ZPĚV TŘETÍ.

Jest vábný ráj to s kouzelnými vděky,

kde Svitavské se vlní rouno řeky,

a šťastný ten, kdo v sladký jara svit

můž vadnoucí zde srdce osvěžit.

Jak ladné břehů skaliny jsou bílé,

s nich břízy hledí v snivém ševelení,

či rusalky to milo rozpustilé,

jež těší se, že prchá světlo denní

a že, až svitnou steré nebes oči,

zas hbitou nožkou v rose sobě skočí?

Ó jaká nádhera kol, jaké vnady!

Tu pyšní sloupové, tam skalné hrady,

a vše tak blaženě se v proudech zračí,

že srdce zpívá si jak chasa ptačí.

Blíž Jedovnice vlévá potok vodu

do lůna země tajemného vchodu

ze sloupů mohutných, dle plánů zcela,

jak silou hmotě z tvůrčího dán čela,

a výše vchodu, podpor skoro prost,

v div žásný vyklenut je „Čertův most“

Však tam, kde skalám vine kolem hlavy

své svěží věnce svlačec zelenavý,

tam Macecha je mocně rozeklána.

Toť démonů prý do podsvětí brána,

tak děsivá, že v strašném mysli hnutí

v prach lidský červík klesá z pohlednutí.

Kde vlny bystřininy skálu protly,

v hloub velká Sloupská jeskyně se kotlí,

jíž před otvor, své nohy chladě v proudu,

stoup' balvan, strážce skamenělých oudů,

jak zakletý v sen obr tisícroký,

těm k výstraze, již sem by nesli kroky.

Vnitř tróní strach, jenž mocně rozložené

výš do skal obloučité chodby klene,

v nichž ulapit tě hrozí duchů paže,

že obraznost, zda věřit smí, se táže.

Zde v syčení a v hluku stálé vády

v sta krůpějí se tříští vodopády,

až v temnou hlubinu se střemhlav skryjou,

a jako krtci lůno země ryjou.

Toť přírody tak velebné jsou divy,

že ruce bezvolně se žasem sepnou,

že bojácně krev plachá bloudí tepnou

a ňadra pocit svírá úzkostlivý.

Ach, vznešená to báseň čárné vzněti,

již příroda své družce zemi psala,

by v žáru nadšení ji opěvala,

když v touze prahla jejím po objetí.

Však děsno zde, když bouře od hor kvačí

a duby rve a černé jedle páčí,

když mohutné v ráz povaluje lesy,

jak chůze dřevorubcův útlé vřesy,

a Meluzina děsně lká a skučí,

jak kdyby svět měl zapadnouti tučí.

Sem Milotu vlek' strach, jak divý kůň

v dál zabitého jezdce z místa seče,

však ne, jak medvěd kořist v brloh vleče,

či žralok lup svůj v temnou moře tůň.

Zde zšílenělý zrádce v jícnu skály

svůj vyhledal si úkryt neustálý;

zde na krápníků věčně chladné stěně

dlí v hrůzném vytržení den i noc,

zde kyjem bije v mátoh čaromoc

a s vlky v závod vyje vyděšeně;

zde naříká a v lání pěsti svírá,

ať vládne noc, ať zlaté slunce září,

zde svíjí se a chví a zase vzpírá

a se svým bohem hádá se a sváří:

„Ty že jsi milostiv? To pravda není!

Když nemáš smrti, nač máš zatracení?

Však, je-li peklo, proč tvá síla váhá

již vykonat, jak mé chce proklínání?

Nič, tvá-li milosrdnost k zemi sáhá!

Nič! Rozval bleskem klenutí mých skrání!

Nič! Vypal mozku mého rudé nitě,

vždyť, jsi-li otcem všech, jsem též tvé dítě

a právo mám svůj podíl požádati.

Nuž, podíl všech je smrt, ať se mi splatí! –

Leč stejný s člověkem jsi: též se mstíš!

Král bratrovu vzal hlavu na Veveří,

já jeho vzal; vše stejně ať se měří:

zub za zub, oko za oko, jak díš!...

Ne, ne, já zabil vlast; toť větši vina!...

Ty's zabil mi však jediného syna.

Čí pomsta hroznější? Kdo hřešil víc? – –

Můj syn! Můj syn! A smrt mi nejde vstříc!..

Čas v přírodě jde hrůzně vážným krokem,

však v srdci vraha noc jest úzkostlivá,

vlast křižovaná v nitro se mu dívá,

vždy zakaleným velikánským okem,

a každým pohledem je více hloubí;

v něm strach a hrůza děti svoje snoubí,

jež sterá muka rodí dál a dále...

