Zpěv sedmý: MINISTERSKÁ RADA.

Večír ministři seděli

v tajném kabinetě,

tenkrát byl bůh proti zvyku

první na tapetě.

V hlavní věci byli všichni

stejného mínění:

bez boha se sprostým lidem

není k vydržení.

Ale v dalších podrobnostech

tu mezi dvořany

byly, jako skoro všude,

dvě rozličné strany.

Nová škola chce jen vždycky

licitace s pachtem,

stará škola zase chválí

služby s deputátem.

Pan ministr vnitřních věcí

pravil: „Páni bratří!

ohlašme konkurs v novinách,

tak jak se to patří.

Ať se náležitou cestou

hlásí kandidáti,

pak si dle qualifikace

může car vybrati.“

Zahraniční ministr prál,

že by dobře bylo,

kdyby se to v cizích listech

taky ohlásilo.

Neboť beztoho že není

při tom obsazení

na žádného domácího

ani pomyšlení.

„Jenom žádného nováčka!

vždyť jest starších dosti,

dobře renomírovaných,

zvláště v praktickosti.

Též se nesmí pro čest země

na pár rublů hledět,

když již jednou o tom budou

cizozemci vědět.“

Ale finanční ministři

špinavá jsou nace,

ten chtěl, aby se veřejná

svedla licitace.

A kdo bude ze všech nejmíň

za svou práci žádat,

tomu se má bez ohledu

tato služba zadat.

Vymínit si však, že z chrámů

všechno stříbro, zlato

bude vždy v pádu potřeby

do mincovny vzato.

Pak ať drží kurs papírů

vždy aspoň al pari,

to je hlavní a ostatek

všechno láry fáry.

Staveb ministr připomněl,

by si přispíšili,

a zatím něco klášterů

v kasárny změnili.

Než se místo zas obsadí,

aby takto caru

aspoň něco zas přirostlo

v tom interkaláru.

Pan ministr práv doložil:

„Moje jest výminka,

by se veřejně v novinách

o tom stala zmínka,

že se nový bůh kontraktně

zavazuje k tomu,

každou falešnou přísahu

trestat porcí hromu;

neb se teď již každý všivák

řídit chce dle cara,

lhát, přísahat a dělat si

ze soudů kašpara!“

Ministr osvěty divný

plán měl pohotově,

aby se ta božská živnost

ponechala vdově.

Že si může na svou ruku

přibrat tovaryše,

šikovného jezovitu

anebo derviše.

Že to bude lacinější

a v dobrém pořádku,

neb on sám že jim přispěje

radou na počátku. –

Při tom však byl potutelné

církevní plemeno,

myslil, že to sám povede

na vdovino jmeno.

Ministr vojenský pravil:

„Co dovede bůže,

každý starý generál to

taky zastat může.

Zvyklý na subordinaci

bude cara ctíti,

aeráru se může při tom

pense ušetřiti.

Ze všech nejlíp by to trefil

maršal Komispetr,

pouštět hrůzu na sedláky,

na to on je metr.

Pro jistotu se mu může

ňáký literatus,

chlapík v peře vycvičený,

přidati ad latus.

Tak přivedem kněžstvo s vojskem

k jednomu komandu,

zorganisujeme přísněj'

tu církevní bandu.“ –

Pan ministr policejní

beze všeho křiku

podal písemně své votum

v zavřeném paklíku.

Policie jako kočky

ráda po tmě chodí,

v jasném světle veřejnosti

nerada se brodí.

Ač své votum zapečetil,

přece bych se vsadil,

že uhodnu, co on asi

tajně caru radil:

Jistě zpověď, jezovity,

očistec, latinu,

pokoru a trpělivost

při chlebě a vínu;

kousek nebe; na udici

pár volavých svatých:

všechna moc pochází s hůry,

pluk čertů rohatých.