Zpěv šestý.

Těžko Fausta zpěvem následovat v patách;

Jezdil dlouho v městech po Německu,

Oslavu si vyzískal tam všecku;

Nelitoval peněz, co mu po outratách!

Mnohá zvelebila by ho oklika,

Když však o tom mlčí kronika,

Přitom rukopis jest zdetlelý a kusý,

Tak též zpěvec o tom mlčet musí.

Kde ho hledat? Najdeme ho v lipských nivách,

Jeho spřež se nehonosí v skvělých hřívách,

Vylézá tam s pověstného pláště,

Přijíždí tam vyzískat si záště.

Chce tam přehlídnouti studujících žití,

Jak se namáhají v vědách a jak v pití,

Že tam statnost, vlastenství a svobodu

Neutlačí, zhlíží; jde v jich hospodu.

Jak tam vstoupil, plesný ryk je zarazil,

Slavili tam svátek rektorův,

Bodrostí tam jejich Faust se vyrazil,

Při spatření jeho mnohý ztratil mluv,

Pozorovav neobyčejného muže,

Druha jeho tuze sivé kůže.

To dvé do koutka si k stolku usedlo,

Zdá se, jak by se jim dobře nevedlo.

Praví jeden z Minerviných synů:

„Vynikají nějak tito příchozí,

Ač se ve kolesu nevozí;

Zeptejme se předc jich na krajinu,

Odkud přicházejí, snad nám bez okolku

Zjeví, připatří-li k našinskému spolku,

Bychom nebyli snad pomluveni,

Že zde byli při slavnosti povrženi.“

Tázaný Faust praví: „Vychovanec

Jsem též umek, v lékařství a lučbě

Vyniknout chci; ten co nosí ranec,

K posluze jest, podivně ční v učbě.

V cizině chci uměn ještě použit,

Chci se doučiti pořádně se přít;

Až vše seznám lidstva povahy,

Navrátit se míním do Prahy.“

Volá ze študentů Schönwald: „Rýnské víno

Pro hosti sem! ať se nedotkne nás hanba,

Naproti ní vždy nás střehla branba!“

Študentů máť, Berta, praví: „Mně tu líno,

Nemá býti, bude následovat plat?

Na dveřích již visí hezký řad,

Věřitelové vás chtěli z ornatu

Vašeho svlíct, totiž z kabátu.“

Odvece ten: „Po prázdninách vždy vše splácím,

A tak neostávám nic vám dlužen;

Odvolejte hanu, sic vám všecko skácím!“

Dí ta: „Vím, že vy jste v tomto ztužen,

Chcete vážený být s druhými vždy rovně,

Nenajdou vás nikde, nežli ve šermovně,

Jizvy za zásluhy pokládáte,

A tak vzdělání své zanedbáte.

Umíte jen tropit výtržnosti,

Okna tlouct a dělat množství dluhů,

Doma vypravujete, co za těžkosti

Študie jsou; takové bych vedla k pluhu,

By se stali prospěšnými vlasti oudy,

A neb jinde hledali své vyvinutí;

Proto máte samé k práci loudy;

K pitkám hodí se jen, jiné je vše smutí.“

V tom tu vystoup Waldhans; ten měl jedny ctnůstky

Napolovic se svým druhem,

Když kdo se z nich zabral na vychůzky,

Druhý ostal v loži; klesli takto dluhem.

Tu hned povstal bodrý hovor, smích,

Dotknul se ho z všech stran pich,

Za to vybídán byl na zavdanou,

Od všech přijal také přízeň zvanou.

K Bertě pravil Wohlheim, řádný plátce:

„Odvolejte hned tu hanobu,

Netupte tak mnohých chudobu,

Za outraty těchto stojím.“ – Ta dí krátce:

„Nazývána študentů jsem matkou;

Přišel mnohý, pravil: Berto, dnes mám hlad,

Nemám peněz, nevím, jestli snad

Zaplatím vám; tak žil mnohý tajně fatkou.

