ale při všem jevil spor;

Pravil k druhu: „Nevíte, co stavové

My jsme, z nás být mohou králové;

My jsme všecko, král jest ničím,

Slovem „Nepovolím!“ všecko zničím.

Bedlivi jsme na své nadání,

Druhé třídy lidu máme za otroky,

Nesvolíme jim, by vyšší vzali kroky,

Nezpomůže královo jim zastání;

Nás jen může soudit volný sněm,

Řídíme tak mocně celou zem,

Tropit můžem všecko beztrestně,

U nás není pranic nezcestné.

Nemalý jsem milovník já honu,

Držím na svých statcích množství zvěře;

Nesmí žádný na ní škodu tropit z zběře.

Ondy sedlák zajíce mi na průhonu

Zabil, tlouci jsem ho dal, až pak zcepeněl;

Vládyka jsem, on je padouch skrovný.

Doktore, vy nejste mi též rovný;

Sníženost jest, že jsem svámi dlel.“

Na to odpověděl vážný senator:

„Krále utěsnovat dobře znáte,

Když chce uvest dobré, tropíte hned vzdor,

Sami o vlast se nic nestaráte;

Bděte, sousedstvo dbá o vzdělání,

Aby nepřišla vlast k udolání,

Po vaší by vládě bylo také veta:

Toto učí historie světa.“

Prohodil Faust slovo: „Mocný vládyko,

Zákonodárství vy pravá rafiko,

Pravil jste, že milovník jste lovu;

Užitili chcete této rozkoše,

K nám se puste na Krkonoše,

Patří ty mé přízni, vás tam zovu;

Tam se honba drží ve povětří,

Tu se hosté v uctivosti šetří.

Mocný vládce jestiť Krkonoh,

Jako Krakovsko jest jeho hájemství,

Jest tam množství zvěře, ptactva, ba i noh,

Nad démony vládne v tajemství,

Tam jsou teprv jelenové parohatí,

Kanci popryskyřičatí, kudrnatí,

Rozlíhá se hlukot, štěkot, ryk,

Bodrost, kdo tam jednou honit zvyk.“

Šlechtic, jak jen o lovu co slyšel,

Nebyl v městě více k udržení,

Duch mu lovu v mysli od českých stran cišel,

K odjezdu se chystá připravení.

Ve povětří s Faustem jižjiž jede,

Jeho líce jsou již hezky bledé;

Po nápoji usnul, prospal více dní,

O větrném lovu stále sní.

Probudil se; slyší známě lesních rohů,

Množí se tu vůkol štěkot, hlukot,

Hafání psů, honců tlukot;

Zvěř se zvedá ze brlohů,

Porůznu tu zajícové pádí,

Tam se srnec, laňka žene;

Šlechtic rozmarnosti tuto svádí,

Že je ve svém, ani nezpomene.

Tamto daněk jako šipka letí,

Psů ho hejno stíhá ve zápětí.

Šlechtic chce se množstvím vyznamenat,

Dává sobě připravovat zbraň;

Tuto padá liška, tamto laň,

Vraždí i co vlezlo v léčky tenat;

Zajíců sbor na jevišti mizí,

Vládykovi předek uděluje cizí.

Nyní přišlo na vysokou zvěř,

Nahání ji převlečená zběř

Svému panovníku v ránu;

Padá jelen po jelenu,

Prázdní takto zachovanou schránu,

Nad svůj statek přikládal jí cenu.

Poslední kus se mu jeho vlastním zdá,

Nebo známě Dianino na koruně má.

V tom tu vyvalil se hrozný kanec,

Po šlechtici mířil ostré kly,

Počal tu s ním divný tanec,

Kňučel: „Zahubils mě, přijmi tu své mzdy!“

Lovec o pomoc tu volá:

„Přispějte mi, ať mě neudolá!“

Faust dí: „Chci tě bránit,

Chceš-li Vandy na vždycky se chránit.“

Svolil k všemu. Kanec zmizel:

Teprv lovec cítí zhouby svizel,

Ztratil Vandu, zvěř svou postřílel,

Dav psů vlastních k tomu umílel,

Pravil: „Kýž předc zajdu myslivecky

Jako parohatý Akteon!

