Zpěv sirotkův.

Krásné to patření

s návrší do kraje,

jím moje žaloba

v popěvek dozraje;

však ta má zpěvánka

není tak vesela,

vyrůstá z žalostí,

jež doba nasela.

Jsem jako ztracené

zrnéčko v strništi,

pro mne se z oblakův

vlažička neprýští;

deštík se neprýští,

rosička nepadá,

jsem jako na mezi

travka, jež uvadá.

Pro mne se neplní

poupata na poli,

všude je cizina,

ať chodím kdekoli;

všude mně trápení

hlavičku otáčí,

nic pro mne nekvete,

leda to bodláčí.

Cizo, kam zarudlé

oko se obrátí,

jak mohu ubohá

bez lásky okřáti?

kdeže má chaloupka,

kde moje matička?

Snad s Boží rodičkou

u lesa kaplička!

Ach, kde můj tatíček,

aby mne pohladil,

aby mne před světem

plůtečkem ohradil?

Volám ho, neslyší! –

Slunéčko, pověz ty,

není to spuchřelý

kříž onen u cesty?

Ach já jej ovinu

malými rameny

zulíbám podnoží,

hlínu i kameny;

a tam té kapličce

u lesa nad hložím

ubohou hlavičku

do klína položím.

Potěší, skryje mne

z večera do zory

před zvěří divokou,

před lidu pozory;

až ptáci za rána

z hnízda se vyrojí,

popěvky Pán Bůh mne

nasytí – napojí.

Slunéčko s měsíčkem

dají mně na šaty,

budu se pyšniti

od hlavy do paty;

každý se podiví,

kterak je zlacený –

bez květu, bez listí

sirotek ztracený! –