Zpěv třináctý.

Žádné štíty, brnění a jiné zbroje,

Žádné hradby sebe podstatnější,

Žádné důstojenství sebe vznešenější

Neochrání srdce od Lelova boje.

Ba co platno brněním se krýti,

Prsy ocelem mít ohražené,

Když hned srdce citné, láskou naplněné,

Při pohledu květné krásy počne zžíti?

Lásko! lásko! blaho vnikající!

Jak jest možné tvé se protiviti moci?

Podrobuješ srdce vzdorující,

Jasno blahodějné tvoříš z šeré noci,

Kruté odporníky měníš ve přátele,

V mírnost obracuješ ukrutenství;

Tvá moc v nesnázích nám růže stele,

Vyvádí i ze bludných cest člověčenství.

Jak jest možné jevit o předmětu

Všech děv lásky, o milostném plání?

Přednest musím vše jen jako v letu,

Mnohých děvic s Lelem potýkání,

Snažících se dojít slávy břehu.

Tam zas, kterak ve zážehu

Hoří zvláště sprostné bojovnice,

Marně v uzdě držet je chtí plukovnice.

Často děvu miloňádrou, přebojovnou,

Milostný cit na bojiště vyprovází;

Tam ta zapomíná na rekovnou

Práci, po milenci očima hází,

Spravujíc se po znamení zkázky;

Shledavše se jeví sobě stálost lásky.

Jinoch děvu k uprchnutí bádá,

Družka setrvati v zbrani sobě žádá.

Což ty, Vlasto? což ty, Pětisílo?

Máte srdce z ledu, čili z kamene?

Nebojíte se nic lásky plamene?

A ty kněžno, nad láskou že zvítězilo

Usilí tvé, před ní jsi snad jista?

Vnadí přehorlivě také láska čistá;

Všecky srdce jsou jen kořist Lela,

Neodolající jestiť jeho střela.

V blízku u Děvína ostrov jarý ležel,

Posvěcený Žižlile byl bohyni;

Tam i vidět bylo její svatyni.

Z levé strany potok bystrý běžel,

Nazván byl ten osyp Citulibý.

Bylo přerozkošné toto položení,

Pookřálo se tu jako v opojení.

Zde k té Božce kladly děvy vroucí sliby.

Často nosíval sem děvu Květku člun,

V převážení zněla libost strun,

Pohrávala vroucně na kytaru,

Dychtívala po posvátné svídě;

Tam zněl souzvuk zdroje ve rozmaru;

Kněžec Pražský po milence slídě,

Vypátral tak její obyčejné plutí:

Rozvášnivost k odvaze jej nutí.

Připloul k ospu převlečený za divčici,

Spatřit dychtiv milokvětnou milovnici,

Ana písně spokojnosti pěla;

Libozvučnost ve okolí zněla,

Nesly souzvuk vlny Vltaviny,

Rozptyloval se tu přes hladiny;

Všecko vkříše lásky plným citem.

Kněžec diví se tu nad varitem.

„Ó Žežlilo! pěje, Dcero Perunova!

Oblažitelkyně člověčenstva,

Z tebe plyne žití veškerenstva,

Vše, co zajde, vzkříšíš z prachu znova,

K vzniku blaženému sličné odmladnosti

Řídíš bytností všech bezkončený kruh,

Proniká tvůj všecko tvorstvo duch,

Netrpí smrt, vede k žití, k blaženosti.“

„Tvory přivinuješ na mateřské prsy,

Lahodou je milolibou kojíš,

Ourazy jich blahodějně hojíš,

Ohněm naplňuješ laskavosti trsy,

Žijí blaze ve plápolu zžatém,

Blíží se ti ve nadchnutí svatém,

Tvojí září naplnění hoří,

Blahý svět se v obrazích jim tvoří.“

„O své tvory vedeš stále péče:

Když tvá milost naši vlasť zas spojí?

V její prsou kochají se meče,

Zbor se svárů v prsích její rojí.

Ach, což žádný z bohů, jako Škřítek,

Neochrání vlasti mladistvé co kvítek,

Což má zajít ještě ve poupěti?

Nemá přestat nikdý krváceti?“

„Ještě zašlo v libokvětném věku

Málo-stkvělých rekyň, málo-slavných reků?

Pomoz Božko ukojiti sváry!

Máš být pochována, mutná vlasti,

Čechům sloužit máš jen za požáry?

Pro tě tekou slze; nutí je ven strasti,

Zašlas taky v boji, máti srdci drahá!

Po tobě se touha stále zmáhá.“

„Ty mně v dobách jasných vězíš ve paměti;

Důvěřuji v bohy, že se sejdem jistě,

Že nám přáno bude, na se pohleděti.

Vyjev, ó kde bydlíš, v jakém blahém místě?