Lidé, poštvete psy na mne všecky,

Nemáte víc zvěře, na mne držte hon.“ –

Faust se nazpět vrátiv, děvě vypravuje

Všecky Charousovy úhody,

Kterak ona dlí zas v plnu svobody.

Plesá, Faustova i ducha obdivuje

Vanda, slyší jeho věhlasnost,

Jeho umy drží za jasnost,

Polehku se on jí v srdce loudí,

Promijí mu všecko, i kde bloudí.

Posléz k němu celá zahoří;

I on všecek po ní plá,

Přemejšlí, co všecko konat má,

Vidí, že se záměr k sňatku rozboří;

Ona doufá u rodičů na výprosu,

On zří, že nic nelze vyvest bez únosu,

Děva k posledku se k němu odhodlá,

A tak obé připravit se k němu dbá.

Toho času vyzván sem byl Twardowský,

V polských vlastích rozhlášený čaroděj.

Cizí poustevník dí k němu: „Rychle spěj!

Skrz svou dceru Veleslav kmet Krakovský

U velikém stojí nebezpečí,

Kouzedlný kejklíř na ni léčí.“

Umělcem tím hnula tato slova,

Přijechal tenť rychle do Krakova.

Co se jemu řeklo, v pravdě vynalez,

S otcem děvy v noci číhal na odbůjce,

Ten chtěl právě děvu klásti na koles,

Byla okouzlena, nemoh’ zloby kůjce

Pohnouti s ní; zbouřen tu byl celý dům,

Chtěli lapnout Fausta, to byl šum!

Z brány ujel rychle se svým vozem.

Pověst chmůrná zněla za odchozem.

Úkaz zmizel v dálce za městem,

Příležitost podal k mnohým pověstem;

V jiné podobě tam na náměstí čekal,

Nenáchylně zprávy se on lekal;

Ale děva v slovu pozůstala pevná.

Zatím její krása vůbec zjevná

Přitáhla k ní mnoho deverců,

Mnoho o stálosti její nevěrců.

Otec na provdání dcery tlačil,

Mezi ženichy se panoš sličný značil,

S ním byl ustanoven k sňatku den;

Jeví Faustovi choť, nebudeli zřen

Prostředek v tom, že se nijak neubrání,

Že se podat musí době nutné.

Doktorovi přichází to smutné,

Napadá mu dalšího směr cestování.

Nehnětla ho chotina tak ztráta,

Jako soka hnusné vychloubání,

Že tak přived druha ke sklepání,

Že ho uvrh do potupy bláta,

A že jako chrousta

Musí zničit Fausta.

To ho vypobídlo, že se vrátil zpět;

Neznán byl tu v oděvu i na pohled.

Sešli se tak tito kouzel znalci, –

Nebyli ti v umění svém malci; –

Počali se brzo mezi sebou hádat.

Faust chce, by sok hleděl zapořádat

Hanu, jíž byl ztupen v městě cizinec.

Onen dí, že v kouzlení je chudinec;

A tak vyzvali se v kouzlech do zápasu,

Určily se k tomu místa, doba času.

Přiblížil se vyměřený den,

Obecenstvo za bránu se dalo ven,

Každý z zápasníků s holí čarodějnou,

Ní si každý kolem sebe oblouk krouží.

„Kdo jsi?“ Polan vyzvědět to touží.

Druh dí: „Zodpovídej otázku mi stejnou!“

Polan praví: „Mohu hrd být na svůj rod,

Velká hlava svedla s praprabábou svod.

Za pohanských časů jeden z menších bůžků,

Co dvé nosívával malých růžků,

Přived na svět mého prapraděda;

Rod to svědčí, víme to též od vševěda,

Též že mnohý z nás má vnitřku rohy,

Cítím, že mi jeden také narost;

Nepodrželi jsme sice jeho jarost,

Ostaly nám ale předce mnohé vlohy.

