Zpěv třetí.

Když se to zde pod sluncem tak dálo,

Mefista se do své říše bral

Ve triumfu, mudrce že udolal;

Ale zde se o Fevdu víc hrálo.

K němu pravil onen: „Ty jsi ztratil sázku,

Budu tebe vodit na provázku,

Otrokem jsi teď mým, čtyrmecítma let

Sloužit musíš; po dobrém se podej hned.“

Odvece sok: „Ještě ty jsi nezvítězil,

Prohnaný jest, on ti káže sám,

Poslouchat ho musíš jako chám,

Vyklouznutí nižádný mu nezamezil;

Podpis protrhne se často lehce,

Zvlášť kde držeti se smlouva nechce.

Čekej do času, až vyprší ti doba;

Tato bytně ponaučí oba.“

Dí druh: „Dost jest na tom, převzal jsem ti chválu,

Moh’ bych u Luciperova tribunálu

Zanesti při; zatím nechám toho,

Vím již na tě velmi mnoho;

Nepřestaneš-li ho podpichovat,

Naproti mně ouskoky s ním snovat:

Prožaluji, že jsi proti vládě spiklý,

Proti vládci odmlouvat jsi zvyklý.“

Poctili se, na oba jak sluší, hanou,

Až se posléz celí tetelili.

Když se zábavy té nabažili,

Každý odešel z nich jinou stranou.

Mefista šel k tvrzce; pán byl ale v dílně,

Pracoval tam na předmětech skvostných pilně,

Praví: „Zde jest srdci předce volněji,

Když k své výhni vstoupím, celý okřeji.“

Mezi tím muž cizí klepal na dveře,

Připuštěn byl, oděný byl hazukou

Přepásanou, s hlavy chvěly kadeře

Rusé, úctu jevil ústy, též rukou,

V druhé držel hůl a klobouk oklípený,

Řemínky měl uvázány skorně;

Umělec ten zdál se býti přeplamenný,

Počal k doktorovi takto mluvit dvorně:

„Slavný muži, ty jsi svitu rozmnožitel,

Našeho jsi záře století;

Ve vědách jsi jednal jako opravitel,

Přivedeš ty světu nové podletí.

O poradu přicházím sem z Hory Kutné,

Jméno mé jest ještě neslovútné;

Byl jsem slévačem tam a též litcem,

V závod mohu vstoupit s každým rytcem.

Víc let jsem se vynálezem obíral,

Chtěl jsem vyvest posvátných kněh tisk,

Mnohý v směru penězi mě podpíral,

Posléz vyšli dluhy jen a žádný zisk,

A mně nezbývalo, nežli uprchnutí;

Jak se zmohu, poctivě chci platit,

Vyvesti se dá snad podniknutí,

Bez peněz se musí cesta hatit.

Listy dva vám z tisku nesu na ukázku;

Zde jest abeceda – kohout na odrázku,

Druhý – titul ze svatého zákona,

Celek jeho jaká by to oslona

Byla! rýt jsem musel celou plosku,

Jaká práce! hejbalo to v mozku,

Dlouho jsem to zkoušel, mnoho zkazil,

Než jsem tyto maličkosti srazil.

Vy jste rozhlášený vymyslitel,

Podniknutí šťastný podmanitel;

Rcete, jeli směr můj nějak k vyvedení?

Jak to stojí, nelze přemoct práci,

To by nezískalo v knihách žádnou láci.

Nežádám v tom žádné oslavení;

Aby nebyla má snaha marná,

Podstoupit chci všecka díla parná.“

Vece Faustus: „Vítej ty mi, muži smělý,

Znám tě podlé jména, budeš někdy skvělý;

Ty mě v skutcích velmi přeceňuješ,

Když mě tím, čím chci být, prohlašuješ.

Ano budem jednat pospolu,

Oba k jedinému oukolu;

Vyvedení nás víc nemine,

Záměr se nám k slávě vyvine.