Viděla jsem, že se dobře učil,

Jeho pohled za naději ručil,

Poslední jsem jemu poskytla;

Jaká radost, když se mi pak zakmitla

Mnohých tvářnost ve taláru;

Ondy jednoho jsem zřela v imfuli,

Všickni předc se ke mně vinuli.

Takových se má řeč netýká,

Tyto musení jen táhlo do souboje,

Nezavrhli při tom učenosti zdroje,

Málo bitců ve umění vyniká;

Tam jsem dle potřeby dávávala káry,

Nesměli mi hrávat kyrykary;

A tak tyto ještě k dobru vedu,

Ráda bych je všecky přivedla předc k předu.“

Víno předloženo bylo hostu,

Tento bděl se za ně pokořit.

Počalo se o Faustovi hovořit,

Pravil Rindsmaul: „Pověst o něm vězí v zrostu,

Po Evropě znějí o něm divné věci,

Něco pravdy musí v tom být přeci,

A to znamená již výtečného muže,

Nevím, kterak záměry své zmůže!“

Skočil mu tu Schönberg do řeči:

„Jest mně z Prahy povědomý tento pán,

Podvody kout on má na péči,

A jest pouhý šarlatán.

Jeho kusy jsou jen pouhé figlářství,

Sám si hodlám vyvest toto motlářství;

Lid ho vynáší co divotvorce,

Já se hlásím proti němu za odporce.“

Praví Rindsmaul: „My jsme v dálce ubozí

K posouzení; snad nám tito příchozí

Mohou mnohé zvěsty svěřit,

Nebudou se v tom víc zprávy čeřit;

Otázka jest veliká předc, jsou-li čáry,

A neb jsou-li tyto přeludy a škváry.

Dovolte nám o tom, co vy mníte, pane,

Neb se snad v tom rozum lidský nedostane.“

Odvece Faust: „Nachází se v přírodě

Mnoho věcí, které smysly nechápají,

Pozorujem je sic v jejich chodě,

Vzvik však jejich lidé neshledají;

Co jest tak v ní všecko skryto,

Něco málo jest jen vydobyto,

Známo není její tajno všecko,

Díváme se na mnohé co děcko.

Málo kdy se našim očím zjeví

Úkaz duchů; tušíme je někdy citem,

Strach nás pojme, rozum výklad neví;

Někdy věští sluch to, že jsou bytem

Blízko u nás; někdy praskne stěna,

Někdy stůl neb židle, často štěká fena,

Komoň odfrkává v noci, běsa čuje:

Vnitřní mysl to jen pochopuje.

Toto všecko znamenali staří;

Sám i přemudrcký Sokrates

Jistil, že ho opatroval dobrý běs;

Naši předchúdcové že jim hospodaří

Skřítek; Paracelsus, lékař slavný, sám

Zaznamenal: Mimo ďábly, anděle,

Ještě geniové pomáhají nám,

Žijí v skalách, ve povětří vesele.

Tito geniové kují znamení;

Držíme je někdy za strašidla,

Mnohý pokládá je za osidla;

Prospěje nám někdy jejich zjevení.

Tito vědí, co vše kryjí staré hrady,

Jaké nacházejí se tam kovů sklady,

Jaká tajná slova, jaké byliny

Postačují dráhu zjevit Štěstiny.

Oznamují často příští porážky,

Často blížící-se hrozné neštěstí,

Oheň, nemoc, vraždy, chumel, neřesti,

Jsou to spasné obraznosti ohlášky.

Démonové jsou pak dvojí třídy,

Jedni dobří, ti nás nabízejí,

Bychom neupadli v nesnáze a bídy;

Druzí zlostní, ti nás v zhoubu popouzejí.

Když kdo pomocí tou něco působí,

Myslí lid, že se to musí peklem díti,

Hned ho čaroději podobí;

Lidstvo nezná nijak tajna niti,

Jenom magům známo jest to umění:

Vědí známost živlů, tajno koření.

Jak se tvrdí, jest prý Faustus v tom

Velmi povědom.

