ZPĚV TŘETÍ.

Již se duchem vypínali

jako světa vítězové,

k vozu slávy upínali

zajaté co lítí lvové;

vztěkem jen se třásli,

když se s chutí pásli

na mdlé bázlivosti,

světa sloupy třásli

ve své nádhernosti.

Nový Cesar diktaturu

chtěje zřídit v zemi České

jen se vzhlížel jak bůh vzhůru

žízně po cti po nebeské;

okem měřil světy

a zas krotě lety

rovnal písničkáře,

zbíral slovců květy,

cvičil posunkáře.

„Bez mé,“ pravil, „vědomosti

stín se nehni po krajině;

co se stane v zdálenosti,

co se zrodí po dědině,

z mé jen vyjdi hlavy,

všemi pohnu stavy,

aby na kynutí

měnily se mravy

světu k užasnutí.

Hrubče! tys má ruka pravá!

Já co smýšlím, jak kat čilý,

maje hnutí jak vlk dravá,

pohled jak čert zdivočilý,

vystřel spravit pilně;

tak zběř neomylně

do jha vejde ráda,

ouskočně a silně

má se vštípí vláda.“

„„Tvá se vštípí vláda!““ spěšně

vykřikl Hrubec v proudu řeči,

„„tyť se, brachu, chlubíš směšně,

jak bys dobyl duchů moci;

mně jen sluší správa,

mně jen božská sláva,

jiným práce perné!

Tak jen měří práva

ukrutenství černé.

Svobody a slávy mstitel

nepřipustím ukrutenství!

Buď si poddanosti ctitel,

tvoř si v hlavě příkořenství,

tebe-li se zbavím,

v letu hromy stavím,

co si počneš, střelo?

Dokud tebe slavím,

tvé se stkví jen čelo.““

– Tak si pejchou natropili

Pompejus a Cesar slávy,

již se očma o svět bili,

již se z mrtvých pnuly páry,

s hrůzou oslavenci

jako pomatenci

na boj mžikný patří;

tak-li slávy ženci,

tak-li bouří bratří?

Všudy ticho v hrdém Římě,

rostra mrou a rada pláče,

svoboda se topí v dýmě

strachu, vidouc smělé dráče;

již se, není zbytí,

sype krupobití;

v tom se láska modná

vyskytne a bití

na mžik spíná škodná. –

Králík zlostí nedychaje

jako Satan pod se zhlížel,

ani nemožnosti kraje

ani vesty nepřehlížel;

hlava jindy silná,

duše neomylná,

co svět pravdy nesla,

jako dívka mylná

do zmatenic klesla.

Má-li jako Achil vstáti,

smělce prohnat mečem vzteku,

či-li kořit se a smáti

klouček děsícímu jeku?

Rád by porval druha,

kdyby nešlo z tuha;

však tvor zavalitý

jako nebes duha

krotí mozek lítý.

Duše míru žádostivá

jest-li v těsnu strachu vězí,

jak drak v plachém zmatku divá,

dokud hromy nezvítězí,

duše nadýmavá

jako kavka žvavá

sedíc v bezpečnosti,

v boji sestra pravá

němé bázlivosti;

,Čert věř rozkacenci!‘ praví

z ticha k mysli zpitomělé,

,ten se horoucímu staví

peklu jako Žižka směle,

jak chrt k oknu skáče,

nejlítější práče

bez okolku shodí;

člověk – slyším znáče –

jednou jen se rodí.

Buď smír, však ne bez ohrady!

V nouzi chytrost přispět musí;

v boji zapotřebí zrady,

kde se duše tklivá dusí.

Na lep chytám ptáky,

na med chvály žáky,

muže přísahami;

teď jsem zlomil háky

strachu pověrami.‘

„Bratře! při živém ti Bohu

přísahaje smíru žádám,

pod tvé statečnosti nohu

jako otrok šíji skládám!

