Zpěv třetí.

Na východ nová bouř se bojů valí,

spojená vojska, Žižka v čele jich;

jej pohostily Chrudimčiny skály

a tvrdý Oheb v síních rozlehlých,

kde dítky s úsměvem jej uvítaly.

On v středu jich společné u večeře

jak druhdy trávil večer veselý

a ony vzpomenout mu nesměly,

že zítra odtud již se odebéře.

Byl unaven, jako se člověk cítí,

kdy dobře vykonal svou těžkou práci

a na minulé svoje činné žití

s poklidem paměť přeplněnou vrací;

však stár; již chladne jeho žilobití,

a přec mu ještě taký úkol zbývá,

jejž odkázati mladším silám musí:

ač vítězné učení Jana Husi,

přec posud nepřítel obchází saň jak divá.

A ruce jeho nástupců snad slabé,

by utřímaly divokého oře,

jenž železným kopytem půdu hrabe,

an křídly nebe nad hvězdami oře

a krví plní Vltavu i Labe,

jež z boků zervaných se jemu prýští:

ač posud ohnivý ten mladý oř

a letí všem překážkám na příkoř,

přec zemdlen – může padnout v propasť příští.

Neb bujnáť hlava jeho, pán je mladý –

a mnoho bratří o panství se dere,

z nichž každý nad ořem chce dojít vlády –

a ne-li – boje provolají steré;

až posud pouze jeho moudré rady -

a ještě více mocné jeho pěstě

zdržely vášně bratří od výbuchu:

však on již viděl s bolem ve svém duchu

jak po smrti se jeho – vraždí v polou cestě.

Jak předsevzaté posvátné jich dílo

již maří rozkacené bratří vášně,

jak ohavné se zvíře narodilo

a v jeho drápech hynou všichni strašně.

To tušení teď v duchu vyklíčilo

a on se ulek’ budoucnosti této;

a takové ovoce zraje vždycky,

kdy krví dobýt pravdy chce duch lidský:

naději vesny zničí jedno bouřné léto!

„Bohuši, synu! jediná má péče

jest o budoucnost našich rodných bratří;

ten boj se jako v nekonečnost vleče;

nedočkám konce; tvé oči jej spatří;

v tvých žilách tatáž hrdinná krev teče,

jež muk, ni smrti též se nezaleká;

ty nejvíce máš lásky v Táboře;

ty vsedneš svaté války na oře!“

A úsměv povyjasnil tváři reka.

„Ó Žižko! dosti dnů ti posud zbývá

a tebe nahradit z nás nemůž – žádný!

Pravice mnohých jesti vládychtivá,

však žádná neudrží meč tvůj pádný.

V mém srdci pouze vůle, víra živá,

že zdrtíme tyranstva řetězy:

a byť i ne! byť všichni v boji zhynem,

myšlenka svatá vstane v rouše jiném,

a věř mi: jednou přece zvítězí!“

„Tak dobře, Bohuši! toť slovo pravé,

to v srdcích kdyby měli všichni Češi,

konec by nastal záhy válce dravé:

však na svou vlastní sílu stále hřeší!“

Tu Vanda přitulí se v mysli hravé

a ruku vine Žižkovy kol šíje:

„Již dosti toho, otče! dost té války,

já sotva že vás na krátko zřím z dálky:

ten kalich Vanda na zdar příští pije!“

A dotknuli se s úsměvem té číše;

a opět Vanda švitořivě praví,

s úsměvem, který nikdo nevypíše

tak polou něžný byl a polou hravý,

a chvílí opět smutným zdál se spíše:

„Dnes já chci něco vyprávět na vzájem,

když tak dlouho jsouc vámi odsouzena

k samotě – bohužel! jak bývá žena –

jsem ve vzpomínkách bloudívala hájem.“ –

„Že s tebou, otče, také s Bohuslavem

jsem po vodě plynula – se mi zdálo.

Byl krásný den a v toku řeky hravém

tak milokrásně slunko plápolalo,

po březích luka, lesy v stínu tmavém

a opět pole, města, tiché vísky;

to po Labi jsme plouli; noc nadešla,

já s touhou zřela krásná místa přešlá,

jak mizí za námi; tu ostrov kyne blízký.

