ZPĚV SKÁLY.

Co platno, že řeka mi u nohou sténá,

že v zátoce tříští se bělostná pěna,

když, žízniva, nemohu rtoma ku proudu lehnout,

když žulovou šíji nemohu k hladině sehnout –!

Hlava má smutná vysoko v úpalu prahne,

k oblakům, k nebi však nedosáhne.

Nebe je daleko –! A blízká země

ta mne už od věků nenávidí

i její celičké plémě –!

Mám z ní jen několik mechů, hmyzů a zmijí...

A z lidí?

Člověk, ten bojí se hadů – a raděj’ i témě mé daleko vidoucí míjí –.

Kraj, život vůkol – tak dobře už znám!

Vždyť věky tu nehybná stojím –!

Orání, setí, žní – dost už mám

a každého nového roku se bojím.

Nic se tu nemění: praděd – jak vnuk;

ručnice vraždí, kde vraždíval luk.

Stejné vše! Láska – snad dřív srdce studí,

štěstí – snad dříve dnes šťastného nudí –.

Však vášně věčně stejné rvou se v lidské hrudi –.

I příroda se vždycky stejně budí

a stejně vždy mi kráčí před očima:

jaro a léto a podzim a zima – –.

Dobře mi ještě,

že občas mne šlehají vichry a deště,

že líbá mne slunce –; a mlhy a páry

že halí můj nahý bok v omamně vonící cáry –!

Však také ty polibky slunce už příliš jsou cudné a známé

a jejich sladkost má pravšední, zdvořilou příchut;

na chvilku blaží a klame –

však živelný cit můj se nehne, němým svým zoufalstvím přikut –.

Vánek – je panic. Přichází tiše, písničku duje,

laská a tvář planě pomiluje.

A vichr, jenž občas se přitulí ke mně,

také mi nenese s sebou klíčící sémě.

A bouře tak málokdy ke mně se zlákat dá!

Snad je jí náruč má chladná a tvrdá,

snad je jí prosebně vztýčená líce má

klášterní pokorou,

askesí trpkou svou

přespříliš přísná a hrdá?

Ale já přece jen věřím na příští zázračné bouře,

jež v živlů všech vzpouře

mi přinese toužený nános úrodné prsti

a přinese semeno plodu –!

Pak budu mít budoucnost v hrsti,

budoucnost vlastního rodu:

Nizoučká jabloň mi vyroste v klíně,

v mladičké hlíně.

Zrůžoví květem a zarudne plodem,

kouzelným svodem

přiláká vlastní mé žití.

Slétnou se motýli z kalíšků píti,

v koruně zahnízdí zpěvaví ptáci,

větvím mým svěří svou úzkostnou práci.

Muž s ženou přijdou a ulehnou v stínu,

opilí létem jak po mladém vínu –

a až se zdiveni vzbudí

z chaosu štěstí a lásky, jenž v hrudi

a v srdci a celičkém těle jim zvučel,

– v prohřátou náruč jim sama svá jablka shodím,

plod života svého jim do klína hodím,

– lásky a vášně a touhy a plození povím jim účel – –.

Vím, – přijde ten den! Ten bouřlivý,

jenž lůno moje zcitliví –!

Vidím se stahovat mračna,

cítím, jak chvěje se náruč má žíznivá, lačná

předtuchou chvíle –!

A vidím, hle, vidím!, že – tu a tam – v bolestných vráskách,

jež vydrolil ukrutný násilník věků mi po malých částkách,

jsou teplé a milé

uzonké, černavé stíny –:

nánosy tvůrčí a smyslné hlíny –!

A vidím, bože, – dole na útesu

že rozkvet keřík růžového vřesu – –!