Buďme svorní bratří,

ať svět s divem spatří,

král že pro svobodu,

jakož na smír patří,

volí i svou škodu.“

– Takto Artaxerxes Řeky

Xenofontem nezmožené

k trůnu loudil, aby vztěky

statečnosti nezkrocené

spínal lichocením;

muž se nehnul stkvěním

zlata bublin svodných,

rozkošník mřel pěním

ouskočníků škodných. –

Hrubec mračno krupovité

střílí na Králíka hrůzy,

po světnici jestřáb v líté

probíhaje sem tam chůzi,

diktátora těší,

že co Staročeší

s okna jako kládu,

až se leknou pěší,

svrhne s králem vládu.

Již jed pěně k oknu kročí,

s usmíváním na svět hledí,

zas smrt vybleskuje s očí,

ani slova k pánu nedí.

Ten si radost kalí,

že se s okna svalí

jak sud na ulici,

že ho chytrák malý

chytil na udici.

,O má nebenosná hlava,

o mé srdce peklovládné

špatných červů bude strava,

a mé milé oči zrádné,

i vy s vlasti chutí

na Hrubcovo hnutí

v místa zaběhnete,

kam jen nouze nutí,

kde rez slávu hněte.

Světe, sídlo nevděčnosti!

Což jest po mé kráse svodné,

po vší svrchní učenosti,

mé-li srdce, božství hodné,

má se v květu slávy

sladké sprostit správy,

snad i s okna skočit?

Musím svými právy

mozek Hrubci stočit;

sic mé – Ha! proč srdce klepáš?

Ach! ten hromy střílí s očí!

Vždyť ty přizvukáře tepáš,

krále házíš jako kočí!

Trůn tvé necti, čelo

blesk se v bouři stkvělo,

teď se hrůzou krčí,

jak jen s oka hřmělo

a pes z pekla vrčí?

Stav se, vztekem zažeň vzteky,

nabí usta sladká hromem!

Vždyť máš Polany a Řeky,

zbroj se milým básně zlomem,

hřímej! Vrah se ztřese

jak dub, vztek-li v lese

vichrů stromy klátí;

prázdná hlava pne se,

i se lekem zvrátí.‘

– Tak se Agamemnon kaše

na Achila k hubování. –

Však ten křičí: „„Hanbo naše!

Co tvé tajné rokování?

Mne-li zrady medem,

když řeč o smír vedem,

míníš do jha svrhnout?

Tvým tě, zrádce, jedem

musím v peklo strhnout!““

Král zas: „Tuposti ty synu!

Mně-li, červe, stavíš rohy?

Pojdi, prachu! Okem kynu,

rozstřelím ti ruce, nohy,

srazil bych i hlavu,

kdybys, stíne, v stavu

byl mi dokázati,

že si prázdnou hlavu

můžeš omakati!“

Hrubec řičí: „„Větrníku!

Hlavu mám a silné oudy!

Což ty, dýmu bojovníku,

s svými nebytnosti troudy?

Jak se zbavím tebe,

shrkne zem i nebe

tvého nerozumu,

ach! vždyť lidi zebe

již led tvého umu.

Nevděčníku, já jsem z bouře

tebe vytrhl zmatenosti!

Tvému božství poctu kouře

zradil krásné nevinnosti.

Já i Jidáš svého

mistra vznešeného

prodal tintěrkáři,

teď dle umu svého

platíš mi co žháři.

Já tě – však co řečí trolím

nadutého nájemníka?!

Jinou cestu pro mstu zvolím,

zjevím světu pekelníka.

Jako k soudu trouba

zavzním, že jsi houba

cizí učenosti,

sám jen dým a chlouba,

sídlo ouskočnosti!

Do noty-li zpívám tobě,

kroutiteli, libozvuky?

Mlčíš, jak bys ležel v hrobě

zbit jsa svými hromohluky?

Ty jsi krása světa!

Po tvém božství veta,

po tvé samovládě!

Ha aj! růže kveta

sláva sedí v kládě!