Sám od sebe umím kouzla tropit,

Mnoho jsem já u Merlína,

Maga Vlachů, k dotvrzení hleděl chopit,

V spolku čaroděje u Hřemšína

Slavíval jsem výlet jarní;

Bývával to rykot parný.

A tak umím víc, než množit mléko, máslo,

Hubit skoty, oučinkovat na obáslo.

Znalost má jest: měsíc vyvracovat

Z jeho sféry, přivolati hromobití,

Způsobit též v moři vlnobití,

Lesem, jak jen chceme, pohybovat;

Znám i povolávat mrtvé z rovu,

Vojenský ryk v noci tropit na bojišti,

Přístrach oblud strojit v popravišti;

Peklo podati se musí kouzel slovu.

Co mníš, jak jsem asi stár?

Neuhodneš, znám se zduševnit,

Bych moh život déle upevnit,

Vyváznu tím jako nový tvar,

A tu zmlazen jako samolet

Žiji již tak přemnoho set let,

A tak vidíš, že jsem skvělý co den:

Pověz, jsi-li ty mně k potýkání hoden?“

Odvece druh: „Z levého jsem, jak ty, boku,

Předek máteře byl v Čechách proslulý

Čarodějník Zito, o něm minulý

Vypravuje věk, jak bavorskému soku

Odňal přednost, v závodu ho polk,

Za to u Václava krále užil folk.

Já jsem na doktorství kouzel studoval,

S ním jsem jiné umění též spojoval.“

Odpoví druh: „Nedám nic tu na doktorství,

Zajisté jsi jevil ve všem nemotorství,

A tak se tu vedrat do umění

Našeho chceš; toto chová tejno skryté,

Pro tebe zde jestiť nenabyté;

V Polsku sám mám právo ke kouzlení.

Mluv, kdo tobě přijíti sem dovolil,

Bysi oslavu mou drcholil?

Znám tě, nejspíš jsi ty, co chtěl Vandu

Odvesti nám, za lehkous ji páčil randu,

Na dobro jsem tebe vyplatil,

A bysi se k sličným Polkám nefatil.

Radím ti, beř se radš ze okolí,

Zázračit znám touto holí;

Dotknuli se tebe ní jen trochu,

Přimrazím tě, změním tebe v sochu.“

Faust dí: „Naše umění jest svobodné,

Nedám si ho nijak obmezit;

Naši schopnost zkouška rozhodne,

Když jsi znatel, lehce jest ti zvítězit.

Umění to neprovádím za obchod,

K němu mě jen přived klamný svod;

Vybídnut jsem v tato místa urážkou,

Vanda by mně byla v směru překážkou.“

Pravil Polan: „Počnem nuže!

Vidíš tamto špinavého muže,

Žene sedm vepřů, chce je v Visli

Vybroditi, zisk zří, oklame se v mysli,

Ošoust o ně lstivě chudáka;

Proměním je záhy v víchy.“

Stalo se tak, počínají v lidu smíchy;

Potěšil však jimi tajně bídáka.

Praví Faustus: „Totéž můj cvik svede:

Tamto zloděj na komoni jede

Ukradeném, jest teď v prostřed řeky.“

Kůň mu zmizel, na břehu již řehtá,

Krádce na došku tam sedí, tropí vzteky.

Slyšeti jest hlahol lidu, an se chechtá;

Krádce došek tříská, mní, že koně mele.

Obdivuje oba shromáždění celé.

Polan přes Vislu si změřil pruhu,

Na ní počal hráti v kuželky;

Faust dal ve povětří čáru jako duhu

Táhnout, tam dal držet záselky.

Obecenstvo velice se tomu diví,

Neví, jestli je to obraz lživý,

Stejnou uctu oběma tu vzdává,

Kdo předc koho předčí, očekává.

Najednou tu Polan vyved velký vrch,

U diváků strach se nad tím strh;

Na něj Faust hned honosný hrad postavil,

Skvělostí jej naskrz oslavil,

Z oken rozléhá se bodrá hudba.

