ZPĚV SVĚTEL Z NEVĚSTINCŮ

Nezveme občana, který mimo se plíží

s holí svou silnou a s bouřkou na hlavě,

nezveme studenta, jejž srdce tíží,

nezveme dělníka, jenž hledí pátravě,

nezveme sen a nezveme mužství,

rozpakům neslibujeme lásky ni dobrodružství –

nezveme vojáka, jenž přímo míří,

ni tebe, blázne se soucitnýma rtoma,

nezveme opilce, jenž se světem víří,

ni povalovače, jenž tu jako doma,

nezveme nikoho a nevoláme,

my neslibujeme, nelákáme –

svítíme.

V hlubokých uličkách v temnu a na dně

tvoříme vředy, horečně planoucí,

poněvadž kuplíři zbarvují zrádně

chlad našich plamenů na vášeň horoucí,

ale my konáme půlnoční svou práci

bez lásky, bez vášně jako stroje žací:

jednoho po druhém, když na dosah stane,

klademe s klidem hrobníků-starců

na máry lásky, z nichž smutná neřest vane,

nejsouce z lupičů ani z dárců,

sloužíme na povel fabrickému chodu,

jenž by snad zšílel bez našich doprovodů –

svítíme.

Jsme smutná světla unavená vezdy,

jak zmučen stále připadá nám svět,

jsme uvězněné, neduživé hvězdy,

zavřené v tančící, špinavý lazaret;

za zpěvu, jenž se podobá stonu,

za hluku lidských i kovových gramofonů

z ručky do ručky kolem jdou těla

k podivné, nečisté vivisekci,

neřestné ruce a nestoudná čela

zbloudilým dávají bolestnou lekci,

my však tu nejsme neřestí ni ctností,

a smutek náš je smutkem povinnosti –

svítíme.

Nezveme nikoho v dosah kruté pasti,

my osvětlujeme jen nitro peleší,

a neslibujíce radostí ni slastí,

že jsme tu, aspoň na tmu nikdo nehřeší.

Nezveme občana, jinocha ni blázna,

krok nepoháníme, když rozmýšlí se vázna,

svítíme, vidíš, obrať se, chceš-li;

vidíš-li růže, kde šminka jen rdí se,

béřeš-li za zlato zlámanou grešli,

za sladké ovoce padavky na lesklé míse,

my, světla smutná, smyslů ti nekalíme,

my nelákáme ani nebráníme –

svítíme.