ZPĚV SEDMÝ.

Jaké pro hrubého snáře

noc to divé pletla hrůzy!

Vsadilať ho na oltáře

tupost rozehrané luzy,

ach, teď pravda tvrdá

bohem nectně zhrdá

oblouk slávy třepíc,

ač se pejcha mrdá

bleskem klamu slepíc.

Ani Pompejus tak, vládu

veškerého ztrativ světa

vítěznými hromy, zprávu

maje, jakou káru pleta,

Cesar kruhy Římu

ková z zpoury dýmu,

psot se nestrachoval,

jaké Satan rýmu

sobě muky snoval.

Ani Bonapart tak nezlí

leže v ráji u Heleny,

že jsou snové jeho svezlí

nyní bez všímavé ceny,

hrobař nevře vztěkem,

že mor hyne lekem,

právník nehubuje,

že se lásky vděkem

rozbroj v pouta kuje;

jako Králík netesaný

krásohubné hromy hřímá,

že co stromek očesaný

bez ovoce necti dřímá.

„Duchu, tvrdost tebe

s krásné pocty nebe

svrhla do propasti,

nová modla sebe

sází k poctě vlasti!“

Praviv ocelové čelo

tvrdí všetečnostmi všemi,

by se jako slunce stkvělo

pochlebenství rozkošemi;

hany nedbá žádné,

pocty nechce řádné,

moudrosti se hrozí;

jehoť vůz msty zrádné

jenom ve snách vozí.

Umka srdce nadívajíc

větronesnou oulisností,

jedu v řeči nalívajíc,

promíchané lahodností,

tuží trhlou hlavu,

že jest snésti v stavu

soků posmívání,

k smrtícímu davu

chovat namahání.

Jakby volně po paláci

procházel se s rozmilými,

mistrnosti hrubou práci

zapečetil kouzly svými,

skočné zpívá sobě

a v té smejšlí době,

jak by odbyl dceru,

i si slávu robě

zmařil nedověru.

Vždyť ho štěstí sladké líbá,

lid se klaní svému pánu,

v rozpaku se nekolíbá,

aby otevřela bránu

věčnost oslavenci,

nezvadlými věnci

ozdobujíc čelo,

by se mezi ženci

slávy věčné stkvělo.

Takto dívka nezaplesá,

jest-li k sladké milostence

láskou nehynoucí klesá

mladík nesa pocty věnce;

tak se neraduje,

jest-li vystřeluje

vězný ze žaláře,

jak si vytvořuje

Králík kalendáře.

Naděje co nejmilejší

bohyně se k němu fatí,

ta mu lůno nejkrásnější

budoucnosti slávou zlatí,

stírá hromy bídy,

rozkoš každé třídy

v stálém ráji štěpí,

bílé jako z křídy

krásy cestou lepí.

Dcera muže jistě sepne;

vždyť i mládenec i dítě

jako moucha na med lepne,

k ní se klíží lásku cítě.

Jaká otci radost,

až se zdravá mladost

z lůna krásy zrojí!

Blesk ten čině za dost

v srdci rány zhojí.

Tak si Králík v rozkošnosti

plyna snoval pavučiny,

když mu způrci v zůřivosti

v radě navysili viny.

,Tenť to obral Němce,

šaty z cizozemce

jako šejdíř nosí;

teď se na ty Němce

jako sršán kosí.‘

O půl noci, kdyžto straší

čert a nekřtěňátka děti,

milou od milého plaší,

by šli sobě pohověti,

když se zlodějové

strojí ke žni nové,

když i skupec dřímá,

v zůřivosti lvové:

„Sem poď!“ rozkaz hřímá.

A hned pochopové k radě

pánka vedou zůřícího.

Vyšev do mrákoty, chladě

strachem ducha bouřícího,

zhlíží po radnici;

vida zmatenici

mezi mdlými pány,

ostří hromovnici,

smrt by střílel z rány.

Páni majíc vyprávěti

žalobníků přednešení,

začínají pohlížeti

sem tam jako v okouzlení.

