ZPĚV ŠESTÝ

Lidské, přelidské je chybovati

a Ty odpouštět nás učils, Pane!

Ale viny jsou, jichž netrestati

samo těžkým přečinem se stane.

Který národ zpustl tak, že mstil se

na stařenkách-matkách bojovníků,

v čestném boji hájících své vlasti? –

Choulily se k sobě, pobratime,

choulily se do vlňáčků vetchých,

chudé ženy z chudé vysočiny.

Před četnickou stanicí se chechtá

fešný gestapák a řívá na ně.

Seděly tam v policejním autu,

prací ztvrdlé ruce spjavše v klíně,

mlčky, vážně zírajíce v dálku,

jako by v ní viděly své syny,

žehnaly jim v jejich svatém boji.

Kdo s vás, Němci, tuto hanbu smyje? –

Zrakem přísným, k smrti smutným zrakem

zneuctěné hledí na vás lidství:

Kolik dětských zprznili jste duší?

Kolik sirotků jste oloupili?

Kolik matek zoufalo si pro vás?

Skutky lásky trestali jste smrtí,

pomoc dětem popravených otců...

Jedno, prosím, abys nezapomněl:

Do ciziny unikl muž čestný,

by tam sloužil znásilněné vlasti.

Ze msty jste mu ženu umučili,

dcerušku pak, dítě, kvítek bílý,

do hampejzu dali pro vojáky.

Nepřežil jí zešílevší otec. –

Lide, z něhož vyšel Kant a Goethe,

nesnesls přec tupě, ve tvém jménu

aby takto zhanoben byl člověk!?

Pluky stavěls, abys proti lháři

bránil pravdu, proti otrokáři

svobodu svou, čest svou a své jméno

proti chámu, jenž je smýká blátem?

Ne? – Tys mlčel k potupě tak těžké? –

Nejen mlčels, vše to trpně snášel:

tys mu tleskal jak dav zpitých bláznů.

Jeho vtipům, pochlebenstvím hrubým,

kouskům banditským a věrolomstvu,

tys ho zbožnil, Vůdcem si ho zvolil,

dobrodruha, řvouna odporného,

vraha, krví bratří zbroceného,

ve stádech zaň chodils umírati,

za karabáč jeho zkrvavený.

Lide, z něhož vyšel Kant a Herder –

s těly žen a dětí umučených

hluboko své lidské důstojenství

zakopals tam v dolech oswiecimských!

Tvoje tvář to, obličej ten strašný,

šklebící se do plápolu blesků? –

Bez počtu je našich provinění,

bez konce je láska Tvá a milost.

Ale jsou i viny, kterým není,

nesmí, nemůže být odpuštění.