ZPĚV ŠESTÝ.

V salvatorském chrámě lidu dav

lodi velkolepé délkou, šíří

jako vlnící se řeka hlav

šumně proudí, rozlévá se, víří,

pustou tísní sloupy obkličuje,

v každý záhyb ochozů se tlačí,

hlava nad hlavu se vytyčuje,

v před se napíná, kam hrdlo stačí,

ba i sloupů mocné podstavce

všetečnější nesou zvědavce.

Dnes-tě pyšný don Huerta strojí

s nebývalou slávou svatbu dvojí.

Mostem celým valný průvod sahá

vozů skvostných, urozených lidí –

také divadlo as dávno Praha

neviděla, dlouho neuvidí.

Jako zaduje-li v mlází hustém

vichr náhlý, peň se ke pni chýlí,

vrchol vrcholku ruch šumný sdílí,

až háj celý chví se v hluku pustém:

takto nyní dav ten zvědavý

bouřlivě se po svatyni čeří,

hlavy vzpínají se nad hlavy,

přitlumeně hučí rtové steří – –

Panoši aj! krásní v lepém kroji,

s erbem v prsou, v jasné kamizole,

se stran obou v lehké hráze pojí

chrámu středem pozlacené hole

a již dráha, utvořená jimi,

zástupy se plní svatebními.

V předu s juným švarným ženichem

hrdé Marie zjev divukrásný

nevídaným skvostů přepychem

budí po zástupech obdiv hlasný.

Zlatohlav po vábném jejím těle

hojnou vlnou zářivou se stele,

od šíje až k zemi kol do kola

jakby zrosen deštěm drahokamů,

jichžto mžikem každým zaplápolá

nová řada v různobarvém plamu.

Svislé rukávy jí s ramen vlají

jako zlatá křídla; tiché znění

zlatých zvonků jejich na okraji

v hudbu kouzelnou chod její mění.

Pod svatebním vínkem na temeni

splývá nad půvabem hrdé tváře

závoj přejemný, že zlaté kvítí,

na něm utkané, jen v pouhé páře

prosvitavé vzduchem zdá se chvíti.

Odhrnutý zlatý jeho lem

jeví z perel vzácných diadem

v bohatého vlasu vlnách zlatých;

pod nimi se pyšně vzpíná šíje

z bělolesklých límců cípovatých,

jako z květu bájné kamelie;

na bělostném hrdle, objatém

nesčíslným českým granátem,

tisíc jisker žhavorudých skáče;

ouška tíží tenké zlaté kruhy,

v nichž se houpá démantové ptáče – –

Tak ji vidíš, jako řízou duhy

obestlanou slunce kněžku samu,

smějící se deštěm drahokamů.

Celé jedno panství zabavené,

Huertovi za vděk zůstavené,

jistě ztrávil těchto skvostů žár;

ba jen onen drahokamů pár

do střevíčků zlatých zasazený

nad poplužní dvůr je větší ceny.

Však ta světská zář, ten marný pych,

který dnes kol nevěsty se blyští,

bude k nebi vznášet dobou příští

milióny srdcí pobožných;

nevěsta-tě šťastná věnovala

šat svůj snubní s hojným nadáním

soše svaté patrónky, již dala

nad oltářem vztýčit postranním

a jíž sochař v úbělové líce

vkouzlil rysy zbožné krasavice.

Nyní vedle zasnoubence svého

pyšných lící, vzrůstu mohutného,

za Marií něžný obraz děví

jako luna za sluncem se jeví.

Oděnoť je tílko její celé

s hrdla po střevíčky běloskvělé

stříbrohlavem jemným; v jeho třpytu

libý obrys útlé postavy

zdá se utkán ze stříbrných svitů

jarní noci. Zástup zvědavý

tichne kolem, jako z obavy,

že by mohl všední zvuk a ruch

zaplašiti vděk ten divuněžný,

jakým pouze báje divný luh

odívá své hvězdorouché kněžny.