Náš věk dychtí po bohatství hrozném,

Faust chce, by se tento zabral do uměn,

Jimi že mu možno působiti změn,

Že se doplave tam po přívozném

Tomto bdění; věk se chápe alchemie;

Faust chce odati se do magie,

V tom chce působiti epochu,

Netřeba tu žádných rarochů.“

Dokončil Faust takto tu svou řeč,

Povstává vše, slyšeti je hlasy:

„Není magus, oučinkuje s ďasy!“

Tam zas: „Není v světě kouzel, leč

V čáry věřit nepřísluší na křesťany!“

V horlivosti dělí se hned strany,

Jeden křičí: „Pojďme do souboje,

Tím jen rozhodnou se pochybné ty zdroje!“

Na ten způsob učenci by měli hádky

Končit, pravda pečetí se mocí krve;

Vedou povyk, každý vracuje se zpátky,

A pak věří to, co věřil prvé.

Z každé strany vyvolil se jeden bitec,

Ten se tvářil jako litec;

Jeden dokazovat chce, že jsou kouzla, čáry,

Druhý, že jsou to jen strašidla a škváry.

Vytah každý rychle svoje kordíčko,

Nepromluvil při tom ani slovíčko,

Počal se vší cvičeností šermovat.

Byli oba v umění tom znalci,

Schopni pohybovat rukama i palci;

Mnohý s nimi usiluje rokovat.

Prohlásil se Faustus něco přednest spolku,

Odložil se souboj bez okolku.

Pravil: „V přírodě jsou také úkazy,

Kde se neví, jsou-li tyto výrazy

Přirozené aneb kouzel plody;

S magem jsem se jedním seznamil,

Strojívával všelijaké svody,

Znamenal jsem, že mě nemámil;

Sen mě mnohým podivením sytil,

Ledacos jsem od něho předc chytil.

Jedním kouskem chci vám býti k službám,

Jestli lahodit to bude vašim tužbám;

Nebude to věřit mnohý bloudek,

Ale musí to sám zočit.

Berto, přineste sem vína soudek,

Do láhvic ho budu vašich točit,

Chutnat má vám, ač jest jediného druhu,

Však tak, z jakého si kdo chce přáti pruhu.“

Spolek vrtí hlavou; nádoba již leží

Na stolečku, všecko sem to běží.

Čep se točí, ten dí: „Chci mít tokajské!“

Zakusil ho, praví: „Na mou čest,

V skutku tokajské to jest!

Toť jest víno staré, přerajské!“

Jiný praví: „Chci mít od Malagy!“

Zkoušel též ho, praví: „Odtamtud jest taky.“

Tam se volá: „Já chci vína

Přímo od Kolína Rýna!“

Nalilo se, za pravé se uznává.

Tamto jiný zase vyvstává:

„Já chci nápoj z keře od Mělníka,

Burgundského náměstníka!“

Zakusil ho. „Jestiť pravé,

Mysl posilňuje a je zdravé!“

Tu ten křičí: „Držím mnoho na šampaňské!“

Nalilo se, v sklenici se čečeří;

Volá pitec: „Jest to nadešení panské,

Ouhonec jest, kdo to nevěří!“

Ten dí: „Zálusk na nápoj mám od Chrudímě!“

Nalilo se. „Cítím to již v týmě!

Otřásám se! Bachus utvořil ho v hněvu!

Chraptím, po něm se mi nechce k zpěvu.“

Tak se dělo s druhými též víny

Z Rakous, z Uher, z Moravy,

Patřící ta došla oslavy;

Zde se zdálo patřit na rubíny,

Tu zas lesknouti se amethisty,

Tamto zříti z celedonu listy;

Mocnost čněla v barvách, v chuti,

Mnohých mysl vynáší se na peruti.

Jediný z všech v chuti pochyboval,

Výbor znalců udalost tu posuzoval,

Vynašel, že ten byl na omylu,

Že se rozcházelo o přesilu.

Propověd jest mudrcova: „Nestálé

Vše jest v světě;“ vína jest již na mále.

A pak došla skvostná záloha,

S mnohým točí se již obloha.

Jak to vykonal Faust, říci nemohu;

Figlář klamem vyvádí svůj hokuspokus,

Však mu schází při všem pravý okus.