Pracoval jsem v tomtéž záměru,

Vidíš ulitou zde mnohou literu,

Potýkat jsem musel s samou tíží,

Ploval jsem tak dlouho mezi stříží;

Děsila mě mnohé knihy náramnost,

Viděl jsem tu samou nemožnost;

Neustoup jsem, přišel jsem tam, kam ty, jen,

Ale dále dopomoh’ mi sen.

Ve snách mravenců jsem spatřil hromadu,

Prováděli mezi sebou kroky křepké,

Hemžili se, najednou se do řadu

Postavili, a pak toto hejno hebké

Rozešlo se. Potřikrát se opakoval

Sen ten; mním, co as by oznamoval;

Nemoha ni přemejšlením spát,

Spěchal jsem tu rychle vstát.

Křik jsem: Výhra! To jsou pro mne návrhy,

Mravenci jsou jednotlivé šamrhy,

Ty se dají dohromady spojit,

Rozvrhnout zas, z jedné litery se rojit

Mohou tisíceré, a tak zroste kniha,

Postaví se vedlé rýhy rýha.

Tento záměr počíná se zdvíhat,

Do vyvedení ho budu stíhat.

Ostaň u mne, zaberem se do předmětu

Oba; s co jsme, ukážeme světu.

Famulus můj potřebný ti podá kov,

Zaopatří tobě hbité rytce,

Zjedná rozhlášené litce;

Brzo budeme mít na tisíce slov.

Zpytuj, skoumej, zkoušej, co chceš kaž,

Snahy vyvedení sobě važ.“

Zvolal ctný druh, všecken v nadešení;

„Zvítězeno! díky! vyved jsi mě z bludu!

Těsnat, připravovat, spojovat vše budu,

Dokud nepřijde směr v čisto k vyvedení.

Jaké vyhlídky tu, jaká náramnost!

Vyvine se v světě čistá oumravnost,

Vycídí se blaženosti řídlo,

Rájem má být toto naše sídlo.

Hrozný jestiť náš věk pro oučinného,

Přichází mi jako temná noc

Bloudícímu chodci, nejsou kroky jeho

Jisté, bouřlivá sic moc

Vysílá mu blesky jednotlivé;

Nejsou ke zpamatování trvanlivé;

Vidí také v vzdálí zanícení,

Neví, zář-li to jest, čili se již dení.

Jistě věk náš následuje bludičky,

Do bahna ho vodí tyto mamičky,

Posléz sezná, že ho svedly páry,

Pro ně trmácí se, tropí sváry;

Kdy as vyjde světlo rozumu?

Mnozí sem tam žijí ve skumu,

Vynalezli jasné zisky svitu,

Nestačili připravit se k skytu.

Mezi zlem a dobrem ještě půtka trvá,

Jak se vedla mezi duchy prvá;

Potýkáme s temným kolosem,

Všude zříme vedravší-se démonství,

Oučinné jest zvítěziti klamem, lstí,

Chce nás udolati pod losem;

Léta smejšlí lidstvo na opravu,

Posud vyrvati se nebylo z něj v stavu.

Co nás jiného, než osvit, spasí?

Vidím, jak se vše již v mysli lidstva kvasí,

Jen tak vyvine se jitro nové;

Pozůstane sice starý svět;

Povstanou však mladí dnové,

Rozumu ti vyvedou sem květ,

Lidstvo nabude stav prvopočáteční,

Duch se jeho vznese k nebi vděčný.

Vítej ty nám, blahonosná zoře,

Při tvém vchodu bude výskat člověčenství,

Zmizí hranice a věky ukrutenství,

Přestane též otročení hoře;

Pohanské víc nebudem ctít bohy,

Z nízka vynesou výš čilost, vlohy,

Vládcové se starat budou o svůj lid,

Přát se bude podrobeným také svit.“

„Ano,“ odpoví Faust, „to se stane,

Cítíme již temnoskvělé tušení;

Pouto ducha bude rozkotané,

Rozšíří se více umění;

S ducha budou zastaralé předsudky

Odhaleny, pravda se zas bude skvít,

Přestanou ní rozličných křivd zármutky,

Hodnost člověčenstva má zas čnít.

