Zpěv šestnáctý.

Velmi často mysli prozřetedlné cena

Uznává se právě v ztrátě,

Když nás potká nenadálá krutá změna,

Když vězíme po krk v blátě,

Vážíme si mnohdykráte

Jenom vzdálí výborného jména!

Tak tu pohřešily Vlasty nedosáhlé,

Díc: „Ta přinesla by spomožení náhle.“

Pětisila sedí na Děvínském skalí,

Držíc v rukou hrozenácký hrot,

Řečí k sobě: „Jak se obloha mně kalí,

Jak se neštěstí též na mne valí.

Kde jest vylitý ten pro oslavu pot?

Proč jsem opustila ve otčině skot?

Neostala raděj nepatrnou?

Jak se příční na mne osudové hrnou!“

„Perune, ty běhů našich říditeli,

Proč jsi mně dal okusiti slávy zdroje?

Popřáv stkvělé chvály na oceli,

Do rukou dav hromonosné zbroje,

Zvítězení uděliv i nad zástupy,

Povýšiv tak na nejvyšší slávy stupen:

Vrháš mne teď krutě do potupy!?

Necháš zajít mne co v lesích lupen!?“

„Ctěná kráčela jsem mezi zbory,

Šeptávala často družka k druhé:

Hle, zde kráčí, ana drtí mužů vzdory,

Podporou jest nám všem v bitvě tuhé.

Jiná řekla: Ta jest děva nejstatnější;

O kýž možné nastupovat její sledy!

Vůkol lahodily mně vždy děvčí zhledy:

Tu jsem byla citem nejblahejší.“

„Nyní žiji bolně bez oslavy:

Bez ní nelze žíti Pětisile!

Darmo mysliti zde na opravy;

Nechtí válčit dívky nezmužilé!

Měj se dobře, háji! a vše, co mi milé

Jindy bylo, žite s bohem davy!

Kráčet od vás musí děvče smělé,

Uráží je tklivě položení celé.“

„Jak jest žití bojovnice smutné!

Dokud Štěstěna jí přeje, tu jest stkvělá:

Proměníli přízeň, dřevní díla smělá

Zapomene každý; jméno neslovútné

Pozůstane po ní, pověst oněmělá,

Ustydne hned příznivost a vážnost vřelá.

Kdo chce záviděti osud vojenínu?

Utěchy jen najde ve obydlí stínů.“

„O vy věčné tmy, a ó ty šerá noci,

Vy teď srdci mému milá řídla,

Přijměte mne, vám zde vězím v moci,

Na mé činy krýte temná křídla!

Odporné jest vlastní živobytí,

Množí se též v mysli vlnobití;

Nechci žíti déle, opouští mne sláva,

Vysýchá s ní křísící vznik šťáva.“

„Proč, ó štěstí, volíš mnohé za miláčky?

Na nebezpečné je střežíc dráze,

Necháš vyvinout je jako ohniváčky;

Ty tam statné vrhneš do nesnáze –

Hynou – nic jim neprospívá namahání:

Tak i Vlasta požívá tvé stálé přízně!

Však též byla v nouzi, prospělo jí setrvání.

I chci přečkat kruté ducha tryzně.“

„Kasale, ty oslavy mé nepříteli!

Tys mne, co mne osud pooslavil,

Dvakrát zvítězení zbavil!

Bez tebe by se mé činy věčně stkvěly:

Zajít musíš, já tě nenávidím!

Buďto klesnu od tvé kruté ruky,

Neb tě z světa přetrudného sklidím;

Tím jen zajdou bolné mysli muky.“

Vyšle rychle k vývodovi poselkyně

S důznamem, že vévodkyně

V souboji chce zkusit síly Kasalové,

Jenž se drží v vojště za okrasu;

By též přišli k půtce hrdin výborové,

Že jim volno bude, vstoupit do zápasu;

Však že vítěz právo má, si svého soka

Pojmout za otroka.

Odpoví kněz: „Ač sic nerozhodne

Souboj válku, vyřiď, že mám vzory hodné

Udatnosti, že jsou k půtce pohotovu;

Kasal že zde není; však že vynahradí

Jiný jeho místo.“ Kněžnu sic jen vnadí

Po odporci pomsta, chce předc státi v slovu,

Umíní předc souboj s nimi svesti,

Mníc, že vyzíská si slávy ratolesti.