Každý slova hledá,

oko, tvář i bledá

všemu světu jeví,

že strach mluvit nedá,

že nic rada neví.

– Jako vévodové smělí

doma moudrost rozkládají,

země mezi sebe dělí,

až říš pevnou roztrhají;

již se napřed vadí,

hrdinu jak shladí

vrhnouc do žaláře;

pochlebenství hladí

větronosné snáře;

každý svojí sobě činy,

že co obr bude státi

a jen jako na hrdiny

v poli s nepřítelem hráti;

na mžik konec půtek;

hrdina tu; skutek

pánů rozvětřených

jako zajíc utek

v moře hrdin střených. –

Takto v radě. Králík stoje

vypíná se nad hrdiny,

sílu ducha svého troje,

hřímá, aby vyřkli viny.

,Ty jsi odral Němce!‘

„Důkaz?“ ,Z cizozemce

šaty kvítkované.‘

„Ha, ha! slyším Němce

nyní vykované!

A vy nepodárné plody

naší matky země České!

Hledíte-li na svobody

mocných duchů na nebeské

jako na své brachy,

země nectné prachy?

Mřete, červíčkové!

Mřete mdlými strachy,

že jste zlodějové!

Však já vítěz sobě svojím

veškerého světa umy,

mocnář samovládný stojím

třepě hromem krásy rumy;

jiným vyčítaje,

že se v cizí kraje

pouští na lovení,

Němce obíraje

dím, že pravda není.

Brejle troupům na nos sázím,

vynášeje slavné Řeky

na Germany hromy házím,

ač z nich kovám slepě vztěky.

Kdo mi: ,Kradeš!‘ řekne,

mých se hromů lekne

slitých z syrovosti.

,Odpusť!‘ vzdychna klekne,

,odpusť nevinnosti!‘“

Praviv hleděl jako sova

na zmlácené rozsudníky.

„Proč tu není slyšet slova?

Jsem-li mezi nákeřníky?

Proč mne do žaláře

pnete jako žháře,

k soudu poháníte

jako nedvědáře

a pak oněmíte?

Mluvte, nebo hrůzou mřete!

Tak-li jednat s svobodníkem,

o ty nepodárný světe,

jako s mrzkým korábníkem?

Ha! zde stojím skála!

Byť i bouře vála

na mne krupobití,

čest by má vrch stála,

vsadím živobytí.“

Rady strachem pokynuli,

by se Králík poodstranil.

Nyní moudrost rozvinuli,

jak je šmejdič na cti zranil,

srdce rostlo v těle,

oko vzhlédlo směle,

jazyk spustil proudy,

aby nepřítele

zmařil jako troudy.

Tak se ševci rozsápali

sedíc v Římě v bezpečnosti,

aby děti roztrhaly

Hanibala v obraznosti

za nepravé hoře,

když již přeploul moře,

jako páni v radě;

každý muky tvoře

hřměl své fousy hladě.

V stálém do bílého rána

setrvali rokování,

jak by větrného pána

potrestali za porvání.

,Což s ním?‘ právník praví,

,vytrženec dravý

zbouří lidi naše.

Pryč s ním! snář ať lhavý

jinde se zas kaše!‘

Na tom se i všickni snesli,

by ho právní vyprovázel.

Každý poodstaviv sesli,

se co vítěz světa sázel

a hned dělal stroje,

beze všeho boje

snář by z města vyšel.

Tenť šel do pokoje,

svůj by ortel slyšel.

S posměchem si prohlížeje

přemoudřené zákonníky,

nahlas Časomíru pěje,

na své doufá bojovníky,

že té pomstí hany,

vezmouc do ochrany

pána vítězného,

že se ujme panny

srdce mládka ctného.

Slunce svítí, lid se zbíhá,

nedvědář se v řadu staví,

nedvěd na Cmíralku číhá,

jak jí pěknou facku vpraví.

Triumf! právní vede

ženy jak zeď bledé,

Králík hrdě kráčí,

Cmírka tváře snědé

slzičkami máčí.