„Já unavena otce prosila,

by na chvíli jsme na něm odpočali,

než nová nadejde mi posila;

vy lodičku jste k břehu uvázali,

já vystoupla a oči zrosila

nad krásou vůkol v srdci rozechvěném

a na Bohuše prsa klesla v pláči;

tu těžký spánek víčka moje stlačí –

usednouc usnu s jeho na rtech jmenem.

„A když se zbudím, na nebi zřím lunu

a já jsem byla sama – opuštěná.

I klesám se skvělého snů svých trůnu

a vyskočím, a volám vaše jmena –

však mlčí les; na břehu není člunu –

i běžím velebnou tou tichou pouští;

a svatojanských mušek hvězdičky

mi svítily na lesní stezičky

přes údolí a stráně, v temné houští.

„Tak les jsem přešla; za lesem se táhla

široká cesta, osázena stromy

a na nebi se rozbřesklo znenáhla;

já rozeznala dvorec, známé domy –

však ještě dvoru toho nedosáhla,

kdy z otevřených jeho pustých bran

se valí obludy – a v posledy

jsem zřela příšerné jít medvědy,

ke mně se válet, tisknout ze všech stran.

„A u prostřed té běsné havěti

jsem pokojně svou cestou kráčela;

tu spatřím něco k sobě kráčeti,

co vztáhlo tlapy mého do čela

k děsnému v pazourech svých objetí:

a chechtem ryčných kol to zahučí

a vyceňuje tesáky své bílé:

ty šelmy kostnaté se chechcí míle

a největší z nich vzpíná náručí.

„Tu ze dvora však otce mého hlas

jen pouhým zkrotil zvukem šelmy hnusné

a poděsný ten přízrak couvá zas;

jak pod křídlem kdy máti ptáče usne:

tak bez bázně jsem šla – až spatřím vás –

a tu se zbudím. Co ten sen as značí!?

Tu vidíte, jak samota mne trápí,

když v noci šelmy na mě tasí drápy

a já se domnívám, že peruť nosím ptačí!“

I usmějí se oba posluchači.

„Nuž bohdá, Vando, všechny draky, saně

jež jako můra prsa naše tlačí,

přemůžem na vždy již s pomocí Páně!“

„Zas o vojně!“ dí Vanda, čílko mračí;

„Vyprávěj o Libuši, moudré kněžně

a o Přemyslu, slavném oráči;

mně je tak smutno – div že nepláči“ –

a ruku Žižky políbila něžně.

„No neplač,“ Žižka dí, „vím, co tě hněte,

však neplač pro mě; silen jsem a zdravý.

Dost pro tebe ve světě růží květe,

by skouzlily na rtech tvých úsměv hravý!

Bůh ochranou svou stojí u ptáčete –

bez jeho vůle vlas nesejde s hlavy.

Neznáme naše v budoucnosti hoře:

bůh věčný bez konce je jako moře –

a život lidský – člun v něm kolotavý!“

V Čáslavi Žižka na pochodu mešká.

Do Moravy se vojska Čechů valí.

Však dráha plná svízelů je těžká:

ač překážky jim v cestě jako skalí,

přec pravou dobu vůdce nepromešká;

k posile těla ducha opět křísí

a slova zbožná z kněžských úst jim znějí:

Husité pokorně se modlí, pějí

a hlasy jich se v zvuky varhan mísí.

Dozvučel akkord varhan velebný

a píseň zněla z posvátného místa

tak vroucně: „Hospodi, pomiluj ny!“

i přijímali krev a tělo Krista.

Ó víry přehoroucí, vzácné dny!

Jak čarovně se všecko obráželo

v těch myslích skalopevné, čisté víry,

kde kostelem byl božím vesmír šírý,

a věřící v něm zbožně skláněl čelo!