Praví kníže k hrdinnému družstvu:

„Požádala souboje zde Pětisila;

Přijal jsem jej; vynajde se někdo v mužstvu,

Kdo jej zvolí. Kdo chce, by jej oslavila

Půtka, ať se hlásí. Reci přeudatní,

Dokažte teď, že jste nemalatní;

Potýkali jste již často s hrdinami:

Snad i zvítězíte nad děvami!“

Hlásilo se tu hned deset reků,

Všickni ještě v jarém věku:

Bítěz, Krásník, Stěmil, Budvoj velehlasný,

Střislav, Rozbroj, čilý Svatopluk,

Lumír, jehož šlechtí lýry zvuk,

Jehož stkví se zpěvem osud jasný,

Prostřelov a Střebor chtí též chvály získat;

Všickni dychtí, ve vlasti se slávou blýskat.

Sotva vyšla ráno jitřní zoře,

Šumí jekot ve Děvínské hoře.

Vracuje se velitelce statnost spící,

Cítí, že jest zase bojovnicí;

Vítězstvím své nadchlé srdce kojí;

Do ocele se tu chutě strojí.

Hluknou vojska ve určité prostraniště;

Táhnou bitcové sem na bojiště.

Tu se věštec statné děvy táže,

Koho si chce za odporce volit?

Dí ta: „Ať hluk válčí, hodlám reky skolit!“

Kníže vrhy metat káže;

Určený jest Krásník; s celou snáží

Na odporkyni svou vráží;

Marně! proklán leží v prachu:

Druhým nahání ten ouraz strachu.

Po něm vstoupí Bítěz na bojiště;

K statečnosti ponouká jej čest,

I též jeho rozhlášená byla pěst.

Oba proti sobě vedou oštěpiště;

Ale ten rek klopí se již s koně.

Děva statná ve osloně

Proti Budvojovi zbraň svou žene:

Jeho zahynutí jest již zřené.

Po něm Svatopluk též raněn s koně spadne!

Střída přichází teď na slavného zpěvce

Lumíra; tu děvy kvapnost chladne,

Dlouho zkouší proti sobě dřevce,

Až tu kníže, který o něj peče nese,

Boje se, by nezašel snad v klese,

Dává konec půtky provolávat:

Mužstvo hledí vítězkyni slávu vzdávat.

Ta, jenž nejvíc nese pomstu na soupeře

Vítězného, ke odkladu přivoluje,

Při návratu jeho souboj vymiňuje;

Ve plesu se na hrad nazpět béře.

Komonstvo si kráčí ve nádheře.

Vojsko s novou myslí ji též nasleduje,

Jak by potlouklo zas celé mužské zbory,

Sprostilo též od obležení své hory.

Záslušno jest, vrátiti se ke milostné

Hlavě hradu, kterou hoře přežalostné

Vyloudilo z udatenství sídla,

Vyjeviti, jaké potkaly ji děje.

Ona nad osudem slze leje,

Zavrhujíc nápoje a jídla,

Jede zkormoucená, tichá;

„Tehdy mrtev jest rek!“ žalostně si vzdychá.

Tato zpráva v Vršovicích se jí dala.

Když se, přijedši tam ve oděvu

Mužském, po témž reku ptala,

Pravila jí služka ve výlevu

Hoře: „Zabitý jest, milý reku,

Zabila ho vlastní milovnice.

To byl dobrý panoš ve kvetoucím věku.

Vlastislava jest ta ukrutnice.“

„To byl panoš! příklad statečnosti,

Ve záměřích stálý jako skála,

Duch byl jeho plný šlechetnosti;

Ukrutnice bohyní se jemu zdála,

Duše čistá jeho jenom po ni plála,

Neznal krom ní žádné blaženosti.“

Při té řeči Vlasta slze roní,

Rozbouřenost mysli lebkou cloní.

Přivedla ji vedlé do světnice.

Milenec se patří ve obrazu.