Všecko vězí ještě v vnadném poupěti,

Rozvinutí budem brzo viděti,

Ducha osvit jižjiž sem tam raší,

Přiblíží se kročejemi bury,

Zapudí pryč klamné stvůry,

Lidstvo žehnat bude snahu naši,

Probudí se jeho božská citnost,

Pravou poezií bude naše bytnost.

Upevněme navždy naše přátelství,

Neopusťme začaté to umělství:

To jen může bloudící svět spasit,

Klam se znal v něm zatarasit;

Zajde ním předc.“ Podáním si rukou

Slibovali, že chtí pod naukou

Touto spíše zajít, nežli se jí zbavit.

Zatím umělec se hleděl v dílnu vpravit.

Zloboh, který tajně slyšel tyto řeči,

Pravil k sobě: „Budem míti péči

Zničit záměr, vlohy Fausta utopit;

Lze nám lehce druha uchopit,

Odtud vzdálit. Fausta vrhnem v smilství,

Do jezera rozkoší,

Ve světě se milo panoší:

Zajde mu tak lidumilství.

Nemněte, že uhasíte v světě zlo,

Teprv odbedníme jeho dno;

Chcete trousit osvit, my vás sami

Uvrhneme v bludy, klamy;

Uvidíte, jací

My jsme, vy pak posléz co psi štvací

Budete nám sloužit proti vzdělávání,

Od nás přijdete tak k udolání.“

Faust si hledal jiných zanepráždnění,

Nezapomněl také na vyražení;

Mezi tím an vyplácel své dluhy,

Na dobytčím trhu koupil dům,

Zjednal skvostné věci. Toto s jeho druhy

Pozatřáslo, v Praze povstal šum,

O bohatství jeho řečí všecka ústa,

Do oblak až vychvalují Fusta.

Ti ho nazývají zlatokujcem,

Jiní soudí, že on zbohat ujcem,

Oni soudí, že on kouzla tropí,

A že jimi mohovitost kopí;

Všickni ho ctí co velkého alchemistu,

Nevědí nic o propadlém listu;

On se umí v skvělé pompě blýskat,

Všecko dychtí jeho přízně získat.

Soudruhové vyslali mu deputací,

Náčelník z nich řečí: „Nálezové jací

Tebe povyšují, tvoří skvostnost zlata,

Otevřena budou k štěstí vrata,

Našeho jsi věku samolet,

Ty jsi v stavu rozplamenit svět:

Přicházíme tobě úctu proukázat,

Vyplníme, co nám budeš kázat.

Staří národové stavěliby sochy

Tobě, že jsi vynik nad mudrochy

Všechněch věků; my tě jinak zvěčnit chceme:

Uchystáme veřejnou ti maškarádu,

Ve triumfu tebe povezeme,

U odpůrců provedeme svádu;

Kdo ctí žlutavý kov, k nám se připlichtí –

Kdopak po něm v světě nedychtí?“

Ve Faustovi rozžhala se ctižádost,

Myslil, ve vědách že jeho pokroky

Úcty zasluhují, chtěl tak nad soky

Vyznačit se. Přijal zdvořilost

Tuto k svému vítěznému tahu.

Mefista zve k tomu celou Prahu,

By se dostavilo všecko v maškaře,

Že plout bude jistě v rozmaře.

Dychtí k úctě Fausta do pompy vše vpravit,

Aby byl ní zlehka namlazen,

Přitom chce též peklo vlastní triumf slavit,

Že lstí polapen byl učenosti člen,

Přislíbilo vyslat sem svou chasu,

By se, co kde třeba bude, doplnilo;

Aby v pořádku nic nevadilo,

Bylo spořádáno všecko v času.

Tam kde rozkládá se nové tržiště,

Rychle z prken zrostlo herčiště,

Kolem byly přichystány stany,

Mísy pro pokrmy, pro mok sudy, žbány,

Pro láj jistě jest to pudná zábava,

Zápachu je táhne příprava.

