Zpěv třetí.

Tam juž koule hlubin do bezedných světlorodící

Se skryla devětkrát, co z náruči Ívanu prchnul

Pěstoun. Perlošedá Luny tvář sila s hůry paprsky

S usmáním klidné na synů krovy tamto pozemských.

Snílek juž v spání ukolébal zemšťany líbě:

Z utroby žel ztrudilý tuť počne vylévati Ívan.

„Hospodine skrytě jak mám dlouho tě chváliti ještě?

K tvým zbožilým ctitelům co nemám směle kráčeti nikdy,

Syn za jaké tvůj poslední vycedil krve krůpěj?

Kdy člověků ó Svrchovaný meze zůři vykážeš?

Kdy v katrčích klidných krev přestane téci nevinná? –

I přítel milený juž z mé jest náruči vyrván,

Skrz kterakého jenom tvou má duše poznala pravdu.

V bouři teď ustrašeným blahonosná útěcha klesla!

Proň ve slzách potokem vylitých vzdy se mé oko mokří!

O Pane buď štítem jeho této na pouti pozemské.“

Domluviv, upravené vrhnul se bolestně na lůžko.

Poslzených mu očí brzo dřímota zastřela víka.

Aj mocný světa Pán prstem jen s trůnu pokyvne,

Rychle Seraf se chopí poslušný trouby nebeské.

Dech v skřivených dutinách ze prsů se nebešťanu krouží.

Stříbrohlasí v dědinách blažených všady zvuk se ozívá.

Poznati vůli opět moudrosti nevyzpytatelné,

Na znamení se hrnou zborové hned k trůnu nebeští,

Též hrdinů davy tam kochající se v blaženostech,

Jichž krev prejštila se v životě pro pravdu pozemském.

Přívětivým šeptem, zastřen jsa mrakem blankytným,

K zástupu takto Otec vyvolenců počne nebeský:

„Z hloubi dolin tam rychlotoké od Sávy se náší

Ke mně volání. Bol svírá vnitřnosti junoské.

Mé ucho sem lkání a stesku doslechlo žalostna.

Ívana jen s výsosti co má osvítila záře,

Čistým pro mne hoří plamenem jeho srdce dětinské.

Pevně věří, v dolinách zemských mile snášeje bídu,

Co vtělený syn můj hlásával druhdy milostně.

Vězte, že sobě volil jsem jej věrného za slúhu.

Mou vyslanče hotov se nyní oznámiti vůli.

Jak věčnosti je ve knize zaznamenáno, vyjev mu,

I v dalekosti že má svatě Ívan tráviti věk svůj.

Přespanilou co jará krajinou k severu plyne Míza,

K ní pak vlnky pění hrkotem co k pohřbu potůček,

Tam světa Pán věkobytné dá že miláčkovi sídlo.

Z jitra prchá tedy nechť jeho již noha tamto do dálky.“

Vůli Boží zborové u trůnu doslechli nebeští

S plésáním. Zpěvy líbezné rozléhly se vůkol.

Poslu se rychle nebes zlatoleskná brána otevře,

Nadvětrné Rafael poslušný prázdno proráží,

Mžitkoleté jej s výše nebes nese k Ívanu křídlo.

Roucho běloskvoucí mu dolů plyne lehce po bedrách,

Zrůstu na outlounkém diamant jeho pásku zapíná,

Obnažené všady proudně kadeř mu po šíji se krouží,

Tvář se nebeská rdí jasný co slunce paprslek.

Něžným dotkne očí se nebešťan v dřímotě prstem:

Ívanu hle zrosená se uzavrou pevněji víka.

Počne Seraf lidským jazykem v ucho takto pozorné:

„O zbožilý slyš má slova, já posel Ívane Páně.

Přes hory přívětivé zapudí až temnoty jitro,

Vojvodský na trůn tě povýšiť pospěje národ

V háj hluboký, všechněch rozlehlé vlasti ze končin.

Přísahu tamto mají modlám tvá usta vyříci

Ukrutnou. Kam jen se doprejštila záře nebeská,

V nízkokrových chýších potokem má krev se vylévať.

To kněz zatvrzelý ó Ívane od tebe žádá!

Bydlitelů břitkým ocelem máš srdce probůsti

Tou pravicí, kterakou s dověrou k nebi denně vypínáš;

Žádaje, nad dědinou všeblažící světla paprslek

Svrchovaný aby Pán rozšířiti laskavě ráčil.

Rychlá k trůnu peruť do nebes tvůj stesk povynesla.