Třes se! Vyhřmím na tě peklo,

abys poznal, jak to bolí!

Jak se srdce bolné leklo,

že vztěk můj je na prach strolí.

Povstaň, stíne, z hrobu!

Již svou složiv zlobu

k smíru srdce skloním;

poskoč, sic v tu dobu

umíráčkem zvoním!

Jako August k Cině pravil:

,Buďme přátelé,‘ a byli;

když jsem klubko vády navil,

káži, bychom roztřepili

srdce kyselosti,

Aj! mrou urputnosti.

Bratří s tělem s duší

choďme v upřímnosti,

na vůdce jak sluší.

Já a ty a Bradáč třetí

buďme umu rozsudkáři;

jak kdo z mozku na svět letí,

jako vážní tintěrkáři

na trůn sednem soudu,

natřem pravdy oudu,

až mu srdce ztrne,

v rozsouzení proudu

s nás se hana hrne.

Buď kdo buď, i Homer tvorný,

třený Virgil, Ovid hbitný,

Lukrecius nehovorný,

Horác, dvořan krásocitný,

nevyklouzne haně,

jako dravé saně

krásu vyškubáme

a si pocty daně

křikem vynutkáme.

Blázni, komu vlasti sláva

na srdéčku outlém leží,

sváry těší nás a správa,

po stínu-li vřelci běží.

Což jest po věčnosti,

čest-li v skutečnosti

hodů nepřipraví?

Nás-li krmí hosti,

ať se párou slaví!

Křičme, haňme, na novoty

při radosti obmejšlejme,

staré zvyky, toť jsou sloty,

ty jen hlupcům zasílejme.

Však my v slávy květu

zděšenému světu

pavučiny pleťme,

po klasickém letu

jako orel leťme!

Co to klasický let? Brachu!

Co mi po tom? Zda-li zvíře

neb trn? Bez rozpáku, prachu,

trochu beru k Časomíře,

abych spustiv hromy

otřásl mozků domy,

pomátl nedouky,

svalil pravdy stromy

bouřícími hluky.

Děti oslepujme slovy!

Uslyší-li o Homeru,

o zřečtěném Tevtonovi,

neb že s Voltérem se peru,

ty tam! před nás kleknou,

jmén se hrdých leknou,

z nichž jsme nečtli slova,

,Jaká,‘ pro nás řeknou,

,krása Virgilova!‘

Tyto buďte motanice

naších sladkých spravování!

Přemejšlejíc na štvanice

v peklo sražme milování!

Jen kdo slouhy dvojí,

trůnu sílu trojí,

smělost, tma a hluky

čest i jmění zrojí

mezi libozvuky.““

Praviv líbal dobrodruha,

siré panně hladil tváře,

pak se zdvihnuv kráčel z tuha

jak dub mezi klevetáře;

tu své fousy hladil,

mudřec moudrým radil,

když sny vykládají,

a své řeči sladil,

jak mu poctu dají.

Zatím Králík ducha svého

v makuláři vybrušoval,

aby něco výtečného

z tkanic světu vytvořoval;

do snů vrytý seděl,

na pletichy hleděl

Newton divotvorně,

aniž mudrák věděl,

kdo tu stojí dvorně.

Dcera jako milostenka

na tatínka pohližuje

a mu jako věrná ženka

hubinkami oslazuje

práce mdlého ducha,

do tvrdého ucha

šeptá v žehravosti,

že se neposlucha

drží zmatenosti.

– Jako u Homera Juno

rozvinuje ducha řásy,

aby polapily v lůno

lásky žence každé krásy; –

tak cit i zpěv temný

tře se v mozek jemný

hlubokého pána,

hlásek nepříjemný

svědčí, že tu vrána.

Skočiv mluví: „O můj květe!

O mé statečnosti símě!

Tobě v budoucnosti plete

věnce básníř, však ne v rýmě,

ty jsi pocta všeho

světa výtečného,

ach! já otec vidím

obraz ducha svého

a již slávu klidím.