Shledat se tam dali také z okolí,

Na ulici bodré davy hlaholí.

Průvod počal z uhelného tržiště,

A to z dílny Faustusovy.

Z předu patřilo se s znakem kopiště,

Kde se nalezaly vyznačené kovy,

Mnohé líhy; jsou to alchemické známky,

Kryjí mnohé tejno tyto zámky.

Za praporem táhnou s nadutými líci

Rozmarnění hudebníci.

V zápětí jim hledělo se na jinochy,

Co tak Vulkána a Pluta sochy

Prohybujíce-se na nosidlách nesli;

Následovali je lučebníci,

Adepti a hrdí stříbrníci,

Ti ty vzácné bohy ctili hesly:

„Popřejte nám mocnost Midasovu,

Aneb vštípit skvělost prahnusnému kovu!“

Merkurova socha za nimi se skvěla,

Množství hemží se tu nohsledů,

Mnozí bez larev jsou, těm se v pohledu

Ostražitá štvanost zřela;

Mnohý jeví v obličeji sadmo,

Mnohý postupuje jako kradmo;

Bylatě to pestrá směsice,

Jejich vzezření ční velice.

Byl to chumel čilých špekulantů,

Plodných odvážlivých projektantů,

Větroplachů, vydřiduchů, šibalů,

Ouskočníků v rozmanitém obalu.

Volají ti: „Bůžku okřídlený,

Zdař nám naše rozmanité šmejdy,

By se poštěstily vždy nám šejdy,

Nad všecky jsi bohy od nás ctěný!“

Pak se vyvalila socha Eskulapa.

Hůl má s hadem, vedlé sebe čápa;

Za ní prohání se hejno mastičkářů,

Zažehnávačů a olejkářů;

Mnohý ve láhvici ukazoval kapky,

Jiný z léku všezdárného šťapky;

Zřít též bylo mnohou čarodějnou babu,

Volá: „Není v světě pomoc nad římbabu.“

Dále se tah představoval indický

Bůžka Bacha, jenž ved život panický.

Napřed Silen váhal na oslíku

Jíkajícím, za ním na vozíku

Okrášleném bůžek Bachus seděl

V rouně srnčím, na lid milostivě hleděl,

Maje révím okrášlené šíje;

Kolem skáče satyrův dav, z džbánů pije.

Tyto následuje zástup bachantek,

Tropí ty hřmot lehoučkými ratišťaty,

Jeví řváním plesající vztek,

Prohání se městišťaty;

Díl z nich tlukot bubnů tropí,

Jiné se zas cinkajících strojů chopí,

Při tom bodré provádějí křepčení,

Jejich tah jest pobouřené šílení.

Pak tu ctitelové jeho kráčí,

Jeví nabubřené obličeje,

Hbité sloužictvo tu skáčic pěje:

„Mocný bůžku, ať tvá přízeň ráčí

Našinskému oslavenci vnuknout pudy,

By chtěl, jak ty, bodrost v světě množit;

Tenkráte by vyprázdňovaly se sudy,

Bdělibychom tebe místo Bacha božit.“

Hle, se vyjevil znak bodrý Venuše,

Děvstvo vyšnořené v skvělé loktuše

Zpívá: „My jsme čisté jako hvězdy,

Slavíme dnes ten tvůj šťastný los,

Mezi učenými ty jsi žlutý kos,

Přivábíš nám deverců sem sjezdy;

Kuješ zlato, vynašel jsi lék

Dražší nad ně, zachováš ním mladý věk.“

Na to vyjevil se hojna roh;

Za ním táhne štěbetavé hejno

Překupnic a prodavaček: „Nebuď tejno,“

Volá, „co jsi všecko zmoh;

Sliboval jsi najít proti smrti prášek,

Prolézal jsi doly, skály co rarášek,

Vynašels ho, můžeš smrti hrozit,

Po světě tě budou vozit.

Bývával jsi velkým třeštěncem,

Mníli jsme hned, že se staneš učencem

Skvělým, na ulici jsi se dišputoval,

Často se soky jsi zašermoval.