Věz vyvolenče Boží, to že u Světovládce i možno;

Než, ten dobrotivý poslyš jak Tvůrce uzavřel:

Tam v dalekosti ty máš svatě Ívane tráviti věk svůj.

Přespanilou co jará krajinou k severu plyne Míza,

K ní pak vlnky pění hrkotem co k pohřbu potůček:

Tam světa Pán tobě dá věkobytné sídlo, miláčku.

Z jitra prchá tedy nechť v dalekost již tvá noha odtud.

Já proto slán k tobě, dobrotivý tak Tvůrce uzavřel.“

Dotkna opět prstem se nebešťan v dřímotě víček,

Prudkoletou do nebes perutí se radostně vynáší.

Rychle mizí s víček zrosených tíž Ívanu temna,

Povstane. Aj spanilé spatří oko kol sebe záři.

Z purpurových jeho ust se bolestných slov dere výlev:

„Ta pravice břitkým ocelem má srdce probůsti?

Toť, láskou kteraké k tobě Hospodine skrytě hárá?

Já ze prsů plápol blahodějný mámtě vyhasnouť?

Národe přehluboko kleslý tvá náděje marná!

Znal by celý národ tebe, toť Bože má byla touha. –

Vojvodský na trůn mne povýšiť pospěje národ.

Otče milý, tobě má býť z pěstě vykrouceno žezlo?

Od tebe mám já neznámé prchnouti do dálky?

Ukrutným zanechať tě snad zde pronásledováním?

Toho i více nemám, jenž vštípil símě nebeské

V mou duši. O těžkou Bože žádáš obět odemne!

Krásné jest žezlo zlatoleskné v pěsti udatné,

Krásně jsou zdobená v nebetýčných sídla palácích;

Než – člověků snažná ať touha po této je slávě,

Před živlem dává hromobitným skrejš i chaloupka! –

Otče, ty máti milá, ó jen vás mám že opustiť,

Jen proto láskyplné zde žalostí srdce krvácí! –

Spatřiti nikdy nemám tedy více ni otce ni máti.

Jim v náruč kleslý, ni je laskavě více obejmouť?

O jednou je nyní oku ještě uzírati nebraň,

Svrchovaný v nebesích, pak tvá staň vůle se Božská!“

Ledva že hustosité pouhasnuly lampy nebeské,

Připial k odchodu toul šipotížný na plece Ívan,

Mrštný luk po levé straně klátí lovci se něžně.

K otci a máti milé kroky se spěšnými ubéře.

K Ívanu počne nyní úpěnlivě máti milovná:

„Můj synu roztomilý, jediná ó útěcho matky,

Rychlonohé proč z rána loviť již v hájinu laňky

Pospícháš? Větrem za tebou vzdechy vezdy vysílám,

Náruči an vyvineš se mocí v šeru jitra mateřské!

Horkých uplakané slz mé oko proudy vylévá,

Tamto bezedné když v prohlubni se slunce potápí;

Zírává oko mé neb k háji po tobě nadarmo.

O milený synu, aspoň dnes jen u máti pozůstaň!

Ustrašenou sen hrůzyplný v noci mou duši tížil.

V hájině tě skřiveným oko uzřelo klem raněného,

Krev se tokem zpěněná tobě prýštila z rány bolestné,

Trávy tu do skropené jsi krví svou umdleně klesnul,

Rychle i na spanilých lících tobě vadly ruměnce.

Sen pominul strašný. Oko mé synu teď na tě patří,

Otvírá paže tobě se má vstříc laskavě opět,

Ještě nedávno jaká tvou léčila ránu bolestnou;

Než nenadarmo bolest mé svírá srdce mateřské.

O neopouštěj svou dnes máti rozenče milovnou,

Dnes mu loviť choti jen nedopouštěj v hájině laňky!“

Pečlivě máti milá v náruč teď klesne milenci,

Slz ronění z ust zastavuje k němu výlevy lásky.

K ustrašené choti takto otec zase počne hrdinský:

„Svou ó matko neděs milená duši touto myšlénkou.

Pláčem svým zmařilost nevlí v naše dítě udatné.

Máť jednak spravovať velemocným národy žezlem,

Outoku nepřátel jeho má odpírati rámě.

Vládaře, víš milená choti, šlechtí duch že bojovný.

Laňky loví nechť břitkozubé i v hájině kance;

Vycvičilo vládnouť by braní jeho rámě se outlé.“

Trudný vykroutiv se synáček z náruči matce,

Z bouřné utroby žel tajný slovy takto vylívá:

„Otče, ty máti milá, jediná ó mé duše touho!

