Zpěv šestý AUDIENCE.

Seděl Vladimír na trůnu

ve své residenci,

dával podle obyčeje

velkou audienci.

Houf ministrů, tajných radů,

dvorních kavalírů,

stáli „Richt euch!“ kolem něho

jak hrušky v špalíru.

Před nimi s ohnutým hřbetem,

s poníženou tváří,

klečeli v slušném respektu

páni sekretáři.

Pero v ruce, na knoflíku

inkoust ve flaštičce,

a na zádech přivázaný

pytel na petice.

A v zadu si žandarmové,

carští výplatníci,

přistrojili pro příhodu

dubovou lavici.

A na rovině před trůnem

skroušeně a tiše

petenti, věrní poddaní,

leželi na břiše.

Tenkrát byla audience

nad obyčej hlučná,

neb se z celé Ruské říše

sešla církev tučná.

Totiž popi, diakoni,

kantoři, zvoníci,

biskupi, svíčkové báby,

také kostelníci.

S nimi ostatní drabanti,

hrobaři, kalkanti,

zpěváci a muzikanti,

kluci ministranti. –

Sotva dal tambor znamení,

tak jak se to sluší,

že car ráčil otevříti

Své Vysoké uši:

Všichni boží služebníci

spustili moldánky,

vzdychali a naříkali

jak staré cikánky.

Totiž popi, diakoni,

kantoři, zvoníci,

biskupi, svíčkové báby,

také kostelníci.

S nimi ostatní drabanti,

hrobaři, kalkanti,

zpěváci a muzikanti,

kluci ministranti.

„Co vám chybí?“ táže se car

pod svým baldachinem.

Oni všichni jedním hrdlem:

„Hynem, pane, hynem!“

Celé popstvo předstoupilo

k cáru s deputací;

jeden držel ve jmenu všech

takovou orací:

„Veliký jest Vladimír car!

svatá vůle jeho;

když's nám zabil pána boha,

opatř nám jiného!

Nám je pánbůh jako pánbůh,

jenom když je ňáký,

abychom jím udrželi

v respektu sedláky.

U těch bude všechna kázeň

brzy dým a pára,

nebudou se mít u koho

modliti za cara.

Někdo musí nad sedláky

rachotiti hromem:

bez boha neobstojíme,

jen jiného honem!“

Toť se ví, že způsobila

ta argumentace

v Jeho carském Veličenstvu

velké alterace.

Mělť jak všichni potentáti

srdce měkké tuze,

nebyl by mohl chudinka

zabít ani kuře.

„Milostivé vám, mí věrní!

dávám propuštění,

vaši žádost hodlám vzíti

v zralé uvážení!“