Zpomeň na nás, na své staré známé,

My tvou slávu zachováme;

Zpívat budem všecky tvoje kusy,

K jakým směrům konáš nové klusy.“

Pak se hrnul divných maškar dav,

Množství kalenderů, harlekýnů,

Mnoho postav nápodobných stínu;

Mnohý ukryt byl v nich stav.

Ti se hemží, jeden druha klepne,

Tento na uplátku onoho zas tepne,

A tak z těchto lehkých hraček

Povstávají chumele tu rvaček.

Tamto se zas dvanáct študujících hádá,

Jeli Květka čili Sněška krásnější;

Jedni praví, že jest tato vezdejší,

Jedna strana druhou do souboje bádá,

Rychle vytasují hbité kordy,

Potýkají; Faust mní, žeby zrostly mordy,

Zaslal do té chumle mnoho pytlů tmy:

Utichly tak rychle msty.

Mezi tím se jiná stala úhoda,

Zpupný sedlák jel jim napříč v cestu

S vozem schvalně, Faust chtě trestat původa,

Na koně dvě vosy seslal, tu hned v chřestu

Spřež se plaší, fatí,

Kola po ulicích tratí,

Pomatená lítá cválem,

Sedlák by byl hlavu srazil málem.

Ve průvodu se tu valí kolesa,

Plná velešvarných dobrodruhů,

Jimi byla naplněna nebesa;

Volali ti: „Ať jde zlatokujci k duhu,

Křičte: Jo triumfe a vivat!

Nepřesťante chvalozpěvy zpívat!“

Jelo jich tu hezká řada,

V potvornosti viděla se mnohá vnada.

Tu pak zavzněl souzvuk vítězný,

Za ním se bral herold železný,

A pak triumfator s sedmi koňmi jede,

Na okolí velehrdě hledě.

Koles podivně ční, ve zlatě se skvěje,

Doktor červeným jest oděn pláštíkem,

Okrášlený skvostným kordíkem,

Na klobouku peří se mu chvěje.

Kolem vozu poskakují děvy,

Provádíce bodré křepčení,

Bodrost jeví toto vnadné cvičení,

Všecko obdivuje skvělé krásy zjevy;

Každá po Faustovi okem švihá,

Na mžiknutí vábné jeho číhá.

Ten zbor zpívá: „Přešťastné jest století

Naše, béře se sem jeho podletí!“

Okolo nich hemžil se pak jezdců roj,

Na jich čepkách skví se peří,

Ano honosně se čeří,

Smělý jest jich hav i stroj.

Za nimi se množství vozů hrne,

V nichžto sedí černí páni pod mumreji;

Ač se neví, jak vyhlíží v obličeji,

Předce mnohý před nimi tu trne.

Bujné jejich koňstvo hrdě frká,

Vezení tam páni mlčí jako sochy,

Pnou se vzhůru čepek famfrnochy,

Přitom vyjevení v mnohém hrká.

Průvod k divadlu již doráží,

Slunce se již k horám naváží,

Na tržišti ohně se již připravují,

Diváci se, ti sem, ti tam, rozdělují.

Šeří se již, jídla se již pekou,

Na víc místech stojí s vínem sudy

Připravené, jaké pro láj pudy!

Moky do hrdel již statně tekou;

A hle! jaký úkaz v zořích světlých?

Lítá zástup věštěk na pometlích,

Ve povětří se tu prohání,

Jest to jejich bujné nadání.

V divadle se počal představovat

Určený kus, totiž Fausta zbožnění;

Potom za ním mělo následovat

Jeho alchemické věnčení.

Na divadle bylo uvedeno božstvo,

Vystoupili samí ochotníci,

Ti se zdáli horlivostí žíci;

V divadle se nacházelo množstvo.

„Posle bohů, čilý Merkuře,

Co jsi v podnebeském světě o Faustovi

Slyšel? rovná-li se Promethovi,

Nesmejšlí snad předce nejhůře?

Jistý-li jest před ním ten náš byt?