Praví služka: „Ten rek od ourazu

Chránil jednou necitné své milovnice,

Zde jsou po ní nakoupené pozůstatky:

Snad by byl dal za ně i své statky.

Ve hradišti leží jeho popelnice.“

Brala se pryč odtuď smutně bojovnice.

Počne naříkati v širém poli,

Slze z očích jejích hojně tekou;

Praví: „Kam jen oči pohnu koli,

Na smrt jeho jen mé smysly vlekou.

Odebral se tehdy na dalekou

Tmavou cestu; zašel ve plápoli!

Jeho rány vidím rozšklebené:

Zajde želem srdce roznícené!“

„Co jsi, mrzká slávo! co jste vznešenosti?

Jaké dáte srdci utěšení?

Ráda bych vás, pověsti, cti, důstojnosti,

Dala za jedinké okamžení,

Bych jej ještě spatřit jedenkráte

Mohla, třebas zabitého:

Potěšila bych tu srdce v smutné ztrátě;

Pak bych zašla bolem vedlé něho.“

„Co ti ještě prospěla tvá statnost,

Níž jsi ženstvo ze otroctví vytrhla:

Když tě do zármutku uvrhla?

Jakou srdci milostnému plodí platnost?

Ráda bych se vrhla do poroby,

Kdyby možné bylo u ozdoby

Veškerého mužstva živobytí vesti:

Chtěla bych tu pouta ráda nesti.“

Takto v prsech bouří této rekyně,

Jenž se bere k oznámené dědině.

Jede celá utrápená, celá bledá,

Jest již blízko téhož sídla,

Také je již v zamyšlení zhlídla.

Ještě hořem pohřbená jej hledá,

Vypadne tu na pastevce v luhu,

Vyptává se po svém velemilém druhu.

Odpoví tu: „Ušlechtilý reku!

Téhož jinocha jsem dobře znal,

V jeho prsech nešťastný se oheň zňal,

Ten ho vyved z vlasti ve mladistvém věku.

Jeho ujec Kroťboj jej tu často želí;

Nevrací se, bloudí v světě širém.

Přivezli sem sice reka předevčírem;

Kdo byl, nevím; Kroťboj však s ním hoře dělí.“

A když vstoupí do té tvrze,

Věstec ptá se jí tu po hodnosti drze.

Dí ta: „Přicházím sem, cedit do popele

Drahých Přemilových zbytků slze vřelé.“

Na ta slova Kroťboj vstříc jí běží,

Vede ji v síň, kde ten panoš leží.

Jaké obou blahé uleknutí!

Ples jim plodí pouhé pohlídnutí!

Jako onen, který v nemocnici

Protrávil čas zimní, v nemotoře,

V ouzkostech a bídách se jen moře,

Nabyde když zdraví, maní ve štěpnici

Vkroče, najde přirozenost v květu,

Vidí na sta broučků stkvělých v květin lůně,

Slyší zpěvot ptactva, zarazí jej vůně,

Všecko plyne blaze ve podnětu;

Zdá se býti narozený znova,

Plesá, jakby všecko s ním se radovalo:

Takto Vlastě srdce zaplesalo,

Takto panošovi! Oba ani slova

Nemohouce přednest, libě na se hledí,

V obejmutí vroucném slze cedí.

Diví se tu každý nad proměnou blahou;

Světí v srdci oba tuto dobu drahou.

Sám se Kroťboj nad výlevem diví:

Odkaď přichází ten plápol živý?

Odkaď tyto srdečnosti plesné?

Nemocný tu drobet unavený klesne;

Však se jeho hoře upokojí,

Čáka blahá jeho srdce hojí.

Milena jej drahocenná sama léčí:

Okřívá tu celý její péčí.

Praví k němu: „Ty bys brzo v zlotě

Osudové sešel od mé ruky;

V stavu snesti nebyla jsem hoře muky,

Zajít jsem zde chtěla ve truchlotě,

Skončit život u tvé popelnice.“

Dí rek: „Žádal jsem si od sudice,

By přestříhla živobytí nitky,

Chtěl jsem skončit sám ty jeho mžitky.“

Vykřík Kroťboj: „U všech všudy Šetků!

Ty jsi milenka to jeho drahá!