Faustu bylo lehce vyvest úlohu,

K pomoci měl prohnaného herce,

Provádíval divné kusy bez koberce,

Znal též, když chtěl, neviditelným se dělat,

Znal i udělati z divatelů telat.

Jaký úžas! Počal spolek brebencovat

V řeči, z které země víno zakusil,

Ve své neuměl nic provozovat;

Tak jim ten mok pamět udusil.

Každý myslil, že má hlavu proměněnou,

Povstávaly pro ně různice;

Počíná již mezi nimi rvanice;

Faust jim vodí povahu zpět přirozenou.

Vystřízlivěli již. Každý se tu diví,

Nemoha tu pochopit, co vidí;

Praví mnohý: „Tento cizinec

Umí víc, než modliti se růženec.“

Mnohý pod úžasem sotva dýše,

Ubírá se domů zcela tíše;

Na ráno již Lipsko, co se dálo,

Všecko s mnohým přisazením znalo.

Faustus, by víc ještě přišel k rozhlášení,

Přijal opuštěné zdarma do léčení,

Způsobem svým, k tomu syrovátkou

Tyto hojil; obstát nemoh hádkou

Spolubrachů, ti ho za ťulpasa

Prohlašují, za žáka, též rasa;

Churavci však přicházejí k uzdravení,

Lipsko Fausta za nemálo cení.

Utichly tak s soky disputace.

Od senátu jest mu deputace

Vypravena, by je poctil úkazem

Co umělec slavný pro památku,

Že to zvěčnit chtějí obrazem.

Držen tam byl ještě za pohádku,

On své jméno ještě zatajuje,

Žádný neví, kdo jest, vše ho obdivuje.

Přislíbil to. Předevzal si za výplatnou

Minerviným synům dáti hostinu,

Na vůli jim bylo přivest družinu

Z měšťanínů; nechtěl uctíti je špatnou.

Krčmář Volup co moh’ dohromady sháněl,

Aby v pověsti si nezacláněl,

Sbírá, co kde bylo k dostání,

A pak následuje slavné pozvání.

Hostina se drží; sedí s učencem

Mnohý měšťanín již u stolu;

Bodře hovoří se pospolu.

Faustus na stolici vyšší pod věncem

Přednostuje přímo v středu;

Září půvab milostného vzhledu,

Hudba bodrá mysl pozdvihuje,

Ochotně se vůkol posluhuje.

Měnily se mísy, přišlo pečité,

Přineslo se víno hlasité;

Na stůl staví se tu podsvinčata,

Z každé strany přeproslulý indian,

Po dvoře si vykračoval jako chán;

Pak se nosily tam ličky, kohouťata,

Více husí, více kozlat, jehňat;

Zdál se vnadný osud všecko žehnat.

Zvěř též neschází zde, ptactvo lesní,

Stolové se zdají býti skoro těsní;

Honosí se ohromné zde tetřevy,

Bažantů a koroptví dav valný,

Jeleních a srnčích hřbetů výjevy,

Zajíců též rychlých zástup chvalný;

Připijí se ke cti doktoru,

Ozývá se souzvuk přízně hovoru.

A hle, co to? Se stola

Všecko skáče, honí se to do kola;

Zajíci své pozdvihují běhy,

Pádí taktéž podsvinčata cválem;

Kejty, srnčí hřbety křepčí, jakby šlehy

Měly, hemží se tu v kolotání stálém;

Ptactvo prohání se v povětří,

Perutí svých v letu nešetří.

Jako živé všecko všudy křičí,

Selátka tu stále „ui! ui!“ kvičí,

Kůzlata a jehňata tu mečí,

Ptactvo ve povětří hlasně skřečí,

Toto pěje, toto kokrhá,

Div se přemáháním nestrhá;

Tam zas slyšeti jest „hudri hudri!“

Obdivují to i sami mudri.

V tom tam krčmář Volup vchází,

Všecko samo od sebe se na stůl sází;

Jevilo se jemu, co se dělo,

Jak se všecko po komnatě mlelo.