Jasná hvězdo, krásy blesku!

Zpěvů hromozvučných sklade!

Ach! svět v zmatenosti třesku

k nohoum Bohyně mé klade

v srdci city mroucí

a tě myslí vroucí

v růžonesném lese

nad slunce se stkvoucí

k poctě světu nese.

Božství tvé se v světě pevní

všemi slávy okrasami;

vždyť mi (sic!) přátelé jsme krevní

s nerozumu potvorami;

kam jen okem hledím,

rozkoš z lásky cedím

a se šířím božstvím,

neboť šťastný sedím

mezi bratří množstvím.

Duch můj větří u vidění,

jaká krása, jaké zpěvy,

jaké lidu pomatení

ve svatyni božské děvy!

Sem i Francouz běží,

Vlach se záštím ježí,

na mne žehrá Němec,

s vytržením leží

v chrámě cizozemec!

Řek i Říman puká zlostí,

že má zpěvů božských sladkost

převýšila výtečností

vážnost římskou, řeckou hladkost,

že mé divné lety

přesvědčily světy

o mém ozbožnění.

Jaké vonné květy!

Jaké krásy stkvění!

O můj nepostíhlý duchu,

v rozkoši se slávy topíš!

Jaký balšám, že se z puchu

lidských umů k nebi schopíš!

Sraž již s ducha tělo,

aby krásy čelo

dalo důkaz světu,

že se mocně stkvělo

již i v plodu květu.

Kdo mi roven? Kde jsem? Nebe!

Lid mi vděčný chrámy staví;

spravedlivá věčnost tebe

nad Solony, duchu, slaví.

Co jest Homér? – Prášek.

Milton? – Mdloby brášek.

Jen ty pneš se rovně,

když se chuti hrášek

v prachu koulí skrovně.

Konec bojům! Časomíra

spravuj všecky čilé duchy;

jeden pán a jedna víra

řád buď pro vás neposluchy!

Dceru modlu mějte,

předních míst mi přejte,

mou se krmte stravou!

Sice v pekle pějte

se svou tvrdou hlavou.“

– Takto Alexandr světy

širé vítěz probíhaje

drtil šlechetnosti květy,

hubil lidoživné kraje;

z prachu tvoře boha

žíznil, aby moha

letět v nestvořenost,

spial i pouty boha

jako přirozenost. –

– Takto kalif Omar sedě

s věřícími na trávníku,

v kytli s potěšením hledě,

jak svět zlatý panovníku

květy krásy snáší,

pochlebenství práší,

víru jak šat mění,

vidí, že teď vnáší

posel pozdravení.

,Bůh a prorok jeho! Pane,

k nohoum tvým se Amru skládá

a tvé slávy svrchované

o rozkazy božské žádá!

Egypt se ti klaně,

modly s chutí haně,

poctu bohu nese;

patříc boží zbraně

knihovna se třese.

Co s ní, rozkaž, dělat máme?‘

Kalif na věřící zhlídá:

„Knihy ohni v kořist dáme!“

tvrdým hlasem odpovídá.

„Buď co Koran učí,

neb lži světům zvučí.“

,Jak-li Koran? K čemu?‘

„Víc-li o snách bručí?

Shořte!“ Konec všemu. –

„„Ha! ha! ten zas ve snách lítá,

kde ho kojí nestvořenost,““

mluví Hrubec; „„jak se zmítá,

že mu zmizí přirozenost,

že um větry plodí;

ten as sebou hodí

zprávou na podlaze.

Bratře! boj se rodí,

Hromovod jest v Praze!““

„Hromovod-li? Pánbůh s námi!“

Srdce mře, dešť oko cedí.

„Ach! mé pocty shrkly chrámy,

Satyr na mne směšně hledí.

Konec mdlému panství,

ach! ten na tyranství

zná ti hromem bíti!

Chuďas do vyhnanství

musím s dcerou jíti.