On si přitáh sám tu zhoubnou pletku;

Nevinná jsi! Doba tě sem vede blahá.

Vítej ty nám tu v tom našem bytu!

Přinášíš zas synovci zpět svitu;

Přijal jsem jej co milého syna,

Připadne mu někdy ta má divočina.“

Přemilostná děva, ve léčení zběhlá,

O reka se neustále stará;

Občerstvuje jeho mysl zkřehlá,

Vracuje se mu zas mysl jará:

Plynou oboum jako voda blahé doby.

Vězí hrdina již v bezpečenství;

Seznává, že neblaží tak udatenství,

Zapomíná na vojenské zloby.

Minul již jí šťastně pátý den;

Zdál se ten čas jí co blahá chvíle.

Panoš přicházel již více k síle;

Vyšel s chotí před hrad někdy ven,

Usedli si na překolmé skalí.

Děva dí: „Hle, jak se mraky valí,

Poslyš, jak tam bura v proudech ječí,

Kterak ptactvo cítíc změnu škřečí.“

„Slyš, jak vichr v lesích hučí,

Kterak vrcholemi pohybujíc mlátí,

Kterak strašně tam doubravou klátí,

A jak živlové zde v bojí skučí;

Poslyš, vzdálí ozívá se hromobití:

Toť jest obraz všeho živobytí,

Toť jest naší vlasti podobenství,

Tak vyhlíží u pohlaví společenství.“

„Blahý, kdo vyvázne z téhož víru!

Vidím ještě v Čechách všecko v šeru temném:

Muži nechtí žíti v spolku jemném,

Otroctví žen za základ chtí míru!

Kterak možné ukojiti sváry?“

Praví panoš: „Hledím z dálí na požáry

Naší vlasti; k žádné nepřidám se straně.

Právem jste se uchopily zbraně.“

„Poslyš příběh z mého živobytí:

Pamatuješ, že mne z vlasti lásky hoře

Vypudilo. Byl jsem v Čára Řeků dvoře

Přijat. Vyslán jsem byl ke prolití

Krve; zoufalost mne hnala v moře;

Padli na korábu vůdci znamenití:

Sám jsem posléz hlavní řídil lodě,

Zvítězil jsem nejspíš ve náhodě.“

„Byl jsem povýšený. Tu jsem slávy dráhu

Nastoup, a jsem k vyniknutí všecku snáhu

Vynaložil; vítězství mně bylo stále;

Všecko znělo v Řecku ke mé chvále;

Přived k mlčení jsem všecky soky:

V tom však přelstil v bitvě nenadále

Odpůrce mne; zradou byly tyto kroky,

Sepat jsem byl se otroky.“

„Přišla vítězství má ke zapomenutí,

Život mně jen zachovalo uprchnutí;

Místo chvály zněla všude kletba.

Ach, nejistá v půtkách jest cti setba!

Nejsouli též nehody ti možné?

Zapomenou skutky kněžny zbožné,

A vše, když se vítězství jim skvělo.

Vrať se, dokud uvěnčeno slávou čelo.“

„Ráda přijme vládu mnohá vévodkyně,

Jsou to záměrové pro ně neobtížní;

Pětisila statná dávno po ní žižní.

Se mnou bydli v blahu na dědině;

Poklad pravý, jest tam spokojenost;

Citné srdce denně blaží přirozenost.

Kdybych mohl za ni získat žežlo čára,

Zavrh bych je: jest jen stkvělá pára!“

„Blaho sídlí v domácnosti kruhu

S vroucnou láskou v společnosti spatém;

Bydlí se tu jako v věku zlatém:

Žádný nevládaří, žádný sluhu

Nepředstavuje zde; vše se snáší,

Každý mrak se nevol vzdálí pláší,

Neznají zde mrzké nedůvěry,

Svornost v pohlaví jsou přirodiny směry.“

„Jestli bohové je obdařejí dítky,

Jsou jim nová řídla žadoucího blaha,

Vyrostají jim tu jako jaré kvítky;

Vyměřuje se jim záhy jejich dráha:

Ze synů se vyvinují reci,

Kteří zastanou vlast se statnými pleci;

Jsou jich dcery květy šlechetnosti,

Vládaří tak máti v rodu domácnosti.“

„Tuto blahu zbraň jim neudělí.