Nevěří to, praví: „Já jsem všecko bil,

Sám vše kuchal, mnohé pek;

To by musel být v tom sám snad zmek,

Aby kdo jest pečen, zase žil.“

Posadil se k stolu bez rozpaku,

Počal požívati jídla chutě;

Pojed toho hezky v malé lhutě.

Praví Faustus: „Byl to omam zraku,

Ňáký výraz bujné fantasie!“

Tu si Faustus krmi zase chutnat dal,

Hosti k následování též zval;

Polehku zas roste stará harmonie.

Než se měla skončit hostina, Faust praví:

„Veselka se bez plesání neoslaví.

Půjdem do radního sklepu na křepčiště,

To nám sloužiti má za rejdiště;

Povezem tam odtud vína sud.

Pozvati dám k tomu město celé,

Ať ho vidí, víno nemá znechutnělé

Býti, zažene to jistě každý trud.

Když tak k tomu rozhlášeno zvání,

Žádný neměl doma stání,

Skoro každým návěští to ťuklo,

Hned se celé město dohromady shluklo;

Před sklepem byl připravený s vínem sud,

Faust dal na něj pláštík, a si na něj sed,

V ruce držel čarodějný prut,

Ukazoval vyjasněný vzhled.

Zavzněla v tom libozvučná hudba,

Sud se něco vyzdvih, dle ní zdlouha ploval,

Lid se nad úkazem zaradoval;

Podivná tu nad tím byla sudba.

Mnohý předce při tom jevil strach;

K radnímu se sklepu pohyboval tah,

Mnozí volají: „Ať slavný magus žije!

Oslavu ať vždycky čije!“

Na své místo šťastně dopraven byl sud;

Mok se z něho jako zlato čistý točí,

Připijí se; kdo to zočí,

Podjímá ho k zakusení pud

Neodolající. Následuje ples,

Každý skáče, jakby sám ho nosil běs;

Proslulý sud nejsou v stavu zmoci,

Ač se přibližuje konec noci.

Na ráno Faust chtěl se odporoučet,

Se krčmářem uzavřít chtěl oučet,

Ten ho natáh v počítání notně,

Bez ceknutí vyplatil vše přeochotně.

Když to onen pozoroval,

Poznovu vše přeoučtoval,

Za službu on žádal ještě jednou tolik;

Vysázel Faust znova, žádal tento kolik.

To když viděl studujících sbor,

Stavěl se tu na odpor,

By mu více nedal ani chlup,

Že jest necudný to lup;

Vytáh kordýska svá z pošev ven,

V okamžení by byl lupič mlen;

Doktor ale nechtěl k tomu svolit,

Hleděl rozdrážděné uchlácholit.

Najednou se v Volupovu břiše

Ozývalo hlasně sele;

Divil se dav tento, toto slyše,

Smíchu nemoh zdržeti se déle.

Volup prchá, hlas ten více kňučí,

Za znamení strastné mu to ručí;

Nedbá na to: jen když nese zlaté plíšky,

Hledí jimi naplniti míšky.

Dav dí k Faustu: „Město chce tvých dějů zlomky,

Aby dostaly se na potomky,

Dáti v tomto sklepu vyznačit;

Dokázal jsi, že znáš skoro zázračit.

Svěř nám něco z svého umění,

Žádáme tě o přednášení;

Tak bysi svou slávu více rozmnožil.“

Faust to na jiný čas odložil.

Zanechal Faust rozjařené hosti

Při křepčící veselosti,

Sám se zabral do komnaty k podřímnutí.

Sotva sluneční blesk osvěcoval zem,

Horlivý mnich odebral se sem,

Plápolnost ho plašit kouzla nutí;

Vyslal ho sem vroucí opat.

Místo Fausta Mefista zde dopad.

Toho za onoho drže, pravil:

„Polepši se, pošetilý muži,

Není přirozené, čím jsi se tu bavil,

Jedná se tu o tvou kůži;

Ty jsi jistě s peklem v spolku,

Nadělá to z tebe někdy strolků.

Co máš z toho? drobet slávy tlachu –

Odneslo již mnoho marných brachů.

