ZPĚV TŘETÍ

Zvony zvoní v chladném jitřním vzduchu,

oslepivě svítí v jarním slunci

bílé stuhy Dunaje a Sávy.

Mladý duben – zářivé je jitro. –

Zvoní zvony nad městem i krajem,

rozlévá se, vlní hlahol zbožný

do roviny na sever i západ,

bije k horám na východ a k jihu.

Klidně tepe život v žilách města,

procitlo již, posíleno spánkem:

hřmotí tramway, píská vlak a supá,

hlahol zvonů ve výši se vlní,

dole chrámy pozvolna lid plní –

mladý duben, zářivé je jitro,

svátky lásky – velkonoce světlé. –

Od severu černé mračno letí,

zlostné hejno supů-mrchožroutů.

Ach, to není hejno dravých ptáků –

hosté jsou to horší supů žravých. –

Jak to vzkázala ta rája srbská?

„Raděj smrt než zradit nevinného,

nežli šíji sehnout před Zlosynem,

živoření vykoupit si hanbou?“ –

Vztekem šíle, mstí se lhář a zrádce

věrnému a pravdivému lidu.

Tak, jak umí: zbaběle i krutě. –

Stroje řvou a pumy vybuchují,

jako z písku budovy se hroutí,

vyjí sirény a křičí lidé,

zaštěkala smečka kulometů.

Bělehrade, město naše milé!

Ještě před chvílí pln mladé síly,

teď tu v krvi ležíš, orle bílý! –

Zanechali v rozvalinách žalných

řady svědků svého přičinění

zákeřní ti hosté ze severu,

pracovníci důkladní i rychlí.

Tisíc krve svědků ve Varšavě,

tisíce jich leží v Rotterdamě,

tisíce i v našem Bělehradě.

Tiše leží, hlasitě však svědčí:

Práce řádná – risiko pak žádné!

Systém známý: Bruno Mussolini.

Ryze německé však provedení,

velkorysé, důkladné a řízné.

V srdci mstivou zlost a hloupou pýchu,

sijí smrt a hrůzu v boží líchu.

Daleko mé staré oči vidí.

Šílenci! Co zasil kdo, to sklidí.

Sijí zkázu v plamenech a kouři,

sijí vítr – strašnou sklidí bouři. –

To však je už dávno, pobratime!

Od jara již vládne Švába v zemi,

v přemožené zemi hospodaří:

pálí, loupí, mučí, střílí, věší.

Od jara již tygr ochraňuje...

Divíš se, že v celé zemi vře to,

že jak v kotli přehřátém to kypí?

Temně hučí kotel, zachvívá se.

Časem z něho prudce pára sykne.

Časem v zemi hluše výstřel vzkřikne.