ZPĚV SEDMÝ

Na svém trůnu sedí Matka Boží,

cherubové kol ní, serafíni,

nebes dvorstvo, světice a světci,

andělů i archandělů pluky.

Takto mluví sladká Máti Boží

k andělů svých vojskům běloskvoucím:

„Rozepněte křídla, andělové,

labutí svá hbitá křídla bílá,

rozleťte se k modrým horám srbským:

na Kopaonik, Javor, Plačkovici,

na Jastrebac, Rudnik, na Jelici,

na Kosovo rovné, Ovče polje,

na divokou na Šar na planinu,

k Šumadije doubravinám starým!

Rozleťte se k Dunaji a Sávě,

k Dunaji a Sávě hojnovodé,

rozleťte se k Vardaru a Drině,

k Vardaru a Drině vlnovité,

k snivé Bosny dřímajícím lesům,

k Uně-řece, studené té vodě!

Černý smutek lehl na Srbiji,

mrazivým ji stínem pokryl celou.

Zalétly k nám holubice bílé,

zvěstovaly novinu tu žalnou.

Nebyly to holubice bílé,

byl to světlý oblak čistých duší.

Přiletěly, tiše zakroužily,

zakroužily, takto promluvily:

‚Nekvílí to čejka nad močálem,

nenaříká kukavice siná,

nevyjí to šeří vlci v poli –

to tam dívky, to tam ženy pláčou,

žalují a stříhají si vlasy,

žalují a těžké slzy roní

pro své mrtvé otce, muže, syny.‘

Takto zpíval světlý onen oblak,

takto zpíval, poutník zamyšlený.

Nedozpíval, rozeštkal se tiše.

Rozepněte křídla, andělové,

labutí svá hbitá křídla bílá,

rozleťte se do mé srbské země,

posbírejte krůpěje ty třpytné,

skryté slzy dcer i vdov i matek,

matek nových Srbstva mučedníků!“

Rozepjali křídla andělové,

labutí svá hbitá křídla bílá,

rozlétli se na planiny skalné,

do údolí běhutých řek šumných:

od Bregova na Timoku zlatém

po Bojanu mlžnou, křivolakou,

od Bitolje bílé za horami

po Dunaj, tu širou vodu chladnou,

prolétali srbskou zemi svatou.

Kmitala se jejich křídla bílá

a nám zdálo se, že s oblak zimních

třpytné vločky sněhové se sypou.

Celou zemi srbskou prolétali,

prolétali, slzy posbírali,

žalné slzy dcer i vdov i matek,

matek světlých Srbstva mučedníků.

Ale jaké divy se to dějí!

Milý Bože! Vždyť to nejsou slzy!

Vždyť to nejsou slzy, Bože milý!

Nastojte! Toť krystaly jsou vzácné!

Každá slza dceřina – toť démant,

zářný démant, zásvit něhy čisté.

Každá slza vdovina – toť rubín,

planoucí to krůpěj rudé krve.

Každá slza matčina – toť safír,

slza lásky, hluboké jak moře.

Kdo to sáhl v harfy struny zlaté?

Královna to nebes promluvila:

„Navlecte mi krystaly ty jasné

na hedvábné nitě, andělové!

Utkejte z nich prapor trojbarevný,

utkejte z nich milou Trobojnici!

Z věčnosti se dívá do věčnosti

nevystihlá moudrost světů Pána.

Možnost volit mezi zlem i ctností

člověku i národům je dána:

rozhodnout se, komu hodláš sloužit,

kterého si z obou carství žádáš –

ale pak i to tvé srdce toužit

bude tam, kde poklad svůj si skládáš.

Zlomit moc, jíž vládne škůdce zlostný,

vůlí Páně svatou dosud není.

Ale jak ty slzy v krystal skvostný,

tak se oběť v slávy věnec mění.

Na kříž tvá že vlast je vbita hřeby?

Roste, roste její poklad v nebi.

Čeho, duše, čehože se bojíš?

Malé ztratíš, s velikým se spojíš.

Hle, jak září nad šperky a zlato

slzy těch, kdož v srdci poklad mají!

Ale nemajícím bude vzato,

i co navždy mít se domnívají.

K dílu, světice, již k dílu hbitě!

Prve hvězdné plameny než zhasnou,

navlecte mi na hedvábné nitě

srdcí ctných a dobrých rosu jasnou!

Utkejte pak z krůpějí těch skvělých

Trobojnici modro-bělo-rudou,

zástavu tu drahou rodů celých,

všech, kdo byli, jsou i kteří budou.

Vztyčte zářivou tu rouchu jemnou

na vysoké hoře, andělové!

Před praporem trpitelů se mnou

poklekněte, země národové!“