Sláva mnohých nehod bývá símě,

Jest i často mužským plecím těžké břímě;

Ale povinnost jim půtku, slávu velí.

Vám se čáka blahých časů svitá:

Stejnost přejou ženám národové druzí,

Blíží se již správa pospolitá,

Přestávají u žen okovové tuzí.“

„Družko milá! vlasť svou mírem spoj,

Tímto předčíš slávu v potýkání.“

Praví ona: „I mně nelibý jest boj;

Ale povinnost mi káže setrvání.

Mluvíš pravdu; ale bez dojití směru

Nevrátí se Vlasta, nedbá na mezeru,

Do které snad spadne z nenadání;

Zmařeno být nemá naše namahání.“

„Drahý choti! jenž jsi v hloubi srdce vryt,

Na kterém můj visí všecken cit,

Loučiti se brzo s tebou musím.

Přej mi slze, jestli v boji zhoubu zkusím.

Osud, který srdce láskou naše váže,

Pro povinnost vytrhnouti srdce káže.

Světím se tu děvám ke oběti,

Zachovej mne aspoň na paměti.“

Praví Přemil: „Obloha se jasní,

Přestal nyní mezi živly jek:

Snad se bouře v Čechách ztíší, snad se věk,

Snad se dnové vrátí zas k nám hlasní.

Kdybys zašla: udolá mne žel,

Žádný nevytrhne z srdce těchto střel.

Utěchas má, jsi mé živobytí,

Neznám bez té nižadného blahožití.“

„Potká-li tě osudova pochvist, bída,

Uchyl se sem: žádná jeho střída

Neumenší mého srdce plání.

Mne tvá duše kouzlí ušlechtilá;

Třebas zašla ti tvá libost přespanilá:

Pozůstane podnět k milování;

Tvého ducha žádný výsost nedosáhne,

Po něm vnitřnost dychtí, práhne.“

„S tebou získám ve vlasti své ceny;

Postavený budu slávě na vrcholí,

Že mne její hrdost za milence volí;

Že jsem vážen předce od mileny,

Že snad předčím nad panoše jiné.“

Takto hovoříce čas jim blahý plyne,

Večer se již blíží, vracují se zpět,

Bytem bohů zde se jim zdá svět.

Sotva kněžna zhlídla jitřní hvězdu,

Připravena byla ke výjezdu

Z hradu; chtíc se pustit po jelenu,

Letí do lesa již se výžlenci,

V mysli touží jenom po milenci.

Hle, tam zhlídne z zdálí zbrojnou ženu,

Která naproti ní přímo spěchá.

Kněžna zastavíc se, lovu nechá.

Jest to Ludislava. Pokoj jí to nedá,

Musí k kněžně; myslí, že je u milence;

Nemejlí se. Takto manželka ctná hledá

Svého chotě, jenž ví o myšlence

Každé jeho; neprobíhá hospod věnce,

Vejde do jedné neb druhé, kde rád sedá,

Najde zdravého tam vedlé žbánku,

Jenž tam s druhy sedí při dýchánku:

Takto tato družka lehce našla vládykyni;

Praví: „Smutné správy nesu za návěští!

Pětisila uvrhla nás do neštěstí;

Kasal vyrval vítězství té vévodkyni.

Ve hrad zahnány jsou naše davy.

Muži starají se o přípravy

Ke outoku: děvy nechtí potýkati;

Muži počnou brzo náš hrad dobývati.“

„Právě, Vlasto, v tomto okamžení,

Když jest třeba odvážného spomožení,

Když je zapotřebí statné pravice,

Opouštíš své věrné divčice!

Trpíš jejich zkázu nenabytou!

Muži shromážďují sílu znamenitou;

Bez tvé pomoci se neubrání hrad,

Než se nadáme, tu bude brzo jat!“

„A co činíš? dlíš jen ve zahálce,

Vězíš v klamu lásky, ve pohodlí,

Kde se doba k zvítězení prodlí.

Konec moh být této zhoubné válce.