Mé oko jen na vašem se blažívá pohledu jasném,

Zhlížeti kéžby na něm bylo ještě se dlouho mi přáno! –

Tvá duše nechť se nyní neobírá máti milovná

Strašlivě tím obrazem, na jaký dnes patřila ve snu.

Veškero pomni bytost řídí že nevyzpytatelná.

Ta vladaří životem mým, tať mi i ochranu dává.

O mne budeť ruka míť všemohutná péč i budoucně.“

Proud jemu slz udusí slova v ustech s tváři tekoucích.

Od milených v dalekost odcházeti již noha pílí;

Ukrylo máti nyní ve slzách oko byť se tonoucí.

Sevře tu láskyplné bol mocněji srdce miláčka,

Umdlévá noha, jí ztud kráčeti dále nemožno,

Chceť zrosené oko zas pohlednouť vratno žalostně.

Ívanu aj tu se šept v uchu ozve potichmo nebeský:

„Já proto slán k tobě, dobrotivý tak Tvůrce uzavřel.“

Pod klenutým ztrudilý obloukem modra zaúpí:

„Svrchovaný Pane, odpusť mé křehkosti milostně,

Zemšťanu těžko je víš zde opustiti otce a máti.

Vzíti račiž Velemocný sám ty je ochrany do své;

Zříš teď s výše nebes, že plním tvou vůli ochotně.“

Z temna lesů juž blankytné se do báně vynášel

Vůz zlatoleskný, tvor všeliký budě laskavě ze sna.

Šat semotam perlil se peřestý Květny palouků.

Pěvce vynášela tam v okotěšné modro peroutka,

Líbezné zpěvy až v nedozračnou výši hrdélko

Kouzlilo; lovci mizel důl druhdy jen rozkošeplodný.

Ejhle tu zástup vstříc lidohlučný Ívanu táhne,

Pět zmužilých junochů s vůdcem v čele zástupu kráčí.

Jest Milodruh po boku blahořečný starci milému.

Něžně chochol klátí se na lebce mu modrobarevný.

Ustrnulý povsteskne lovec si v důvěře Pánu.

Ívana anjelská ruka tam skrze zástupu tíseň

V zástěře oblakové vede dále v lehce plynoucí;

V zákrytu nespatří zástup tu ni lovce hovorný,

Ni květolící druh, láskou k němu dávno horoucí.

Ívanu zas v dalekosti mizí zástup mnohočetný.

Juž sklepený oblouk po druhé se na východě barví;

V mrákotě vlasti lovec jen končiny ještě dozírá.

S vráskočelé hory posledním tu při pohledu usta

Šepcí: „Již tedy vlasti milá tebe na vzdy opouštím!

Ouval rozkošný, milerád v němž já jsem i dlíval.

O slzy v odchodu teď želené stýkejte po lících,

Jednak místo tiché odbírám od tebe préč se

S pláčem. Skrz květné plyň loudavě louky potůčku,

Tvou se kochať nebudou hladinou juž mé oči více! –

Od tebe též sklepená jsem z habří ó ty besídko

Vzdálen, s rozsochaté nebude střechy více padávať

Na mne ni ochlazení, zatopí když slunce nebeské,

Větřík z outlinkých ani v ouvalu váti halouzek! –

Krásný jest košatý peň tam na pahorku vyrostlý.

Druhdy větev tvá mé oko vábila úrodudárná.

Líbě tebou zahrávával větřík si tichounký,

Plod spanilým šeptem pokolébaje tvůj okotěšný.

Ondy lazůrné mrak sirotížný jasno potahnul,

Větronosící od severu v koši křídlo zavázlo,

S výšiny a v dalekost kutalil se dolů kmene plod tvůj.

Strašná bouř s vysokých pahrbin plod dáleji kácí.

O ty vlasti drahá vštípen byl v tobě mi poklad,

Jejž v svém srdci chovať budu tam v dalekosti i vezdy.

Pevnou Hospodine v nebesích buď mou ty pavézou!

Dobrotivý Bože hlas volající slyš tuto ještě:

Krev v nízkých katrčích se nevinná ať nevylévá,

Svému ve vlasti milé nedopouštěj světlu uhasnouť.

Popřej, národové všady tvou aby poznali pravdu,

A bludným oko zaslepené se otevřelo temnem!“ –

Řeknul, a odtud přes pahrbů čela trudně se béře.