O mé dítě! O má Praho!

O vy věrní učedlníci!

Mezi vás jsem rozsil blaho,

buďte moji zástupníci,

mistra v těsnu hleďte,

za patama seďte

tomu neznabohu!

Po tmě boje veďte,

nebližte se k rohu!

Ach! kyž neznaboha třepím!

Kde jsi, Polane a Řeku?

Marná žádost! neoslepím

hromem dluženého vzteku!

Darmo šálím vřeskem,

učenosti bleskem,

Řeky výbornými;

na Parnase českém

sedíť svorně s nimi.

Moudrost-li se s vtipem spojí,

pravda vtiskne k statečnosti,

snové mdlých hlav neobstojí,

ani hana syrovosti;

hrom cti bude bíti,

pěny klamu tříti,

drtit chlouby hrady.

Honem musím skrýti

libozvučné vnady.

Co ta z Uher syrovina

s rváči k boji nepřichází?

Dřív se za věrného syna,

za sloup pravé víry sází;

když mře panství těsné,

smělost páry klesne.

Ach! kdo nyní v boji

slovíčko jen hlesne

z duchů o pokoji?

Boj jest, boj i musí býti!

Kde jste vojsko? Kde jsou zbraně?

Hlava ouzká má-li bdíti,

aby zbila líté saně,

do mdlob věčných klesá;

smích nás nectně česá,

moudrost škube pera,

vítěz chasa plésá

k pomstě za Homera.

O můj Hrubče, pomoc v těsnu!“

„„Bratře!““ Hrubec odpovídá,

„„ani slova nevyhlesnu,

kde vtip moudré pravdy hlídá.

Na vás dýmu rváče

všecken svět již vdáče,

což by Muzy řekly,

pro tě kostrbáče

že se muží vztekli?

Bojuj sám, já přezvídati

budu vévod položení,

k Dobrovskému nahlídati

kocour slídný do ležení;

kam se Satyr vrhne,

i mne sebou strhne,

abych zradil tobě,

než se bouře svrhne,

o čem radí sobě.““

„Pán Bůh se mnou! Co se děje?

Sloupové mne opouštějí.

I ti zrádci do naděje

sladké jedu nalouštějí.

Komu budu věřit,

že mou počne měřit

duchy Časomírou?

Darmo chci se peřit,

klesám s svou i vírou.

Kde jste věrní učedlníci,

nerozumu holoubátka?

Aspoň buďte bojovníci

čipernější nad oslátka!

Běžte, kam kdo může,

kde jest vtipu růže,

kde své střely kalí.

Již-li z božství lůže

vyhnat nás se valí?

A tě drahou milostenku,

potěšení nejmilejší,

když se bitva vztěká venku

po vše věky nejhroznější,

zavru v tvrdém hradě,

kde ti jedy sladě

Bradáč snese dítky,

by k tvé ještě vnadě

vyšívaly kvítky.

Aspoň stín tě v ouzku těší,

mřeš-li v zrádné samotnosti.

O vy bohaprázdní Češí,

zdárné děti nevděčnosti!

Vám jsem chtěl střít city,

duše vaše syty

byly brzy páry.

Pro mou čest a byty

šlete bič a máry.

Kde jsou vojska Časomíry?

Proč se k mistru nestavíte?

Ach! jen bouři, ach! jen víry

před mé oči zarážíte!

Mluv, můj milostníku!

Kde máš hrubství dýku?

Nepřítel kde stojí?

