Zpěv šestnáctý. POUTNÍK KRAJANA NA MODLIDBÁCH NALÉZÁ.

V tom prudký náraz. Kůň se divě vzpíná

a stranou skočí všemi čtyřmi v ráz.

Kdybych se nechytil kol krku veturina,

na římské dlažbě zlomil bych si vaz.

Carozza stojí jako v dlažbě vbita

a cavallo se chvěje jako list.

Zmocňuje se mne jakási nervosita:

nemá v tom prsty český Antikrist?

– „Dovè siami, Madonna mia?“ –

kurážně vlašsky vece český strach.

Mávnutí bičem. – „Santa. Maria

della Vittoria“ – dí křižuje se Vlach.

Chrámový portál tmí se s levé strany

(kolik má takových Řím k boží oslavě?)

však uvnitř slyš! jako by na varhany

kdos preludoval Svatý Václave!

V temnotách věčné světlo rudě plane

a místo kadidla čpí z chrámu sirný dým.

Co slyším? Krajan! – „Smiluj se, o Pane,

nad hříšníkem svým bídným, ubohým!“

Jak? Uvnitř český kajícník se modlí

za spásu hříšné duše ke Kristu?

Je možná, že by takové nepohodlí

riskoval někdo z českých turistů?

Kdo z českých lidí kaje se tu z hříchů?

jaká tu duše zbožně rozjímá?

Snad český bratr zavrhnuv svou pýchu

konečně našel cestu do Říma?

Či v pobožnosti tajně se tu cvičí

nějaký kajícník ze země kalicha?

Snad dokonce ministr zahraničí,

jenž doma k Madonně se přiznat ostýchá,

štván výčitkami oposičních listů,

jimž nade vše je mravní očista,

sem přišel pomodlit se k Madonně a Kristu:

Já bídný hříšník socialista?

Buď jak buď. Ať se muž ten jak chce zove,

vejděme zjistit tajnou záhadu.

Krajan krajanu snad oči nevyklove

(ač dost je u nás takových případů).

– Počkejte, pravím, do chrámu se bera.

„Si signore,“ dí kočí. Též se přestal bát.

Před branou pekelnou počká na pasažéra

do konce světa římský kočí rád.