A od oltáře, posilněni znovu

se ubírali přímo v lítou seč:

teď zoceleno rámě, prsa z kovu

a bleskem zdál se v ruce břitký meč;

před chvílí naslouchali víry slovu,

jež Kristův náměstek čet’ v svaté knize,

a nyní spějí do krvavé půtky,

ta slova chrabrými spečetit skutky

a podat smrti důkaz víry ryzé.

A Orion, znamení lesklé kříže,

na východě vystoupal výš a výše,

až nad obzor se šerý k hvězdám zdviže,

ozáří nepřehledné světů říše;

a k západu se jiné kloní níže:

tak člověk každý prý má hvězdu svou,

ten bledou, krvavou, ten čarokrásnou,

a život béře se buď drahou jasnou,

či ve tmách: s pádem hvězdy – lidé mrou.

Podzimní chladný večer; ve svém stanu

samoten sedí Žižka v zadumání;

snad o novém sní o válečném plánu;

je zamyšlen, a hlavu k prsoum sklání;

tu oživnul a naklonil se v stranu,

kde jakýs šepot slyšet tajný, dušný;

i vstoupí vojín, jenž má noční stráži:

„Kdos tajně zřít tě, vůdce Žižko, baží.“

„Nechť vejde!“ vece Žižka velkodušný.

Však opatrný, věrný strážce praví:

„Toť zrádce ký’s; jsi sám a beze zbraně!“

„Bojíš se, Břenku, snad o moje zdraví?

Ba mnoho asi papež dal by za ně!“

s úsměvem Žižka dí, „mě neodpraví.

Však pravdu máš, a v tomto pozdním čase

je návštěva to jistě jakás vzácná:

nuž spokoj se tvá mysl nebojácná:

nech otevřeno; přijď kdy zvolám zase.“

Všel posel, od hlavy zahalen k patě,

a Žižku známým hlasem pozdravil.

„Toť Rožmberk,“ dí Žižka, „jesti svatě!“

„Uhod jsi, Jene!“ Rožmberský díl.

„Co žádáš?“ – „Vzpomínáme Žižko, na tě!“

„To velikou mi Sigmund činí čest!

Právě jsem také na vás myslil, pane.

Nuž vzpomněl si na Čechy „milované“

ten „otec vlasti?“ Co mu k službám jest?“

„Ba otec vlasti!“ Rožmberk opáčí,

„jak miluje on svoji otčinu!

Kdybysi viděl jen, jak je mu k pláči,

kdy mnohdy hledě v zdejší krajinu,

volává: „Kéž jsem o deset let mladší!

Ach tak snad vzdálen vlasti zahynu!“

Jesti to vskutku lásky hodný kníže,

a kdybysi jej Žižko poznal blíže,

jemu bys oddal se tu hodinu!“ –

„Ba!“ Žižka dí se smíchem upřímným:

„Což nepřál jsem si, poznati jej z blízka?

Proč nezdvořile uhnul krokům mým?

Ještě mi meč ten jeho v duši blýská,

jímž protínal tam pod Hradčany – dým!

Proč zády obrátil se já když tasil?

Já po vždy hleděl k němu plným čelem

a poznat chtěl jej v přání lásky vřelém:

Nechť bouři klidí teď, kdy vichr zasil!“ –

„Ne Žižko! Císař vždy tě choval v přízni!

Vždyť znal tě již na dvoře otce svého;

on po míru a štěstí Čechů žízní

a jedině chce očistit je zlého.

Teď v ukrutné je svírán duše trýzní:

„„ Kéž bych měl Žižkova jen ramene!

To velké jeho srdce naklonil si:

Pak Římu na vzdor svět bych vydobyl si!

však Žižka z ocele je – z kamene!““

„„Co bych proň učinil, kdyby jen chtěl!

co moc jen může, sláva, stříbro, zlato,

co kdy jen král té české země měl,

bych jemu na vždy obětoval za to!

Nechť hejtmaní, kdy rád má hřmění děl,

nechť zůstane nejvyšším vůdcem boje,

a nepřemožený ten jeho meč

na Turka nese, v svatou víry seč

a dám mu vše jak bratru – i to srdce moje!““

Tu Žižka rukou kyne poslovi

a v tváři jeho mih’ se úsměv trudný,

až po chvilence malé odpoví:

„Že posud Sigmund má ten náhled bludný!