Vím, že se vším spokojený není lid,

Bouřívá rád, s neslušným se zanáší;

Pravice má brzy bouři rozplaší.“

„Velemocný oblak mačkateli,

Předc se mi zdá nebezpečný tuze,

Velikéť má věci ve zřeteli,

Zámysl má uzdu pustit luze,

Vynajít chce nové umělectví,

Totiž knihy na tisíce rozmnožovat,

Tím chce lidský rozum osvěcovat,

Posavad jest umění to v pacholectví.

Janko z Kutné Hory zkoušel tutéž látku,

Bylaby však zašla jako nedochůdče;

Tu Faust začal šetřit toto nedorůdče,

Důvtipem svým všecko přived do pořádku,

Umělství to přijde do života,

Odkryje se všecko naše tejno,

Tenkrát neposlušná bude všecka slota,

Vladaření měloby být neveřejno.

Byly knihy, ty moh’ zlatem obdařený

Pouze zjednat, ne zběř odsouzená k práci;

Tento doktor uvest chce v nich láci,

Pořádek tím bude proměněný;

Chce též uvest všeobecnou osvětu,

Ta má v povaze své neustále

Pokračovat dál a dále;

Kam se staví ve svém záletu?

Nesmíš přivolit to jako moudrý vládce,

Víš, že sám rád řídíš v temnotě,

Nejlépe se poslouchává v tupotě,

Věř mi, Promethej, ten strastný ohně krádce,

Tolik by ti ve vladařství neuškodil,

Coby tento doktor tobě zplodil,

Tu by něco vysulo se bludu,

Sotva udutlal bys pobouření pudu.“

„Co máš z toho, pošetilý manželi,

Že jsi vyved lidi, tvoje miláčky?

Oni na tebe již dospěli,

A předc s nimi jednáš jako s synáčky;

Všecko pokolení lidské za nic nestojí,

Za stéblo se tebe více nebojí;

Hleď je zničit zcela maní,

Ostaneš předc pánem a já paní.“

„Považ, bratře, čeho se chce Faustus chopit?

Co mi to vše dělá za hejblata!

Pouští se již do dělání zlata,

Mudrců chce kámen přerouhavě tropit;

Kdo mě bude více o bohatství prosit?

Budou obět jemu na místě mně nosit;

Byl jsem ze všech bohů nejjasnější,

Nad mne nebyl lidstvu žádný onačejší.“

„Naše pocta přijde na padrty,

Zeměplaz ten hledá proti smrti

Elexir ctný, ukrad recept na nektar;

On i jeho přeučení tovaryši

Přivedou mě jistě v zmar.

Rozmnoží se lidstvo někdy jako myši,

Posléz jim ni země nepostačí,

Časně-li tvá mocnost všecko nezjinačí.

Není mnoho platno, když naň sešleš mor,

Který jsem já s doktory vždy podporoval,

Prostředek on proti němu vyštudoval.

Proti lidstvu není platný krutý tvor

Na něj způsobený: tygr, medvěd, lev;

Nebojí se jich víc, cedí jejich krev.

On řád ustanovený ti v světě mate,

Není jemu pranic svaté.“

„Daleko již sahá, veleslavný brachu,

Lidské plémě; nejeví lid strachu

Před mou mocí, zná se vyhnout tvému třesku,

Žije nad nás ve skvělejším lesku;

Na moři též tropívá mi vzdory,

Dělám z vln svých převysoké hory,

Chci je notně ve propasti skoupat:

Nic to naplat, umějí se houpat.

Myslíš, že je skrotí tyto smrti hrozby?

Že snad spěchat budou klást mi prosby?

Jinak! klejí jako nezavření!

Přivádím je často do bludiště,

K ocelovu kouzlu berou outočiště;

Ti nás přímo za nic cení,

Marně bylo vyslat na ně morské stvůry,

Zhubili je; marné jsou též všecky búry.“

„Věřte, neodpustím tomu,

Jemuž doplní se bezbožnosti číše,

Znám ho strhnout s oslavené výše,

V záloze mám na tisíce hromů,

Aneb utnu kometě ctný ohoň,

Vymačkám z něj moky, skoupám je co sisly,

Aneb řeknu: „„Furie je pohoň!““

Počnou vražditi se, tak jim zmatu smysly.“

„Mluvme slušně mezi sebou;

Co pak chcete žádat na člověku?