Zda-li ze Blaníku

na nás pluky rojí?“

– Jak se Xerxes v bitvě plašil,

s podivením v Řeky hledě,

ač i světem hrdé strašil

svobodníky jak bůh sedě

na vznešeném trůně

v bezpečnosti lůně,

ač i pochlebenství

lahodivá vůně

spila člověčenství;

žena hvězda statečnosti

v bitvě divy prováděla;

světa pán mřel v zmatenosti,

co prv s bouřícího čela

střílel mstivé hromy

na svobody domy

s pouty hanebnými,

že lid spiatý v lomy

vyšle s chlapy svými;

hudebník jak při pranici

pod stůl pro bezpečnost leze,

s potěšením na štvanici

hledě volá na vítěze:

,Uží teď své moci,

neodpouštěj otci,

ani pěkné panně,

bez rozdílu v noci

sekej všecky haně; –‘

tak i větronosný trna

Králík bezpečnosti hledá,

slepé otroky v boj hrna

oddechu své duši nedá,

strachy jedovaté

plodě, smysly mate,

hrůzou sem tam zhlídá;

v bázni vrchovaté

žák mu odpovídá:

,Ve snách mluvíš, milý pane!

Co se zdá ti o zbouření?

Pokojnosti vyžádané

dostihl’s v trůnu oslavení.

V rozkošnosti klínu

ani boje stínu

vůkol neuvidíš.

Přihni srdce k vínu!

Co se blaha stydíš?

Plésej, dokud přeje štěstí,

sázej na ctnou hlavu věnec,

ať ti tajně hrozí pěstí,

tys předc u nás oslavenec!

Kdo ti pohne vlasem,

který měříš časem

mocných králů vlády,

jako hrubým hlasem

libozvuků klády!‘

„Kdo to, milostníčku, běží?“

,Věrný ctitel temné třídy!‘

„Ach! Snad sláva naše leží

v rozvalinách věčné bídy?

Kdes byl, slouho věrný?

Kam trhl Satyr perný?“

„„My ho nepatříme!““

„Ach! vrah lichoměrný,

smrtí o něm zvíme!“

„„Já jsem viděl nepřítele.““

„Kde jest? Jaké hromy ková?“

„„Jen se směje kráčí směle!““

„Ach! ach! ouklady mně snová.

Pospěš, kam zas míří?

Mrak se bouře šíří,

vůkol tma a zrady.

Kde, co, kam, kdo míří?

Teď jest třeba rady!

Kde jsou naši bojovníci?“

„„S nepřítelem rozmlouvají.““

„O vy zrádní pekelníci,

kyž vás čerti roztrhají!

Po vší slávě veta,

konec bude světa,

konec panování!

Ach! má krásná leta

přijdou k pochování!“

– Takto Aiax v zmatenosti

všudy soků spatřil hrůzy,

vztěk své jiskře žehravosti

očma smrtil plaché luzy.

Vida stáda mlátil,

jako kroupy klátil

na sta prchajících,

stráží sílu zvrátil

ovcí hlídajících.

Jako slavný rytíř z Manchy

Dulciney vnadné světem

v tovaryšstvu ctného Sanchy

hledaje se hlásal květem

zboru šlechetného;

na boj vyzval mdlého

dobrodruha cestou,

neskloní-li svého

čela před nevěstou;

spatřiv dívky veské střela

za božskými rozkošemi

roklemi a bahnem jela,

aby na veškeré zemi

pannu nejkrásnější

rytíř nejsmělejší

mečem z chlapství dobyl;

boj svedl nejhlučnější,

až si bití zrobil;

kdo v bok přišel, strom neb zvíře,

větrník neb stádo hojné

zrostly v obra, co v své díře

zaklené jak růže strojné

milostenky hlídá;

vůdce řádný zvídá,

jak se vojsko klade,

ač mu zapovídá

slouha, k nim se krade;

letí blesk a hrom je tříská,

až se hory rozlíhají,

ač jed obr vztekem plíská,

ač mu čerti pomahají,

rek se neulekne,

stojí hrad a sekne

v bok skrejš hanebnosti,

shrkne strom a klekne

kořist statečnosti; –

tak i Králík boje vidí,

nepřátely sobě tvoře;

teď se hrne na sta lidí,

již se valí příkořenství moře,

smrt co orel lítá;

však náš nepřivítá

Aiax vrahů k boji,

hrůzou pláče, zmítá

hymny po pokoji.