Co tu hochů utěšených

v společnosti rozmanité,

aby citů potlačených

krásy obživili zbité.

,Ach! já bídná dcera

doufala jsem včera,

že dnes ztratím věnec,

musím do kláštera

jako zavrženec.‘

Z domu vyšli; tuť hned shrkly

ženy s dětmi na Králíka,

opičky a nedvěd trkly

s čpavým smíchem větrníka,

nedvědář jim zpíval

i se s chutí díval

na tu jasnou slávu,

písničkář jed slíval

hany sivé pávu.

Jaká změna! včera sedě

v nebi splýval rozkošností,

na poklonu božskou hledě

krmil ducha výtečností;

dnes se lidé cení,

huby jim se pění,

vztěkem ruce trnou,

na své potěšení

se co feny hrnou.

– Takto Napoleon s trůnu

stoupiv hrdosti a slávy

myslil, že se v dítek lůnu

chrání člověčenství právy;

však zběř boha sráží,

co los světa váží

s větrného zdání;

chlapi pánu káží,

hrom se na něj shání. –

– Takto namlouvalka modná

svého těla okrasami

plodíc pomatení škodná

hraje s hochy opičkami,

okem chlapům káže,

vítězkyně váže

slouhy k vozu svému;

čest bdí, rozum káže

konec zmatku všemu;

posměch lidu tupícího,

krása vznešená se skrývá, –

tak i oko horlícího

pánka na lid zlý se dívá,

jak by vyšel z těsna.

Za městem co ze sna

vůkol sebe zhlíží,

jak červ na zem klesna

v prachu msty se plíží.

Přijda k sobě na vrch sedá,

vzdychá, jak by světy nosil,

vida, že řve dcera snědá,

slzami ač neporosil

nikdy hrubé tváře,

dnes co ze žaláře

slzy na svět nutí

a své slávy záře

tmavé líbá s chutí.

„Stud i svět mne opustily,

jen vy, krásy ducha mého,

k srdci jste se přiklížily

svého otce výtečného.

Buď jak buď, ať soudí

jináč svět a loudí

svými okrasami,

můj um rád i bloudí

s vámi pustinami.“

Praviv zlíbal krásy všecky,

vstav se zježil patře k městu,

jako čarodeník děcky

proklev lidi pro nevěstu

svého srdce vnadnou,

velel: „Ať hned padnou

hanby do propasti,

že mne myslí chladnou

zbili krásu vlasti.“

Město stálo ve své slávě,

mstivý čarodeník kráčel,

kam ho jak vlk dravý právě

hlad i s komonstvem ctným vláčel.

Diogenes vodu

nabrav při odchodu,

zvlažil spráhlá ústa,

že mu zkuli škodu,

klel a hrozil zhusta.

Mstít se, byť svět hořel, musí;

dokud žluči nevylije,

která outlé srdce dusí,

víc se s chutí nenapije.

Běda tvoru tomu,

jenž vstříc vběhne hromu,

třesk ho na prach zdrtí,

lidem, ba i stromu

vyplatí se smrtí.

Právě v máji pohrávaly

v sadě neposedné dítky;

pacholíci rozdávali

upejpavým dívkám kvítky,

které strojíc hody

zvaly do hospody

hosti na koláče;

jiné podlé vody

ukrotily práče.

Sem tam jako motejlové

po kvítí se ohlížejíc,

neb se jako srnečkové

švižně v trávě projíždějíc,

na mžik jako střely

na strom hladký vjeli,

ustavili domky,

písně zvučné pěli,

až se třásly stromky.

Jiní srdce outlejšího

chodíc s chutí květinkami,

kde co našli krásnějšího,

přebírali s panenkami,

vůně sladké pili,

věnce čerstvé vili

radostí jen hoříc,

milenky své ctili

rozkoše jim tvoříc.

Jeden hluk a jedna radost

naplnila sady květné,

jarem obživená mladost

přinutila k plésu letné.

Jako volní ptáci

nevinnosti žáci

prolítali stráně,

a neb ubožáci

darmo zdili báně.