Snad se snažíš kročeje mé stříci,

Řiď je, zachovám vždy srdce u neviny.

Nemají mé jméno hyzdit nectné činy,

Sic bych život nechtěla dél vlíci.“

„Darmo po příštím se mysl pídí,

Vím, že bohové zde všecko řídí,

Že jsou také skutků našich plátce,

A že věčný Perun hromovládce

Vede mocnou vládu nad osudem.

Odpusťte zde vlasti, jestli někde bludem

Pochybeno; jste-li uražení,

Stane se vám hojné nahražení.“

„K tobě znovu volám, světa máti!

Ujmi se té mladistivé usedliny,

Ať nezhrkne ve rozkvětu ve sutiny,

Ať jí popřáno zas pookřáti,

Ať jest duch tvůj jí zas nápomocný;

Zachovat ji může jen tvůj oučel mocný.

Smíř jich srdce, budou svorně živy.

Zazelenají se zase české nivy.“

Kněžec, který plesal nad tím citem,

Rychle z křoví ke pěvkyni skočí;

Ona ale jak jej zočí,

Po jílci hned sahá v hněvu lítém.

On tu volá: „Nejsličnější z děv!

Poslechni mne, kroť svůj hněv.

Mne sem nepřivádí žádný oučel vilný,

Ale Lel jen nenáchylný.“

„Tvoje líce jako zoře zdoba,

Tvoje duše vlídná, jako blahá doba,

Tvůj cit, ducha souzvuk jímajicí

Naplnili srdce láskou roznitící.

Ty mne vnadíš osutá i v zvuku zbraně.

Tam, kde jevíš síly, ducha spružnost,

Obrání vlasť proti cizincům jen zmužnost,

Té my zapotřeby máme ke obraně.“

„Vlastenství též jevila tvá slova,

Co rceš: jestli vůle osudova

Za člen určila tě blaženého míru?

Ty jsi v stavu v člancích upevniti víru.

Zavrhneš i tenkrát mne z vlasti blaha?

Tato uložena jest ti dráha.

Dovol přístup k tobě, třebas v družek spolku,

Ač však zrazen nejsem ve okolku!“

Stojí děva dlouho v mysli pohřížená,

Praví posléz: „Šlechta-li tě vede

V tato místa, osud-li zde přede

Blaho vlasti: ať jest vlasť má ukojená!

Vězí všecko v budoucnosti šedé:

Jsem zde v rozvážení unáhlená.

Tvá mne vášeň tuze smutí;

O míru ač ráda slyším navrhnutí!“

Často shledavše se, na obchoz si zvykli.

V děvy srdci city, plání vznikly,

Naplňovala se láskou její duše;

Plouli oboum doby jako libý sen,

Prch-li bez sejití se, držívali den

Za ztracený; kněžec u miluše

Novou sílu, velkost ducha cítí,

Blahé vidy o vlasti se v příští svítí.

Sukoslav ctný, slovútnosti člen,

Čije lásku kněžce ze patrných změn,

Pronásleduje dál její sledy;

Vypátrav vše, praví: „Tvoje vzhledy

Nepřipustí ti tvé důstojenství,

Přetrhnouti musíš nízké společenství;

Rovnou za chot musíš sobě zvolit:

Otec nedá se ti uchlácholit.“

„Ta se ti však hodí za milenu, –

Přivol: tak se ti hned zaopatří.

Ujištěn buď, že tě sice sotva spatří,

Zajde. Přikládáš jí vymyšlenou cenu;

Považ! do jaké se vrhneš nejistoty,

Jak si lehce upadnut moh do zajetí,

Uvrh by jsi na vlasť mnohé psoty,

Co by muselo se splácet za přispětí.“

Praví na to kněžec: „Šlechta u děv vládne,

Já k nim nepřicházel v nepřátelství,

Nejsou schopné ohavy té zrádné.

Neodloučí žádný s ní mne od manželství!

Čistotná a vznešená jest její duše,

Život můj jest s žitím jejím spojen:

Snad i pod ní ženstvo odloží své kuše,

A snad bude v zemi konec děvčích vojen.“

„Kdoby však mi sáhnouti chtěl na nevěstu,

Ať se zhrozí mstiplného trestu!“

V tom tu kníže volati dá syna k lovu,

Nerad, ale musí s otcem zvěře stopy

Stíhat; zatím jeho pěstoun se pochopy

Ve obleku děvic pluje ke ostrovu;

Oklamav tak vystavené stráže,

Do zájmu je bere, k stromům váže.

Zvěděv, že se Květka s druží z druhé strany

K Pšarům libě strmícího břehu

Koupá, kradmo slídí stopy této panny:

Ve vodě hle uzří děvu, jako z sněhu,

Ve sličnosti ctnoucí jako Božku,

Obdivuje ji, a zdá se

Ní mu býti; praví, že nic nad panošku

Tuto nezřel sličnějšího v také kráse.

