ZPĚV SFING.

Kdes v pouště klínu, kde řev lvů již zmírá

za nocí, v kterých hvězdy planou bílé,

sfing hlava strnulá k nim mrtvě zírá,

u níž spí karavany pobloudilé.

A ňadra kamenná se náhle chvějí

a pracný dech se z tvrdých útrob roní

a zpěv, v němž smutná kouzla pouště pějí,

jak moře zní, kdy o břeh vlny zvoní.

A je to zpěv, v němž oas svěžesť znívá,

v němž kvil zní těch, jež mračna písku svála,

egyptských bohů řada zádumčivá,

nádhera králů v tónech těch vždy sálá.

Lvů táhlý řev, jenž týž je po staletí, –

to zpěv je velký, svatý, opojivý,

při němž ti, kteří sem jsou štváni kletí,

si s pláčem vzpomenou na rodné nivy.

A je to zpěv, jenž znikne s krví rána

jsa přeslechnut a nikým nepochopen,

jak básník, jehož píseň zneuznána,

jenž zhynul mlád a v zapomnění stopen.