ZPĚV SVATEBNÍ NOCI (II. PÍSEŇ ŽENICHOVA)

Za nocí horečných já tisíckrát tě vzýval,

bohyně profanní, jíž jméno šeptnout' ani

nejprudší milenec v divokém rozpoutání

se milce netroufá, byť tisíckrát tak sníval.

Máť láska hlubiny, jichž musí věčně stříci

milenci navzájem žárlivě z duše celé.

Jsa takto utajen v své dychtivosti smělé,

jen noci nejhlubší svou žhavost mohu říci:

že lačné rámě mé, jež po tobě se vzpíná,

žen počet bezmezný v své touze obepíná,

a moje vášnivost, jež sní o těle tvém,

v něm po všech rozkoších a slastech světa sahá.

Jeť pouhým symbolem milenky krása nahá

tomu, kdo v ženě jest uchvácen vesmírem!