Zpěv staletími bloudící táh’ naší touhy snem,

Zpěv staletími bloudící táh’ naší touhy snem,

ze zahrad, kam jsme nevešli, dech květů roztál v něm,

jak oblak neviditelný se snesl kolem nás

a deštěm vůní, chladnoucí, se v tichých, těžkých tonech třás’.

V mlh jeho stínu etherném nás míjel cizí den,

jenž dosud příval růží svých nám nesvál do oken

a lásky srpnem bez konce na naše nivy nezaleh’,

však za obzorem vinicím dal zráti ve svých úpalech.

Zpěv staletími bloudící táh’ naší touhy snem,

tep srdcí, zrychlen Blížením, se v rythmech třásl v něm:

krok Mistrův času po vlnách a sestup svatých vidění

po schodech září měsíčních a bílých blesků odění.

A tichem našich modliteb se sesílil a hřměl,

jak v tisícerých blankytů by klenby narážel,

a světlá rozkoš, do noci jež z vln mu stoupala,

jak kdyby dnem se rozlila a všechny světy koupala.