Krásná hlavinka, jíž perel šňůry

probleskají z temné vlasů chmůry,

jako jarní květ pod tíží rosy

uklání se ve průsvitné mlze

šláře tenkého – v něm blýská cosi – –

zda to perličky jsou nebo slze?

Proč tak smuten hledí ze závoje

vábný obličej, tak mrtvě bled,

jak se míhá jasnou vlnou zdroje

sněhobílý leknínový květ?

Proč jí vázne krok? Proč chví se časem

jak peň osykový jemným třasem?

Proč se tisknou ručky její sněžné

v luzné hrudi perlotkané kvítí,

v ty dvě vlny stříbrohlavu něžné,

jež se těžkým vzdechem zdají chvíti?

Za snoubenci do kostela vplývá

průvod urozených svatebčanů,

jako drahých látek řeka živá,

čeřící se v jitra svěžím vanu,

jejíž vlny pestré v toku hbitém

šperků nesčetných se jiskří kmitem.

Jako vítr, když si s klasy hrá,

různé květy v jejich zlatě jeví,

tu se chrpa skrytá zamodrá,

mák se zardí tam jak líčko děví:

takto zde v nádherném paní davu

vlnící se spoustou zlatohlavu

tuto safír z šatů řasy svitne,

onde rubín prstenu se kmitne,

nové skvosty vždy se jeví vidu

v nových hostí šumném přílivu, –

neumlká po zástupech lidu

přitlumený šepot obdivu.

Presbytář již nádheru těch sborů

objímá svou pozlacenou mříží;

nyní fanfára zní hlučná z chóru –

chvilka svatých obřadů se blíží.

Však co to? Proč náhle tu a tam

obličej se zdvihá, oko pílí

ku chrámové klenby výsotám?

Stiskem, šepotem druh druhu sdílí

nové zvědavosti ruch. Již steré

prsty pnou se vzhůru, tisíc očí

ku závratné výši pološeré

odevšady s úžasem se točí.

Hle, tam pod kupolí nádhernou

v úzké chodbě, jež lem její vroubí,

oddělena od závratné hloubi

sloupcovou jen mříží titěrnou,

v chodbě té, jež k ozdobě jen slohu

zřízena, ne pro člověčí nohu,

podoba se chvěje jako stín

černorouchá. – Čemu pouť ta platí?

Kdo ten chodec – Blázen? – Podivín,

jenž si směle hraje se závratí? – –

Václav to. Dnů mnoho v těsné cele

zamčen trávil. Dumu jeho chmurnou

rušívali časem věznitelé,

snažící se marně šíji zpurnou

sklonit pod bývalé jho. Jak němý

sedal před nimi, zrak chýle k zemi,

a kdy s hněvem vyšli, dále spřádal

temnou dumu, bledé líce skládal

na spoutané ruce v žalné mdlobě.

Však dnes uchvátil jej náhlý hněv,

vzkočil, zařval jako spjatý lev,

pouta rozerval a v divé zlobě

zalomcoval dveřmi. – A hle! dvéře

povolily. Prázdné chodby šerem

k brance u schodů se kvapně béře –

Zamčena je! – Opačným teď směrem

ubírá se ve klopotném spěchu

a tam stoupá temnem schůdků krytých

pod krov domu, pod mohutnou střechu.

Mocné krytí cihel žlábkovitých

nese, rozpíná jak dlouhý stan,

úžasný, směs trámů obrovitých,

břeven, kráčat, latí umně sbitých

křížící se hustě s obou stran.

Po kládovém roštu spěchá ruče

jinoch vzdušnou dřevěnou zde kostrou

nedbaje, že tu jej krokev tluče,

tamo trámec bodá hranou ostrou;

prolézá pak, nahrbené šíje,

pode stříškou, která chodbu kryje,

pojící dům jesuitů k chrámu,

a dál v nové síti přeumělé

rozmanitých rozpon, sloupců, trámů

leze, skáče, proplétá se směle,

až pak zdvihnuv dveře padací

temnem schodů točitých se níží

v těsnou kobu. K lepotkané mříži

dvířek železných se obrací.