Jako růže štěpná spanilostí skvělou

Převýšuje všecko polní kvítí;

Jako jitřenka svou září přezardělou,

Když v svém jasnu na východu svítí,

Předčí převelebná hejna mlíčných družek:

Takto děva čněla nad tovaryškami,

Zdály se jen býti hejno služek.

Předek v kráse připouští jí děvy samy.

Pěstoun řečí k sobě po nějakém času,

Když již vyváz drobet ze úžasu:

„Jaká jest to čackost, jaká vnada,

Co to cítím v srdci za přelívky?!“

Nahlas volá: „Podrobte se dívky!

My jsme muži, sice.“ – Děvy křičí: „Zráda!“

Pěstoun do kořán má jako vrata hubu,

V nepohnutosti je nápodoben dubu.

Jako ten, an kouzly přimrazený byv,

Stojí, jakby ani nebyl živ,

V posledním svém stavu bezevšeho hnutí,

Ač se při něm chumel kutí:

Tak stál pěstoun, maje oči jako sova,

Vyvalené; nejdou mu z ust slova;

Ač se pohybovat nutí,

Vězí dlouho bez vládnutí.

Zatím mnohé děvy do vody dál lezou.

Květka popadši šat, letí mezi houští,

Nastraženci za ní se hned spouští,

Brání se tam dlouho za pavezou,

Chycená jest – přejou k dostrojení dobu.

Pěstoun s užasnutím hledí na ozdobu,

Dí, že divu není, že se kněžec ztřeštil,

Sám pak o kráse jen její vřeštil.

Pěstoun nesebral se v mysli dlouho,

Praví k sobě: „Roztomilý slouho

Všechněch slečen, milostkvělých děv,

Jak ti pohled dívky zpružnil krev!

Připravit tě mohl o slovútnost!

Odkud se mi vzala v síle nemohútnost?

Statnost se mi vrací, jsem zas v stavu

Vytasit meč, najíti svou hlavu.“

Zatím nesou lepou děvu k prámu,

Na něj kladou drahocenné břímě.

Zvolá Květka: „O proč, kněžče, přímě

Se mnou nenakládáš? přišel jsi též k chrámu

Žížlilinu, abys snoval vilné směry?

Neoklamals ještě války dcery.

Za odměnu tobě, ouskočníku,

Vreji v prsy vilné volnonosnou dýku!“

„Kdo ti o tvůj strastný stolec stojí?

Nebyl nikdý oučel mého snění.

Otroctvím jest ženám. Vládce často změní

Zástoj lásky: co ji potom srdce kojí?

Chceš snad, bych tvou byla souložnicí?

Abych za mzdu přepouštěla lásky přízeň?

Mníš, že jednáš s lehkovážnou milostnicí?

Umačkala by mne hanebná ta trýzeň.“

Takto kořistníci plavou s děvou;

Pěstoun hrdne, že tu krásu veze,

Prohlásit se dává za vítěze.

A již dosahují stranu levou.

Vůdce posměšně jest od nich zloben,

Že jest ve podobě, ve převleku

Potvoře jen čudné nápodoben;

Přitom tropí jaté děvy hláhol jeku.

Vlasta, ana nikdý místu, nikdý času

Nevěřivši, projížděla s druží břeh,

Zhlídla nedaleko přeplavenou chasu,

Ana k mužstvu obrací svůj běh;

Pozná zradu z nářeku a hoře hlasu,

Vidí Sukoslava jeti jako měch

Nafouknutý: vrazí rychle na ten zbor,

Který tropí ale statný spor.

Druže a též Vlasty pobočnice

Provozují udatnou svou vůli,

Dokazují, že jsou statné bojovnice,

Vévodkyně téhož roztne v půli,

Tomu vyrazí ven rázem duši,

Lítají zde hlavy, a tam uši,

Provádí tak zůřivosti hněvy;

Radují se spaté děvy.

Sukoslav, an v tomto matném shoně

Ztratil větrného koně,

Nemoh z místa pro své břicho pádit,

Bylo mu tak, jako rybě, kde je sucho:

Dostížený od děv ztratil mečem ucho.

Slyšeti jej bylo pro něj řádit,

Praví: „Nastojte, strach, běda, kruté licho!

Raději bych ztratil slovútné své břicho.“

Pádí druzí, jako hejno ovec,

Když v něj sápe vlk neb nedvěd dravý,

Neb co brav srn, když v něj střelí lovec,

Utíká dav tento přelekavý

Bez ústání stále v strachu, hrůze,

Když již životem jest ubezpečen,

Jakby pazoury měl býti sečen:

Takto k duhu šlo též této luze.