,Což bych na boj myslil v těsnu?

Vůkol zrada, vůkol hromy!

Ven-li vkročím, s hanbou klesnu.

Abych ušel bez pohromy

z příkořenství proudu,

vlezu v ňákou boudu,

neb v poušť cestu změřím,

ach! i svému oudu

víc již neuvěřím.

Nyní jsem skryt! Co to bouří

jako z pekla v této skále?

Snad tu zrádce; les již kouří,

na mne střílí šípy stále.

Odsud pryč! Jsem v sklepě,

snad sem dráči slepě

na mne nepoženou?

Bože! teď jsem v lepě,

stín mne zradil s stěnou.

Utec, krásolícný duchu,

z zůřivosti motaniny!

Všudy jed a hrůza puchu

jako z naší syroviny,

stejnouť měří mírou.

Touto projdu dírou,

snad mne neuvidí

s roztlučenou lírou

z posměvačných lidí?

Kam se vrhnu? Kdosi běží,

za mnou střelec v patách letí!

Ach! svět na srdci mi leží,

hynu, nemám žádných dětí.

Hrad se zbořil stkvělý,

nepřítel střel smělý

krásné ducha plody,

ach! i přítel vřelý

klade k hrobu schody.

Konec se mnou, zrádné světy!

Ach! jak nerád s trůnu kráčím.

Darmo líbám slávy květy,

štěstí oltář otrok máčím

svými slzičkami,

prošev nehodami

v hrob se bídník beru,

kam i s okrasami

strhnu milou dceru.‘

„Mistře!“ ,Kdo to volá k hrobu?‘

„Nepřítel již zmizel z Prahy.“

,Díky vzdejme v tuto dobu,

že zmatl mocný Perun vrahy.

Se srdce svět házím,

zas se na trůn sázím

a své protivníky

v peklo necti sházím

s všemi učedlníky.‘

– Takto Karakala dravý

zabiv bratra jak lev řádil;

na mžik ctitel ctnosti pravý

s nevinnostmi na smrt pádil,

rada vážná mřela,

moudrosti kat z těla

trhal srdce s chutí,

čest-li kde se stkvěla,

klesla bez pohnutí.

Tyran mdlý již milovníky

zmařiv jasné šlechetnosti,

střelil na své pekelníky

slepé stroje ukrutnosti,

čím dál v správě kráčel,

tím víc krví máčel

jasnost svého trůnu,

sílu k zvěři vláčel,

květ třel v lásky lůnu. –

Náhoda sem Vrabce vodí,

vidíť s hrozným podivením,

jak král motaniny plodí

se svým ducha potřeštěním.

»Tys syn hlavy tvorné,

bracha z Manchy dvorné,

bitvy s stíny vedeš

a v své divotvorné

strůji v posměch jedeš!

Zanech jednou tintěrnosti,

vypuď z hlavy páry zmetky,

jak já miluj skutečnosti,

tuposti a necti pletky

zmař co mistr správný,

ať se způsob dávný

ducha přidržuje,

sic tě mstitel právný

nectně zukřižuje.

Vyspi dnešní hrůzy zmatky,

moudrosti se uchop zdravé,

jak syn zdárný drž se matky

vlasti s citem lásky pravé!

Stín i bludu zhasne

v její záři jasné,

srdce ledné zvřelí,

světlo slávy časné

v blesk se věčný vtělí.

Divy uzříš, svých-li stínů

marných poznáš, směšný pane,

jak se vinou z hrobů klínů

krásy od nás milované;

i tvé srdce těsné

k podivení klesne,

i se mozek zhojí!«

Řka to hlavě děsné

líky zdravé strojí.

Snář se sem tam obracuje,

neví, co se vůkol děje?

Ach! jak srdce poskakuje,

jak se oko mrtvé směje,

že se bouře zvrhla.

Na postel ho strhla

duše zbité mdloba

a i ve snách drhla

mistra z Manchy zloba.