Co spáchal již: suď Bůh ten, jenž to ví!

Nechovám zášti proti němu žádné:

však propasť rozvalil on věčnou – sám.

Jen několik těch slov ti říci mám:

Nechť Sigmund v říši své pokojně vládne

„A Čechy nechá dále na pokoji:

od nás má míti mír a pokoj jisté.

Proč celý svět štve na nás stále k boji?

Kdo míru víc si přeje, Jesu Kriste!

jak my – jež plnit chceme víru Tvoji?

A já! co o mně Rožmberku myslíš?

že takto mluvit osmělíš se ke mně?

Ty mníš, že snad se stanu zrádcem země?

Posečkej. Pokojně mě chvílku vyslyš!“

„Ty mníš, že já, jenž žití svoje celé

vždy přesvědčení svému obětoval,

což napsáno mám na zjizveném těle –

pro pravdu svatou léta probojoval,

jenž tak jsem miloval svůj národ vřele,

že vše jsem dal mu, co jen člověk v stavu:

Co je mi zlata lesk? Vám zdá se luzný –

a mně je boháč stejný jako nuzný!

Patř na mou šedivou a slepou hlavu!“

„Vždyť nad hrobem již stojím jednou nohou

a mám jen poctivost a chudobu,

mě lákání ni hrozby nepřemohou,

ty obě chci vzít s sebou do hrobu:

Mám zrádcem stát se vlastí nad ubohou,

kdy v hrob se uloží mé oči slepé,

mám zmrhat jediné své bohatství,

jež nad zlato a stříbro víc se skví?

Ne! v tisícerých mukách umřít – lépe.“

„Že chud jsem, děl? ó ne! to byla lež!

Já císaře jsem, tebe bohatší!

Poctivost má je velký poklad též,

že světa poklady jí nestačí.

Běž, Rožmberku, k svému pánu, běž!

Ó ubohý ty, chudý císaři!

Co můžeš podat mně – mně boháči!?

Mně mrtvé oko láska zatlačí

a vděčnost hrob můj na vždy ozáří!“

A mlha valila se studená

nad lesy, nad skalami, v údolí,

pak v kotoučích se vznesla ruměnná,

s paprsky slunce dlouho zápolí,

až na východě v chomáč schoulená,

jak černá visí chmura nad obzorem;

ve západ vyjasněný jako branou,

paprsky slunce zmírající planou,

jak by se loučil den slzavým, jasným zorem.

Před Přibyslaví tábor; ticho vládne;

uprostřed stanu, zahaleno v plášti,

bez vlády Žižky tělo světovládné;

nastal mu čas, kdy stichne všechno záští,

kdy nepřítel necítí zloby žádné:

ubledlá tvář ve lampy šerém svitu

již ostkvěna je tajemnou tou září,

jak slunka svit hasnoucí na oltáři,

na čele hory nebenosných štítů.

A kolem něho v žalu němém stojí

přátelé jeho v poslední až chvíli;

jak za živa mu věrni po vždy v boji,

tak do smrti až jemu věrni byli.

Jich ruce Žižka tiskne v ruce svojí

a laskavě se s nimi rozžehává

a ke každému mluví hlasem tichým,

by nedal odvrátit se slovem lichým

a do smrti až hájil vlasti práva.

A Viktorin a Hvězda, Roháč zří to,

jak by jim umíral jich otec vlastní

a v jejich srdcích slovo jeho vryto:

„Jsem šťasten jen, kdy vy jste bratři šťastni!“

Tu Žižka dí: „Ba věru je mi líto,

že nemohu mé vlasti milované

již déle sloužit! Děj se vůle boží!“

a ruce na prsa se dmoucí složí.

Z mnohého oka slza horká kane.

Pak rozhalena stanu opona,

by rozžehnal se vůdce se svým lidem,

obhajce jeho víry zákona.

Ač trpí, přece čeká s takým klidem

na blízký čas kdy pouť svou dokoná:

a řečí zvučnou – chvílema ač tiše

se loučí s národem, jejž k slávě vodil,

jejž bojem obrovským on osvobodil;

a každý slouchá tak, že sotva dýše.

