Zpěv šestý. POUTNÍK ŘÍMSKOU DROŽKU SOBĚ POCHVALUJE.

Jedeme. – Koník vlahou nocí kluše

a drožka běží tiše jako stín.

Nad hlavou cítí hříšná tvoje duše,

jak na ni On pohlíží do hlubin,

kde paláců dvou římsy středověké

hvězdného nebe skříply malý cíp...

Však vzduch tak rozkošný je, podušky tak měkké,

že k věcem pozemským svůj obrátíme vtip.

Hle, jaký stroj vymyslil důvtip lidí

pro římský vůz! Pár koleček a per –

a římský drožkář okrádat se stydí

a platit nezdráhá se jeho pasažér!

Lze projeti se Římem Pavlu jako Petru,

ve Věčném Městě drožka není div.

Řím pochopil výhody taxametru

než Praha kacířská o čtvrtstoletí dřív.

A tak kdo v Římě do carozzy vstoupí,

ví, tariffu že platit bude mu,

neb v Římě okradou jen toho, kdo je hloupý,

což jinde stát se může každému.

Je fašistou ubohý veturino

i šenkýř z Campagne, sorentské zátoky,

však šelma Vlach ti prodá dobré víno

a země pokroku, žel! bídné patoky.

A vůbec v Itálii překvapí tě velmi

taková divná, prapodivná věc:

že lepší s tariffou jsou tři italské šelmy,

než bez ní u nás jeden poctivec.

Ten rozdíl nepatrný čert sám byl nám dlužen!

Hle, zas náš čert! Už máme ho tu zas!

A tu je „dancing bar“! Jsem žádostiv, zda u žen

mu přece jen nešlápnem na ocas!