Nyní vězíš co mdlá děva od milosti

Přemožená; kde je jiskra vznešenosti?

Trpíš rozmnožení dívek rovů,

Hledáš vyražení křejícího lovu.“

Vězí Vlasta nad návěštím ve úžasu,

Celá dřevení a hrůzou bledne;

Aniž oči k přítelkyni zvedne;

Sotva lekem dopídí se hlasu;

Praví posléz celá hnutá:

„Příhoda to strašná, velekrutá!

Což ji není možno přejinačit?

Nemá žádná pomoc ke opravě stačit?“

„Což má zmařena být všecka naše snáha?

S hanbou dokonána stkvělá dráha?

O kýž vězím v lůnu země chladném!

O kýž zajdu, nežli zcela padnem!

Kam mne přivedla má nesmyslná milost?

Čáka se mi svitá, snad děv čilost

Může ještě nazpět slávu vrátit.“

Domluví tak, pílí k hradu cestu skrátit.

Když tak jely spolu dlouhou dobu,

Vypadly tu nenadále na ozdobu

Všechněch slavných českých panoší.

Vykřík Kasal vzdálí rozkoší:

„Právě vás sem Chrvoř v hod mi nese,

Šárky klamné zradné družiny!

Vaše nešlechetné mrtviny

Sápat budou dravcové zde v lese.“

Vece Vlasta: „Reku, zanech hany,

Život zachován jest ladné Běle!

Což as konat měli nepřátelé?

Protrhla se půtka zradně z vaší strany.

Jednáme co svých práv obhájkyně;

Vy co člověčenstva odbůjcové.

Nezná přirozenost žádné otrokyně,

Její zákon není právo nové.“

Praví Kasal: „Vy jste ouskočnice,

Mužů bojce, odbůjnice!

To vše dokáži vám mečem,

Konec učiním těm řečem.

Já vás žádám, potýkejte obě.“

Praví Vlasta: „Já odolám tobě,

Neodpovím ani na přezdívky;

Pokus, jestli znají potýkati dívky.“

Strhla se tu půtka znamenitá;

Dívka nejstatnější z dívek všech,

A rek nejslavnější z celých Čech

Bojovali; jejich srdce byla lítá;

Jeho pro únos své Běly mstou a zlostí,

Její u velikém rozhorlení,

Skrze dívek poražení;

Nad sebe si chtěli předčít udatností.

Neviděl svět podobného boje!

Jakby v půtce síly nabývali,

Bez přestání na se hnali,

Od tisíc ran lítali pak kusy zbroje,

Od mečů pak rozlíhal se v lesích zvuk,

Jiskřili se meče, hrozné rány

Rozmáhaly v lesích hluk,

Ješto vyháněl zvěř lítou ze své schrány.

Vítězství však bylo v pochybnosti.

Zdálo se, že do unavení

Budou zkoušet síly své a statečnosti,

Ažby přišli oba k shlazení.

Ale Kasal učinit chce konec půtce,

Oběma pak rukama meč vzal,

Se vší sílou do lebky ji ťal,

Pravě: „Zde máš odměnu svou, škůdce!“

Po té ráně jako omráčená

Pozůstala; ale v okamžení

Zlostí, hanbou roznícená,

Nabývajíc nového vždy posilnění,

Rozlobená jako lítá lvice,

Tne ho mocně do pravice.

Krev se ze ramena reku cedí,

Kněžna použíti příhody té hledí.

Tu se obnovilo znovu potýkání,

Kasala pak podjal nový vztek;

Ale krvácel již tuze tento rek,

Toť ho přivádělo k umdlívaní.

Mnohé šířila mu štěrbiny,

Nebyl v stavu odolat víc rekyni;

Ač jej neopouští ještě mysl statná:

Není pro něj více půtka platná.

Srdce Budislavy bylo tuze v těsnu,

V prsech lásku nesla k témuž druhu,

Trnula, když zřela kněžnu v tuhu.

Praví: „Nesnesu to, ouzkostí tu klesnu!

Zajisté to vlastní smrtí zplatím,

Jestli mílka, jestli přítelkyni ztratím;

Přítelkyni, nad níž nemám v světě;

Reka: jenž mi smysly plete!“

Outrpností Vlasta jatá „Reku, praví,

Zanech boje! přestaň od nestejné

Půtky. Vítězství je dnes ti nenadějné;

Zdaž ti rámě silné nekrvaví?