Jako vicher svírající

vojsko rozdrtilo díla,

lidi ruce spínající

hnala nevázaná síla

jak zvěř do poroby,

zření na osoby

nemajeci žádných,

ach! tu lidí hroby

vyrostaly řádných.

Mřely hry a radovánky,

dívky jako růže čisté

hledaly si v lesích schránky,

aby ušly smrti jisté.

Darmo všecka péče,

vidí nahé meče,

vidí vojska dravá,

ochranců krev teče,

bouře letí žravá.

Všecky krásy bez pomoci

do otroctví hanebného

kráčejíce, k nebes otci

a i světa veškerého

prosby posílají;

v tom se rozlíhají

milých bratří hlasy,

dráči utíkají,

následují kvasy.

Tuť jest zpěvů, radování,

tuť jest živé švítornosti,

na milé se doptávání,

díků vděčné nevinnosti;

andělskými hlásky

city vřelé lásky

vyjevujíc panny,

rozdávají pásky

krkům za ochrany.

Tak se rodí v nejoutlejším

věku láska k vlasti milé,

pacholíci k nejsmělejším

činům světíc duchy čilé

za své vlastenkyně,

štěstí původkyně,

v smrt co na hru letí;

ctnosti ctitelkyně

z outlých pnou se dětí.

Z dítek zdárných seděl věnec

v veselosti nezkrocené.

Vida plésy vytrženec

na boj Herostrát se žene;

hrubé krásy strojí,

všecky hrůzy rojí

na ubohé dítky,

svým i jedem zhnojí

vyražení kvítky.

S třech stran trouby ohlašují

příchod ďábelského zboru,

z radosti se protrhují

neviňátka, jako moru

stvůr se lekajíce,

z plésů trhajíce

utíkají domů,

Králík na zajíce

sílá na sta hromů.

Ticho všudy, čerti sednou

k stolu místo neviňátek,

když ty doma hrůzou blednou,

řechty mají z opičátek,

srdce v těle skáče,

jest-li na koláče

třesoucí se hledí;

tak se pro zlé dráče

z bídy rozkoš cedí.

– Jako Cezar zdrtiv světa

všeho nezmoženou sílu,

chlapství motaniny pleta,

aby svobodnosti žílu

každou přeťal, zhlíží,

zda-li svět se plíží

k nohoum svého pána,

když mu ducha klíží

ukrutenství rána;

jako Kubík po pranici

po krvavé sobě fouká,

sáhnuv hrdě na sklenici

po hospodě sem tam kouká,

zda-li dráči smělí

do hospody čelí,

jak kůň po pokoji

cupá, že se bělí

den, a nejdou k boji; –

tak i Králík s potvorkami

po hrdinsku sobě vede,

notně jí a krajinami

nemožnosti v duchu jede,

všickni národové

jako oslíčkové

táhnou na provázku

a mu v řeči nové

vyjevují lásku.

– Jako Hanibal se v ráji

po drsnaté práci blažil,

jako pastýříček v máji

vodou hrdlo spráhlé zvlažil,

jako panna modná,

nevinnosti škodná,

po vítězství mnohém

vlezla v pouta svodná,

hoch se stal jí bohem; –

tak i Králík po daleké

cestě, po krvavé práci

smejšlí, aby lůžko měké,

krásy vnadné, slepí žáci

v ochotnosti věrné

osladili perné

ducha namahání,

zapudili černé

soků posmívání.

Kam se dáti? Na rozcestí

stoje, slyší sladký hlásek:

,Milek boží!‘ Jak chlap štěstí

slouží mu, a z bídy klásek

outlé rozkošnosti

v jasné spanilosti

ku podivu pučí;

,Tys květ výtečnosti,‘

všemu světu zvučí.

Do zahrady rajské vkročí

jako Fridrich bez pozvání.

Tady krásy divné zočí

časem nuzným k milování;

dcera Větrolinka

jako holubinka

sladké písně vrouká,

smělá na očinka

matka Bručna brouká.