A jemu nelze umřít v žádném žale.

Tak chvíle, dny a roky plynou zdlouha,

a marná po smrti je každá touha,

a chvíle, dny a roky plny záště

žal sypou k poběsilé hlavy vršku,

noc setřásá jej ze záhybů pláště

a den jej nosí rudém na papršku,

a stále smrti čeká zrádce v hoři...

Však marno vše! Noc tmí se, den se zoří

a zase hyne – smrti bez naděje!

Čas u věčnost mu šíří mžiku dobu,

tlum příšer sídlí v tupém jeho zraku

a démon velikánský v nebes mraku

v dál vlastibijce žene od bran hrobu. – –

Juž stokrát horské luhy změnily se;

na pustých ondy místech vzešly háje,

skal lysé boky mechem oděly se,

a staré činy dozrávaly v báje.

Věk! Dlouhý čas to k trápení a pláči,

a přece krátká na pokání doba.

Zda za hřích zrádcův k míru věky stačí?

Zda splatí mu, co krutá zžehla zloba?

Věk! Dlouhý čas; vždyť dítě v starce mění

a starce v chabé dítě k nepoznání,

prach z mozku robí ve spuchřelé skráni

a bludné hvězdy nítí v světlo denní;

i v hloubky černých duší někdy vniká...

Zda do milosti béře kajicníka?

Hle, u skal Sloupských kajicník též sedá,

či není tělo to, leč vetchý kmen?

To medvěd může vyzraditi jen,

jenž, spatří-li ho, strachem tlapy zvedá

a odvrátiv se, v hněvu dutém řvaní

pryč od jeskyně k horské prchá stráni.

Vlk nejlačnější jeho nedotkne se,

když jednou jen v plec zaryl mu své zuby,

ni zmije nevede ho do záhuby;

i blesk, jenž rázem sosny tříští v lese,

jak had jej stíhá jen, leč neusmrtí,

a roztříštěné skály ostré kusy

jen hmoždí jej, leč přece neudusí;

spíš drtí se, však jeho nerozdrtí. –

Hle, jako balvan, když se dovaluje,

jen těžce příšerné se hýbá tělo;

kde jeho tvář, kde oko jest, kde čelo?

Či je to přece jen kýs netvor sluje?

Však hle, ty šedé vousy v chomáč sváty

na spráchnivělé bradě, hle, ten vlas,

jenž skrývá strastmi vysušené hnáty,

jak pařez v bahně kryje zápleť řas.

To Milota! Zde s divou bydle zvěří

jen někdy z jeskyně se pracně plazí,

když z jara pták se rozveselí v keři

a v slunce paprscích se koupá mlází.

Zde mezi dravců kostrami a těly

o hnusnou potravu se s červy dělí,

zde srdce jeho stálou půlnoc bije,

zde klikatými dutinami těká

a s vlky naříká a s vlky vyje:

„Což bude doba žití věčněvěká?“

Na kupu vlčích kostí klade hlavu

a krápník svými kapkami ho nutí,

snít o své zradě vždy – i v procitnutí

a bez únavy myslit na únavu,

již plnýma čas rukama mu nosí;

on marně Hospodina o smír prosí,

výš těžce pozvedaje ruce zvadlé.

Jej v každém útlém odprošuje květu

a v každé jehle s temen stromů spadlé

a v každém ptačím výkřiku a vzletu

a v každém pelu křídel motýlových

a v každé travky šelestících slovích

a v každém rozezlení bouřné hrůzy

a v bludné hvězdy přetajemné chůzi

a v jásavého slunce vroucím vzkazu

a v každém zavanutí horských mrazů

a v každém skály vzdechnutí, vod vření

a v každém trávy úklonu i snění

a v zlaté mušky lesklém proudu světla,

by jej už mocná ruka jeho shnětla.

Stěn krapníkových kolem skalní koby

duch jeho bludný oltáře si robí,

a na oltáři každém zří jak v temně

jím křižována dokonává země;

on shněten před ní na kolena kleká

a líbá ruce probité i nohy

a v usedavém pláči v slujích těká

v zeď hlavou stále buše přeubohý.

V den Rufa však, v den věčně věkův klatý,

žár děsný hlavu zžehá mu i paty,

tu musí pryč a prchá z lesa chvojí

na kletá místa hrozné zrady svojí,

a žal a stáří moří jej a dusí;

pryč musí, pryč, nechť zdráhá se, on musí,

pryč musí přec a darmo lká a úpí,

pryč musí přec, jak kdyby štván byl chrty,

přes strmá skaliska i přes závrty,

přes kotlinatá bahna, propadliny,

přes skalné výmletě a ostré klíny,

přes trní spleť a hadovité hloží,

po horských bystřin kamenitém loži,

vždy dál a dále ze Sloupského lesa,

nechť padá necestou, nechť hrůzou klesá;

pryč musí, pryč a na bojiště kluše,

by nové břímě nabral v propast duše,

a vrátiv se, zas běduje a vzlyká

po chodbách skalnatého „kostelíka“.