Nejsou uzamčena. Kvapným krokem

vystoup’ jimi. Zraky udivené

bloudí plaše v kole přeširokém,

nad nímž k výši závratné se klene

obrovitá lepá kupole.

Titanští tam zevšad andělé

v ladných barvách malby umělé

velebně se nesou k vrcholu,

tam, kde Otec s koulí světa v lůně

vedle Krista na oblačném trůně

sedí velebně a křídla bílá

nad nimi duch svatý rozestýlá.

Přes zábradlí jinoch kloní oko:

lidu spousta peřestá se chvěje

pod nohama jeho přehluboko.

Nepoznává, co se v chrámu děje.

Zmaten kráčí chodbou, přes zábradlí

do závratné hloubi chýle zrak,

kde se hemží dav, jak pestrý mrak,

jak včel obrovský roj, k zemi spadlý.

Náhle stanul. Z plné prsou síly

zahřměl dolů řečí plamennou,

kupole pak svahy opáčily

slova jeho hromnou ozvěnou:

„Vzhůru, lide uhnětený, vzhůru!

Z potupného jarma vypni šíje!

Povstaň! Umačkej tu černou můru,

jež tak dlouho krev tvých ňader pije!

Bij tu cizí sběř, jež zpupně hýří

na urvaném v této zemi lupu,

jež ti vetkla na věž za potupu

nejkrasší tvé hlavy bohatýří!

Bij tu zvěř, jež ve tvé vlasti klínu

pod zlatem a hedvábem se hřeje,

kdežto bez počtu tvých zdárných synů

s holí žebráckou v kraj cizí spěje!

Bij ty vrahy, lupiče a zrádce,

daviče tvých děv, tvých dětí krádce,

paliče tvých příbytků a knih,

bij ty hrobaře tvé zašlé slávy,

již jak míčem hrají tvými právy

a z tvých bolestí si tropí smích,

kteří vyrvali ti zem a jmění,

víry potěchu a duše klid,

ba též rodné mluvy hlaholení

z těchto luhů chtějí zaplašit,

nechali ti jenom břímě žití,

aby na bídu tvou, na tvůj žal

s potěšením krutým mohli zříti,

aby noha jich – – – Ha, studu pal,

lide bědný, nestoupá ti v líce?!

Což ni jiskra v tobě nezbyla

z chrabrosti, jež vrahů statisíce

na bojištích sterých pobila?!

Ani krůpěj z krve mužů těch,

jejichž cepů třesk a vozů hřmění

postrach nesly do národů všech

a jichž dálné vítězilo pění?!

Lide, vstaň! Však ucítíš ji zase,

bývalou tu sílu v jaré pleci –

vzplaneš opět ve vítězném jase

jako Žižkovi ti dávní reci.

Povypni jen šíji s žárným vztekem,

povstaň, z tupé mrákoty se zbuď –

rozprchnou se supi s bědným skřekem,

sletnuvší se k hodům na tvou hruď!“

Dole zmítá bouře poplachu

spoustou lidu. Svatebčané s davy

v úžasu a hněvu, ve strachu

míchají se v chaos kolotavý.

Lidu proud se pod kupoli tlačí

a proud jiný k východu se dere,

na sta očí blýská, čel se mračí,

k jilcům sklánějí se dlaně steré;

tu a tam se žehná třesavý

zástup žen a děvic vyplašených

a jich tlumem Otců postrašených

míhají se černé postavy.

Ozýval se dupot, šum a křik –

avšak junův hlas tu zvuků směs

pronikal – až páter varhaník

s myslí vtipnou zajel do klaves

a svou hudbou jako bouří slavnou

utlumil řeč jeho přeohavnou.

Branců přivolaných pestrý kroj

teď se mísí v dav; jak mrakem blesky

prošlehuje lidem jejich zbroj.