Vadí se a náhle vidí

cizí vcházet k užasnutí.

O kdo z libozvučných lidí

vypraví mi uleknutí?

Jaký ducha zmatek!

Žádná z dobrých matek,

z dcer se neukáže,

jaký nedostatek

jejich božství váže.

Každá Bohyně své nahé

vnady bleskem přiodívá.

– V společnosti perle drahé,

kment a zlato tělo skrývá,

oko lásku střílí,

ústa moudrost sílí,

sladí protivenství,

špínu hany zbílí

krása člověčenství.

V domácnosti odhazuje

s chutí strojné krásy břímě,

služebníky vyhubuje

jako Cicero lid v Římě,

pravdou pod stůl hází,

brejle na nos sází

miláčkovi svému,

doma božství schází

tvoru rozkošnému.

Strojenka však bez rozpaku,

v nehody-li síť se chytí,

káže záhubnému mraku,

aby zahnal krupobití.

Bouře na mžik hasne,

slunce vyjde jasné,

ústa zpěvy zvoní,

kvítí lásky časné

v ráji libě voní. –

Tak se krásy s příjemností

nevídanou k hostům ženou,

se vší strojnou líbezností

vítajíce nezmoženou

slávu v byty lásky,

sladnoucími hlásky

hrad svůj v nebe mění,

kde jen umu klásky

tvoří okouzlení.

A hned milostníka vedou

do své vznešenosti chrámu,

na hedbáví pannu snědou,

na trůn zlatý rusou dámu

usazují s Králem,

v hovoření stálém

připravují hody,

aby přijmul s málem,

prosí, nebes plody.

– Jak pán veškerého světa

prchnuv Rusům v Polsku plésá,

že lsti pavučiny pleta

zrádce Kutusova sčesá;

byť mřel národ celý,

jemu čest se bělí,

dokud hromem hrůzy,

lsti a zrady dělí

mocnáře a luzy; –

tak náš Králík smejšlí hledě

na sladnoucí vůkol vína,

plésá v rozkošnosti sedě,

jak by vyšel z lásky klína,

všecka jídla zbíhá,

zrádným okem stříhá

na vábící krásy,

střela střelu stíhá,

lásky hodně dá si.

– Rinaldo tak u Armidy

sladké v lahodnosti plave,

hltá krásy každé třídy,

medem lásky smysly zdravé,

srdce zpurné hladí,

s rozumem se vadí,

v pouta ducha spíná,

radost dívce sladí,

na boj zapomíná. –

Po hostině provádějí

milovalky hosti sadem,

kdežto kvítky vyvánějí

vůni rozkošnou, a chladem

jemným husté stromky

loudí v lásky domky

srdce rozehraná,

řecké zpívá zlomky

Cmírka požehnaná.

Namlouvalky bujným očkem

vystřelují na miláčka

a jen lehoučičkým kročkem

táhnou milování žáčka.

Pán se pne a bočí

jako lstivý kočí

vida, kdo rád jede.

Však bůh lásky ztočí

mozek a i svede.

Než se nadál, leží pánek

v poutech lahodivé lásky,

tuť jest živých radovánek,

tuť i výtečnými hlásky

rozkoše a medy,

žehrání a jedy

živnou lásky modné,

že i cítí ledy

prudkost vášně svodné.

Již se k matce, již se k dceři

vychytralý sladič fatí;

žehravost i při večeři

bleskem upřímnosti zlatí;

obě srdce šálí,

že jim poctu pálí,

že mře ohněm lásky,

krásy božské chválí

kouzlícími hlásky.

„Rozkaž, vážná kráso: ,V moře

skoč!‘ a v moře s chutí skočím;

aneb: ,Bydli v tmavé hoře!‘

otrok volný na poušť vkročím.

Tyť jsi poklad ctnosti,

hvězda spanilosti!

Kdo tě vidí, slepne.

O má rozkošnosti!

k tobě srdce lepne.“

Takto Bručně přísahaje

lásku věčnou, poctu pálil,

nyní k dceři otvíraje

ústa, dívku marnou chválil:

„Kdo mne vysvobodí

z kruhů, na nichž vodí

krása slouhu mdlého?