Staví on vám slavné chrámy z děku,

Lomozit se musí za potřebou;

Volnost sic má, a tak jest podroben bludu,

Pojednou-li ta ho nezavede!

Stojí, kam jest vržen od osudu,

Neví, co mu sudička vše přede.

Chtělbysi snad zamilovaný svůj plod

Zmařit, že chce dojít výše?

Mělbysi jej podporovat spíše,

Než jej udolá snad hmot.

Právě nový nález umělecký tisku

Bude jemu sloužit ke vzdělání zisku,

Tenť jest v stavu, daleko lid zašel z cesty,

Pravou dráhou jej zas k tvému směru vesti.“

„Pochybil bys, kdybys ho chtěl zničit,

Nemáš nad něj tvora pitvornějšího,

Nezdržím se smíchu, jak jen spatřím ho

Neustále v titěrkách se cvičit;

Tys ho jistě pro pobonky stvořil,

Aby se zde nadýmal a dvořil,

Aby chodil v nádhernosti pychu,

Plodil hbitostí svou půvab smíchu.

Jestiť jistě opičí to plémě,

Dívávám se vždy rád na posunky

Jeho: ti se pohybují jako strunky,

Tito řečí stále, oni mluví němě,

Ti tam hrají hrdě na umělce,

Jiní kráčí, jak my, vážně, nadutě,

Oni melou hbité kotrmelce,

Jiní se zas krčí, lezou sehnutě.

Kdo ho spatří poprvníkrát v obleku,

Pro peřestnost neodolá smíchu:

Ten má hlavu nápodobnou víchu,

Ten se zašil v kůži vlčí, člověku

Nerovná se, na koni ten rád si svádí,

Na volu ten, jiný na ptáku;

Plesám, když moc vidím statných jonáků,

Kterak hbitě z boje pádí.“

„O něm vše vím, duchem gigantům

Podoben jest, neobrátí v rum

Moji říši; potomkům ho odevzdám

Gigantů těch; bude-li předc tropit vzdor,

Přitáhne si záhubu tak sám.

Přemoct se má, a tak bude věků vzor,

Došel by tak Herkulova oslavení,

Sice zajíti má ve zničení.“

Spuštěna v tom byla opona,

Předevzít se měla Fausta oslona,

Jeho jako alchemisty věncování.

Hu! hu! jaké na kartině podívání!

Značen tam Faust povýšený na obloze,

Jede do propasti ve plamenném voze,

Furie ho ženou bičmi, Faust se leká,

Sám i Frode nad znakem se vzteká.

Malíř Hrbek ty dva znale značil,

Nebo našel ono skélko pověstné,

Dychtil, by ved přítel žití počestné,

Známý poustevník též na to tlačil.

Faust hned vyndal knížku čarodějnou, čte,

Formulou tu peklo k pomstě zve;

Od Zbraslavi obloha se tmí,

Mraky z dvou řek mačkají se, temně hřmí.

S oblohy se tratí čarodějnice,

S dvou stran bouří vichřice,

Oblaka se spouští, jen se leje,

Hasnou ohně, Faust se pomstou chvěje,

Zahlíd Hrbka, dýkou po něm žene,

Kleslo něco na zem poražené;

Chvátá doktor k novotnému bytu.

Hrom se dotek divadla, jest v jednom svitu.

Prázdný ostal dobytčí tu trh,

Každý nechal jídla, pití, prch;

Leje se tam jako z konve mok,

Pro tmu nelze prchajícím konat krok,

V ulicích je slyšet hlahol, každý kleje,

Ten kdo ostal doma, s okna se jim směje,

Řka: „Čil jsem, že vás on nějak poděsí,

Za hostinu že vám něco zavěsí.“