Rozličná jest o přednosti sudba.

Tu se vrch ten skácel, hrad hned dolů shrk,

Vše pryč pádí, strachuje se o svůj krk.

Mezi oba Mefista co Frode vstoup,

Pravil: „Netřeba zde ještě více chloub,

Jevili jste, že jste oba znalci,

Musíte se chovat jako vychytralci,

Vychvalovat jeden druhého.

Odvest Vandu změnil se směr u něho,

Nemá v duchu oslavu vám podrážet,

Odtáhne pryč, nebude vám překážet.“

Objali se v přítomnosti zbytku lidu,

Slíbili si žíti v upřímnosti klidu;

Polan ale cítil v srdci kyselost,

Že mu jeho slávu předce nějak ztenčil,

Že ho národ jako samoleta věnčil;

Uzavřel, si na něm vylit nějak zlost,

Pravil: „Na památku dám ti formuli,

By tvé vzniky ducha nezahynuly.

A tak naše tělesnost se zduševní,

Naše žití se tak na vždy upevní,

Posléz vyhlížíme co fantiska sama,

Zhlídneš, že jest toto neomama.

Navštívíš mě, v Mazursku jest obyt můj,

Vynajdeš ho, ční tam ostré skalí,

Do něj strašlivá se táhne sluj,

Vchod jest do něj nepatrný, malý.

Vnitřku jest to vnadné sídlo pro silfidy,

Osvíceno jest to celé přáslo,

Najdeš rozličné tam krásot třídy:

Vnadné dobrodružstvo po něm víckrát páslo.“ –

Faust chtě známost duchů rozmnožit,

Nechtěl příležitost tuto odložit,

Na plášť used; co tam všecko zhled,

Nemá v hromadě to nikde svět.

Skvělý diamant tam vůkol září,

Mní se, že to od slunce jest žmolek;

Jaký půvab se tu všude tváří,

Kam jen oči vrhne na okolek.

V jedné straně sídlí silfidy,

Tamto výbor krásot, lajidy,

Aspazie, Livie a Fryny,

Zří, že žijí, že to nejsou stíny.

Překvapený touto pudnou novotou,

Nikdy nevídanou krásotou,

Nevěděl sám, co se to s ním děje;

Slyší kouzedlnou hudbu, libé zpěvy,

Vidí, jak tam proskakují polonahé děvy,

Skoro ostati zde sobě přeje.

Znenadání zaslech venku píseň,

Po zpěvkyni podjala ho tíseň.

Ženština ta zahalena píseň pěje

Ve vlastenské řeči: „Na bílé hoře

Sedláček oře –“

Slýchal ji rád, mysl se mu chvěje.

Po skončeném pění podala mu list,

Ten zněl: „Přijmi tento kořen, budeš jist

Před čarami; dychtí soupeř tvůj

Uvěznit tě navždy v tuto sluj.“

Přijal obé, ztratila se v tom;

Slova psaná zněla jako hrom.

Vešel nazpět k rozloučení,

Pohlíd na předešlý obor; hrůza

Obešla ho; poznal, že to z pekla luza,

Vyběh z peleše ven poděšený.

Najednou však okřál, jsa již na svobodě,

Vida rájskou vnadnost ve přírodě.

Právě v krajině té všecko květlo.

Zahlíd děvče, ano pod javorem pletlo

Natrhané kvítky u věnec,

Pásla stado ovec v blahé nevinně,

Přitom pěla; u ní její milenec

Píšťaly zvuk jevil, an žil v dívčině,

Jejich srdce jeví vroucí ples,

Všecko radost značí, stádo, les.

Polan za Faustem ven z sluje spěchá,

Táže se ho, proč tak rychle jechá;

Vyjevil to, nechtěl odject bez památky,

Dal mu známý kořen. Sotva Polan zpátky

Přišel, vyletěl hned celý zděšený,

K odjíždějícímu druhu volá:

„Pomoz! pomoz! sic jsem ztracený,

Síla má zde hrůze neodolá!“