Ohněm mru, co plodí

střela oka zlého.

Kam se skryji? Plno všudy

blesku, pout a okouzlení.

Darmo žehrám na osudy,

marný hledám vyproštění.

Chtěj neb nechtěj klesám,

v ohni lásky plésám,

na zemi jsa bohem,

v ráji rozkoš česám

po odporu mnohém.“

Praviv líbal otrok nohy

rozhejralé vítězkyně,

hlásal nade všecky bohy,

nad slavené vévůdkyně

milenky své síly,

která všecky žíly

krásou v těle mrazí,

by se nevpial k cíli,

reku slávy kazí.

Milenka se usmívajíc

tváře miláčkovi hladí,

jako růže vykvetajíc

bleskem vtipu řeči sladí,

k prsům milka vine,

žádá, aby jiné

srdce svého nedal,

když mu štěstí kyne,

u ní lásky hledal.

Z radostí tak do radosti

chodě pánek zapomíná

na své drahé výbornosti,

které smutek kruhy spíná,

ženy žehrající

zlostí stírající

od panáčka dělí,

ty jen klesající

přízně v koutě želí.

Zatím namlouvalky obě

rozkládají skryté vnady,

aby podmanily sobě

milejšího nad poklady

všecky milovníka.

Krásou rozkošníka

kouzlíc, tvoří ráje,

v zpěvu panovníka

vedou v živé háje,

kdežto strojní zpěváčkové

srdce zpěvem k lásce nutí,

svědomí mrou červíčkové,

čest a pravda s jemnou chutí

utíkajíc trnou,

za nimi-li hrnou

hromy syrovosti,

o závod tu s srnou

běží plaché ctnosti.

Vidouc dcera, že si všímá

matky líchoměrník modný,

jako Bručna již jed hřímá

outlým nevinnostem škodný;

vidouc matka vzhledy,

co i stráví ledy,

žehravostí bledne

a jen soptíc jedy

z rozkoše se zvedne.

Větrolinka u milého

sedíc sladké písně zpívá,

do očička do zrádného

po očku se s chutí dívá.

A i pletouc věnce

čerstvé pro milence,

hlavu korunuje;

mdlého oslavence

k spaní provozuje.

Na dcerušku rozhejralou

matka přívětivá číhá,

jak zří milostenku dbalou,

hned se krev jí k srdci zbíhá;

jako sova skáče,

nad výborné práče

trhá s hlavy vlasy,

při tom pávka vdáče

chrchlavými hlasy.

Vlídná dceruška se ježí,

líbá mamince své tváře,

milou trhá, na ní leží,

hubičkuje ji co žháře.

Maminka se krčí,

jak pes v bití vrčí

hřmějícími hlásky,

dcera matkou strčí

z pouhé, vřelé lásky.

Když se obě zmilovaly,

jako na milenky sluší,

tvář i oči zmalovaly,

praví dcera se vší duší:

„K čemu naše rvačky?

Snad jsme obě hračky

ošemetných lidí,

snad nás tupé špačky

láskou planou šidí.

Poďme, jednu z nás ať volí!

Oněmí-li, vejhost dejme

lásce, nelitujíc holí

podvodníka roztřískejme!“

Šly a zlostí bledly,

celou noc řeč vedly,

jak ho na prach zdrtí,

lásky jed že jedly,

zaplatí to smrtí.

Umka starostlivá v noci

jako Merkur k Eneáši

přijdouc křičí ze vší moci:

,Vstaň a utec, Hrdonáši,

z chlapství hanebného,

sice konec tvého

bude putování!‘

Králík ducha mdlého

mrtvé smysly shání.

Jako spitý k Umce hledí,

slyší nepříjemnou radu,

krčí nos a v lůžku sedí;

slyší namlouvalek zradu,

zbrklý sebou trhne,

v šat se na půl vrhne,

s rozmilými pádí,

milovalky drhne

a co Satan svádí.