Ťulpasi jsou, zbavili se nebe;

Chtí též připraviti o ně tebe,

Hleď se z pazourů jich vytrhnout;

K nám se zaber, dej se za fratera,

Pobožna jest naše sféra,

K nám se nesmí ani hnout;

Budeš držet s námi půst,

A tak nebudou moct vášně u tě zrůst.

Co jsou ďasy jiného, než šeredy?

Čest to není, poslouchat ty škaredy!

Já je držím za pekelné kulichy,

Tropí v světě pouhé pletichy.“

V tom tu slyšet bylo souzvuk hr!

Posluchač tu opakoval br br br!

Poznal mnich, kdo jest to, a tak prch,

Nespokojený se v celi vrh.

Faustus z Lipska ujel nevidomky,

V jiné osobě se tam zpět navrátil,

Ve svém záměru se neklátil,

Jednalo se tuto o laskomky

Pomsty. Do předešlé krčmy zarazil;

Sedlákům tam krčmář právě obrazil,

Jaký noclehoval u něj mocný pán,

Kdo byl, že až podnes není znán.

Jevil, jakou od něj nabyl škatuli,

Tam že ukryti jsou skvělí žluťáci,

Že je počítává denně po práci.

Praví Faustus: „Jevíte nám fabuli;

Svěřte mi ji!“ Učinil to! Faust ji k uchu

Přistrčil jen, pravil: „Podlé sluchu

Máte tam jen samé bručály.“

Krčmář zří tam, div mu vlasy nestály.

Ostal jako smyslu pominutý,

Pravil: „Nebyl umělec to, byl to kep

Zlořečený, líčil na mne lep;

Nechci dél žít, pryč jest poklad žlutý,

Ztratil se pryč tento lupič lisý.“

Po chvíli zněl pokřik: „Volup visí!“

V pravý čas ho ještě Berta uřízla,

Praví: „Jen ti malá škoda uvízla.

Prohlížela já jsem krabici,

Našla jsem tam některé předc zlaté plíšky,

Najdeš ty tam strnady a čížky;

Ty máš ale nestydatou palici!

Ty jsi nejvíce v tom prohloupil,

Že jsi o dvě třetiny ho oloupil.“

Tím se celý zase utišil,

K nalívání nápoje si pospíšil.

Při všem krčmář nepřestával úpit,

Přítomný dav přímých sedláků,

Prohlášených v kraji pijáků,

Pomáhal mu čaroděje tupit,

Že předc neměl v brouky změnit zlato;

Obdržel tu rozličných han za to;

Ožralý dav počal víc a více břískat,

Na stůl pěstěmi a holmi třískat.

Faust je napomínal; řekli, že jim pán

Nemá poroučet nic; křičí zase zhusta.

Faust svou vyndal knížku, a hle všechněch ústa

Otevřena strmí do kořán.

Nemohli ni pronest slova;

Děsili se této nehody,

Oči vyvalovali co sova,

Smutně odcházeli z hospody.

Škrábaje si uši každý, krad se tiše

Do své zalíbené chýše,

Mumlal: „Není hodno s čarodějníky

Zacházeti, na nos sází bulíky;

Nejspíš to byl pošmourný ten hubenec,

Poznal jsem ho, že jest učenec;

Jistě více, nežli třešně jísti umí,

Zajisté ten druhý na někoho čumí.“

Mezi tím ctná Berta obdržela psaní:

„Vím, že ty jsi svědomitá paní,

Posílám ti částku na študentské dluhy,

Zchudlým kup šat, hleď předc na zásluhy;

Jest to částka, o kterou mě tvůj choť šoust,

Vyřiď pak jim, aby byli plni snahy,

Aby ctili učenosti drahy –

Ctitel tvůj Jan Faust.“

Netrvalo dlouho, studujících sbor

Shluknuv se tu, chválí Fausta do oblak,

Že jest jeho hana naopak.

Při rozvrhu daru nebyl žádný spor.

Lipsko slaví ho co reka věku,

Dává hotoviti z vděku

Obraz jeho posledního děje;

Faustovo se srdce u té scény chvěje.