A jak divem před těmito lesky

mnohá tvář, jež zpupně již se vznesla,

chabě na malátná prsa klesla.

Avšak jesuité v rozpacích

posud hledí do závratné výše,

tam kde smělec s blesky ve zracích

jako vidmo z nadpozemské říše,

s vlasem pustým, s napřaženou rukou

hrdě vztýčen stojí v kupoli

a s tou varhan hudbou šumnozvukou

zlobným hlasem darmo zápolí.

Než tu náhle druhá, míhavá

v kupoli se jeví postava

na závratné chodbě, s vlasem plavým,

s řásným černým rouchem poletavým.

Jako dravec před smrtícím skokem,

kolem zábradlí se chvatně plíží

nahrbena, s jiskřícím se okem

tam, kde Václav do zástupů shlíží.

Leč ten ohlednuv se v pravý čas

úhlavního nepřítele zočil

a hned v ústrety mu hbitě skočil

rozpínaje náruč u zápas.

Jako tišina když nenadálá

spoutá vlny bouřlivého moře:

zmlká vřava svaté ve prostoře,

utichla i hudba varhan v chóře

a směs lidstva bez pohnutí stála

pozorujíc v němém napjetí

žasný zápol na obrubě těsné

hrozné propasti a smrti děsné,

dvou těl juných líté objetí,

dvou těch černých postav souboj divý,

sem tam klonících se v půtce žhavé

kmitavými nad propastí kyvy,

balících se časem v klubko tmavé;

zdola mněl bys’, že to na pokraji

kupole, kde sloupců kruh ji věnčí,

– jež se malbou spíš, než hmotou zdají –

rozmanitě v polosvitu hrají,

každou chvilku jeví obraz jiný

míhavé dva fantastické stíny.

Posléz Václav nad Konrada vzpjal se,

který pod ním s tělem opřeným

o zábradlí, přes ně přehybal se

svislou hlavou, hrdlem sevřeným

prsty jeho, polovicí zad.

A v tom na vítěze třpytným zlatem

oknem kupole svit jasný pad’:

spočal zářivě na dříku vzpjatém,

jehož hruď se bělala jak sníh

zpola rozervaným temným šatem;

v bujném vlase skrání vztýčených,

pod nímž jemný obličej se skvěl

jarým leskem bohatýrské vnady;

i byl krásným Michalovic mladý

v tuto chvíli, jako archanděl,

když se vypjal, září nebes plana,

ve vítězné slávě nad Satana.

Však proč hrdě plápolavý zrak,

slétající do hlubiny chrámu,

náhle v jiném zažehá se plamu?

Proč se smeká prstů mocný tlak

s hrdla zrádného? Proč náruč jeho

s jásotem se rozestírá dolů? –

Hle, tam v roji lidu zvědavého,

v poucouflých svatebníků kolu,

zočil půvab něžné postavy

v šatů stříbrotkaných libém jasu...

Ona rve si závoj se hlavy,

svatební též vínek s temných vlasů;

krásný obličej své rysy milé

k němu vzpíná, čisté lásky pln,

a dvě rozepjaté ruce bílé

z řízy stříbrotkané jasných vln

jak dvě lil’je pnou se k němu vzhůru,

nesouce mu blaho rájských kůrů.

V tom se Konrad pouvolněn vzpjal

pod vítězem, klonícím se v blahu,

rukama jej těsně obestlal;

avšak náhle, ztrativ rovnováhu,

přes zábradlí nazad klesl tělem –

slét’ jak balvan v propasť vržený –

hoj! a za letícím nepřítelem

Václav, pádem jeho stržený,

rozpínaje náruč v žasném letu

seřítil se v bezdno jiných světů.

Výkřik tisíců se vznesl k báni,

hromným echem rozlehl se v ní

a v něm zanikl, jak v bouře řvání

raněného ptáčka zatikání,

Ignáciin výkřik poslední.