„Již dokonávám – volán v boje jiné,

opouštím vás – nuž děj se vůle boží!

Mé tělo v posledním zápase hyne,

a ruka vaše v krátce v hrob je vloží –

již nepotřebné je to tělo líné –

Nuž bratři s Bohem! kázal jsem vám dráhu,

Bůh usoudil, že nemám s vámi dále:

nuž neodvratně po ní jděte stále,

ze země ven ukažte cestu vrahu.

„Žehnám vás všechny: vždyť jste moje děti,

tak jsem vás miloval – jak ot jen může.

Můj prosí duch, kdy z prachu země letí:

Mně trny Bože dej! a jim jen růže!

Nemohu utisknout vás ve objetí:

však slova má si písmem nehynoucím

do duší vpište! – Blíže ke mně – blíže!“

A Velek na lůnu svém Žižku zdviže,

jenž po chvíli zas vece hlasem vroucím:

„Vždy boží zákon mějte před očima:

Bůh, národ, vlasť: buď svatým vaším heslem!

Pak zem nechť pod nohou vám v puku hřímá,

nechť plujete i v člunu na půl kleslém,

vlnama jdete moře hořícíma –

byť kynula vám překrvavá cena,

a dráha muk a bojů nekonečných:

vždy pamatujte soudů božích věčných –

však ruka Páně není ukrácena!“

„Jen svornost, Bože! mocný, velký, svatý,

jen tu ctnost vlož do prsou mého lidu,

jen o to prosím, jsa již smrtí spiatý –

ó vyplň to! a umru rád a v klidu –

co může tyran pak se všemi katy?

Život jest boj! Však jak se těžce zmírá,

kdy zanecháme národ osiřalý!

Přec vzdávám, všemohoucí, Tobě chvály:

Neumře ten, jejž k Tobě vede víra!

„Již s Bohem! člun můj, bouří rozstřepený

v zápasu s živly – letí do věčnosti;

již pukají žaláře úzké stěny –

však vydržel ten krunýř dlouho dosti!

Jak hučí rozbouřené kolem pěny!

Však tiší se a v klid se skládá voda.

Ten anjel s kalichem mi rosí ústa

a kolem pláň, je nepřehledná, pustá –

Já žízním! kéž mi někdo kalich podá – –“

„Hle! jak se anjel na perutích snáší!

Ó Vando s Bohem! Anjel čarokrásný –

v pravici meč a kalich víry naší,

kol čela duhy oblouk září jasný –

nad zemí tmavou velebně se vznáší,

jak holubice po potopě světa:

Svět v krvi potopen – a není místa,

kde stanula by noha jeho čistá –

Však budiž světlo! Prchá tma již kletá!“

„To anjel svobody, a naše krev

mu buduje velebný, věčný chrám!

Na hlavu klade věnec jasný zjev –

Ó Bože dobrý! klidně umírám – –

Jen svornost mezi vámi! žádný hněv; –

jak lehce se mi bratři nyní zmírá!“

Tu Žižka mocným hnutím v posled vstává:

„Do boje bratři! Hle, zde vaše hlava!

Zde Bože jsem! Má pevnáť v Tebe víra!“

A klesl zpět; a ruce vztažené,

jakoby lidu svému žehnaly,

perutí smrti k tělu sražené,

meč věrný v posled ještě hledaly:

tu usmívání klidné, blažené

se po líci mu ledovaté mihlo,

jakoby prchnula již země svízel

a duch trpící v nebe jasné mizel – –

však slovo úst již chladných nedostihlo.

A jak by něco puklo v srdcích všech,

jakoby struna přetrhla se s jekem,

tak bolestný se vyrval kolem vzdech,

kdy na vždy žehnali se s tímto rekem

a zazněl pláč: „To zhynul pravý Čech!“

A jako v poplach zvon zní rozhoupaný:

tak od skal od vrchů a šumných řek

zazníval nářek: „Zemřel Žižka rek –“

a v lesy udeřily bouří divé hrany.