Jen někdy sluje před otvor se plíží,

kde opřen o skal rozpukanou stěnu,

tvář vzhůru k nebi maje obrácenu,

se modlívá a zvedá rukou tíži:

„Dej smrt mi, Ty, v nějž nevěřil jsem prve,

ach, učiň smír, smír za má provinění;

dej věčný sen za ukrutné mi bdění

a vysuš krůpěje mé kalné krve!

Buď milostiv, než běs mě zase chopí

a v mozek zaryje svých drápů kopí,

než v smyslů bludišti se ztratím zas;

ó zhasni mě, jak's ondy Kaina zhas'!“

Den kalný nad krajem se zvolna zvedá

a v roušku mlhovou tvář kryje snící,

dech jeho chladný jíním na les sedá,

a hvízdající větrů nájezdníci

po šírém pádí poli v divém skoku.

Jeť Rufa den, den kletý od sta roků,

jeť Rufa den, jenž zrádce ze skal pudí,

a smutným hlasem stesk se řine z hrudí:

„Ó zběsilá ty pomsto černé zrady,

vím, že's mne nutit přišla k nové chůzi,

že vsypat spěcháš v srdce nové hady

a v lebku mou zas příšery a hrůzy!

Mám olověné znova nésti oudy

na mrtvých bratrů nevyzpytné soudy,

bych spatřil zrady zjevení zas rudé;

což přízrak ten mě věčně mučit bude?

Což bude zloba nebes věčněvěká?

Hle, zde je zas, jenž za sebou mě vléká

na poběsilých smyslů rej a kvas!

Ach, smiluj se, což musím s tebou zas?“

A v usedavém Meluziny pláči

trest nebes silou tajemnou naň sahá,

blesk nebe rozvírá, bouř kolem kvačí

a za vous Dědického s sebou tahá...

A pádí, pádí, mátohami štván,

a pádí přes les, přes močál i lán;

hned habrů zakrsalých ruka hrubá

mu rozcuchané vousy z brady škubá,

hned ostrý kámen pod nohy se staví,

a suchá sosna vlasy trhá s hlavy.

V tvář vyzáblou mu mladé boučí pere

a rudohlavý šípek tělo dere,

a čím je divočejší jeho běh,

tím víc se množí hejna útrap těch.

Už chvat ten děsný, z duše strachu kypě,

rty plní krví mu i jeho chřípě;

i padá, vstává hned a dále kluše,

pryč uháněje soutkou jeskyň stranou;

bouř hvozd i skály sterou děsí ranou,

a k stržím pádí zrádce s hrůzou duše

vždy dál, až v rozvalinách skal se ztrácí...

A zašla noc – leč on se nenavrací.

Zda v prorvách zemských znikly jeho spěchy,

či mečem blesku hnán byl do Macechy?

Zas dusné ticho po bouři je v šíru,

jen temný oblak s křídlem netopýrů

jak šerá pověst po obloze bloudí;

kdy zjasní se, vše sroniv, čím se troudí?...

To Bůh ví sám, kdy doplaví se klidu!

Tak bloudí černá o Milotě zvěst,

jenž v Sloupských slujích z trestu zaklet jest,

by zrádcům v postrach věčně bloudil v lidu.

Jak smutný démon obrovského vzrostu –

dí pověst – slétá se skal stěny holé

a každé noci od „Čertova mostu“

jde kát se z hříchů na Moravské pole;

na hlavě korunu jak plamen nese,

a vznáší-li se nad temeny sosen,

vše strachem chvěje se hrůzou a třese,

a pažit travin práhne neporosen.

Skal z rozsedlin všech bolestně to skučí,

jak duchové rej skočný zde by vedli,

a bouř, jež ráda vlas rve starých jedlí,

v děs přírody ty zlozvuky se učí.

Kdy zhyne vše ?... Tam v dálce u Moravy

drť z hradu Milotova v prsť se mění,

a v dobývání chleba povždy tuhém

i základ ruka lidská zryla pluhem. –

Mír kol a kol! Jen v čas, kdy v umírání

den zlaté růže sypá k země klínu,

zde stébel slyšíš žalné naříkání

a trávu zperlenou zříš rozechvínu.

Zda nahodilé jsou jen zjevy tyto,

či kvilných vzdechů smutné ohlasy to?