Zdaž tě poranění slávy zbaví?

Tyto příhody jsou rekům obyčejné;

Oba v jedné půtce nikdý nezvítězí;

Často přízeň osudu v tom vězí.“

„Nestyď se, že přemohla tě divčice!

Nezvítězí se nic v potýkání jmeny;

Což pak nemá nikdý pravice

Děvy ve válčení získat ceny?

Má se každý bitec živobytí zbavit,

Že jej jiný předčil v statečnosti?

Dá se časem ztráta ponapravit:

Svoboden jsi, ži si ve volnosti.“

„Neválčila s tebou žádná nestatečná:

Řídím v Čechách statné bojovnice.“

Dí rek: „Ouveh, tys ta ukrutnice,

Ty jsi to ta vlasti nebezpečná!

Tlačila by hanoba mne věčná,

Nade mnou že zvítězila ouskočnice.

Ještě doufám přijít ke prospěchu –

Válčit budu, dokuď pozůstane dechu!“

Když tak reka k půtce msta a čest

Ponouká, Budislava k němu skočí,

Meč mu páčí, z ruky točí,

Odevře tak přeudatnou pěst.

O život se jeho dlouho bála,

Dí: „Proč chvátáš v zahubení vstříc?

Což máš ještě živobytí víc?!

Ustoupiti v nemožnostech bývá chvála.“

Praví Vlasta: „Přehrdinský reku,

O nás smejšlíš nectně v překrvavém vzteku;

Naše půtky budou Čechům blahodějné.

Neohlížíš se ty na stežejné

Půtek půhonenstva, nezříš na nátisky.

Jaké chce mít z nich vlast zisky?

Nerády sic nosíme té zbraně,

Bez ní volněji jest mnohé panně.“

„Vím, co srdce tvé tak svírá, tlačí:

Soužíš se jen stále pro milušku;

Ale tvůj se osud přeonačí –

Máš ji zpět mít.“ Vidí kněžna družku,

Jak jí toto slovo mysl plete,

Zpomene si, že se dotkla její látky,

Odvolat chce přípovědi zpátky;

Překvapené slovo Vlastu bolně hněte.

Praví panoš: „Nejspíš pod šlechtami

K očekávání mám zase klamy;

Předzvídám zde nějaké zas leče;

Tíž však s sevřených mně padá prs.“

Praví kněžna: „Družko, na nejbližší tvrz

Vyprovoď jej, tam nes o něj péče,

Zavaž rány jemu; celý bledne.“

Ochotnost se tu hned všecka zhledne.

Šeptmo družka k velitelce praví:

„Vím, co prsa tvé tak svírá bolně:

Buď se můj zde osud ponapraví,

Neb ustoupím od plápolu volně;

Nechci chotě, jenž by lásku choval k jiné;

Buď ať připatří mi jeho srdce celé,

Aneb ustoupit chci sama Běle.

Netrap nad slibem své srdce přehrdinné.“

V rozmlouvání spatří ustrašenou děvu,

Celou bledou, prostovlasou,

Která úžas ukazuje ve výjevu,

Hoře vede nad okrasou

Dívky, stále ouveh, běda, křičí,

Spíná ruce, bolestí jen řičí,

Praví: „Tamhle v skalí u homole

Spatřit úraz u mrtvole.“

„Milosta jest mrtvá! Šedé ukrutenství,

Nad kterým se zhrozí člověčenství,

O mstu krutou vůkol volá.

Hosteň jest ten krutec, padouch přešeredný,

Který vykonal ten skutek přenezbedný,

Nad kterým kdo pomstou neplápolá?

Jenž jen vykonala převrácenost holá,

Který nespáchal by dravec lidojedný!“

„Co jsem spatřila to, ach, já smutná!

Jak se třásla, a jak celá zbledla,

A jak bolně nářek vedla!

Byla to smrt přeurputná!

Násilníci tamto na té skále

Vypadli tu na nás nenadále,

Tam jsme do zajetí padly obě,

Nemohouce pomoci tu sobě.“

„Hosteň následoval Milostiny stopy,

Která pohrdala jeho pláním;

Vypátral sled její; tu hned se pochopy

Za ní chvátá vroucním palováním,

Uchopiv ji praví: Chceš dlít ještě v spouře?

Neprospěje dnes ti srdce bouře,

Dnes mi ke kořisti sloužit musíš;

Sice krutost neslýchanou zkusíš!“

„Děva zbledla; zří, že v pustotině

Vězí v rukou ukrutníka.

Praví: Nehrozím se ještě násílníka;

Vyžádám si pomoc od bohyně,

Která střeže libokvětnou čistost,

Jí se obětuji: tknešli se mne, jistost

Pomsty její bude tebe stíhat,

Dračice tě budou někdy švihat.“

„Zarazil se; ale mysle na násile,

Oběti své dal hned ruce svázat.

Prosila ho pro vše, co jest v světě milé –

Marně! – žádá, by chtěl aspoň proukázat

Jí tu libost, by ji svazků sprostil,

A ji tudy zcela nerozhostil,

Že se mu vzdá: k čemu Hosteň svolil,

Mní, že ji tak uchlácholil.“

„Svobodná tak z ňáder vyjme dýku,

Čistost nad život si více váží,

Mezi prsy ji si mužně vráží,

Praví: Nezvítězils ještě, rozkošníku,

Nebudeš mne míti za souložku!

Vidíš vítěziti čistotnosti božku,

Které vzdávám vroucnost díků,

Ana pomstu pošle ukrutníku.“

„Nad tím činem Hosteň se tu lek;

Zůstal státi zkamenělý chvíli,

V tom ho napad předešlý zas vztek,

Vece: Ještě neschází mi síly

Potrestat tě. Zůřiti chtěl vrah –

Nevím, co se více dálo,

Ustrnutí srdce mě se jalo,

Žene mne sem hrůza, strach.“

Takto skončila tu smutnou zprávu;

Vlastě z očí hojný mok tu teče,

Praví: „Toť jest proti všemu právu!

Neujde ten pomsty meče!“

Praví Kasal: „Statná panovnice,

Jsi-li tys to, co tvé slzy svědčí:

Neznám nad tě v mysli duše větší;

Zůř tu nad ním nad dračice.“

Vlasta horlivostí roznícená

Rychle ke krajině letí,

Božce pomsty téhož reka světí:

Leží u skály též děva zavražděná,

Její mrtvol ukazuje hrůzu.

Zůří tato vládykyně rozlobená;

Viděti je prchnout panoše i luzu.

Za ním chvátá kněžna pomstou zplameněná.

Dohoní ho; před ní padá na kolena,

Vola: „Děvo mnohocenná! milost!

Rozumu jsem pozbyl pro spanilost;

Naproti mé vůli stala se ta změna;

Ona odjala si život sama,

Neumřela pod rukama

Mýma, smrt pak její nižádný můj oučel

Nebyl, já jí usmrtit se neporoučel.“

Vece na to kníní rozhorlená:

„Svědčí na tě děva zavražděná,

Její mrtvol strašné pomsty žádá!“

V tom se chopí reka za pačesy:

Vláčí jej mstně přes pahrbky, lesy,

U skaliny umdleného skládá;

Zhlídnouc kníně proklaný prs děvy,

Rostou více její hněvy.

Popadnouc jej zlostně v poli,

O skalu ním mrští ke mrtvoli:

Míjí hned jej zrak i sluch,

Vine se ven jeho černý duch;

Praví se, že to tré dračic sester lítých

Odplatnic všech zločinů i skrytých,

Vyprovázelo jej ke Chrvoři,

Tam že věčně sídlit bude v hoři.

Jeho mrtvol zanechán jest líté zvěři.

Družka Vlasty reje čistotné rov dceři.

Kněžna přislibuje vsadit na mohylu

Náhrobek ctný; slze jí tam roní.

Zatím když se slunce ke západu kloní,

Spěchá dále. – Přemil vězí na omylu,

Mní, že zašla někde ve ouraze,

Kříž na kříž ji dává hledat vůkol v laze.