Mnozí padli v zájem. Sličná Květka

Ochráňkyni do náručí letí,

Plesají tu obě ve objetí:

Vypravuje, jaká milostná ji pletka

S kněžcem Pražským přivedla zde do známosti,

Že vždy mluvil o milosti,

Však že poznává teď, že jest zrádce,

Že sem vyslal jistě tyto krádce.

Však že neušli zde svému trestu,

Že jí díky za ochranu skládá.

Vévodkyně bojovnice žádá,

Aby převazaly raněné, a cestu

Nastoupily k hradu; sama se zas vrací,

Pomoci-li které bude zachovací

Třeba: jitří se tu nad domnělou zrádou,

Překážky že muži sami k míru kladou.

Statná Vlasto! došlas slávy zlatostkvělé!

Ale jaký osud na tě nečeká?

Blíží se sem panoš, an žít nechce déle,

Tvých se hromoblesků neleká!

Vede ho sem žalost bezděká.

K potýkání volá této směle:

„Potýkat poď, krutá bojovnice,

Ouraz určen jest ti od sudice.“

Praví Vlasta: „Vyjev, zatemnělý reku,

Kdo jsi? a též jaký tě sem vede směr?

Co tě vábí k záhubnému vzteku?

Nejsem některá z těch slabých dcer,

Co chceš získat tu tím potýkáním.

Hledáš pomsty, čili svého bezživotí?

Myslíš, že se tobě neubráním?

Můj meč jistě tu tvou zpupnost skrotí.“

Odpoví rek: „Co zde vedeš za výmluvy,

Právě v době, kde tě k půtce zůvi?

Jakého je třeba k boji dvorství?

Dost jest na tom, žijem ve odporství;

Na jmenu nic v bitvě nezáleží,

Jestli neznámé či příliš jasné.

Onen slabý bude, koho jméno zhasne.

Nuže k zbrani! doba rychle běží.“

Počala se půtka. Vlasta znamená,

Že se panoš slabě jenom brání,

Že se před výrazem jejím neochrání:

Stydne její mysl plamenná.

S třesením rek opakuje rázy;

Kněžna sráží vpády zkázy,

Nechce zvítěziti v nestejnosti,

Praví posléz k reku v horlivosti:

„Jaké vlnobití mysli tebou kácí,

Vlastního že hledáš bezživotí?

Což tvou hrdost rozum neukrotí?

Zoufalost zdaž tebou nepotácí?

Neb tě kalokrevnost v půtku strká?

Jaká osudu tíž na tě hrká?

Snad jest možné odstraniti zlobu?

Zanech půtky, jevíš k zkáze mdlobu!“

Odpůrce dí: „Blíží se teď doba,

Kde se ukojit má osudova zloba;

Jen se udatně braň! zvítězí má ruka;

Nenazívej jen mne slabým.

Ty mne nepřemůžeš, já tě zabím.“

Šeptá k sobě: „Jaká tlačí mne tíž, muka.“

Jeví ve souboji nyní zběhlost,

Zmizela tu jeho ducha zkřehlost!

Nad změnou se rekyně ta leká,

Obává se želu ve předcitu,

Ráda by zde nějakého svitu

Vyzvěděla; bránivši se čeká

Výchoz tmavý; rádaby tu reku

Zachránila život; zdá se ve obleku

Neznámý jí, i též podlé hlasu.

Chrání si tu oba život ve zápasu.

Tu se rek zdá krutě hnáti po ní;

Ve bránění poranění rázné

Dotklo se jej, tak že meč mu vázne

V těle, a on s komoně se kloní

Na zem. Vidí téci vládkyně krev hojně,

Tluče jí tu srdce nepokojně,

Cítí, jak ji svírá smutek, hoře,

Skáče rychle ku pomoci s oře.

Přilbici mu rychle odepíná,

Vzkřiknouc: „Běda, Přemil!“ ruce spíná,

„On jest mrtev! jaký osud lichý

Tlačí ke zemi mne, který neunesu!

Strachem trnu, celičká se třesu.

Nehýbá se, bude věčně tichý:

Snad jest pomoc!“ Rychle reka svláčí,

Váže rány, rek již nekrvácí.

Jak se dělo, že jej potkal úraz milný?

Přišel důznam pro něj nenáchylný,

Že jej kněžna ouskoky jen mámí,

Že jest její sňátek se knížetem známý.

Radili mu mnozí, aby nešlechetné

Zrady nesnes, aby činy ošemetné

Trestal; že jest u všech Čechů

Pouze ve posměchu.

Tenkrát pravil k sobě: „To tvé nakládání

Bouří srdce; jestli vinou bylo plání:

Proč jsi rozžala jej více přípovědí?

Bohové tu na mé srdce hledí,

Vidí, že se odříci chci sňátku,

Když se vlnobití vlasti upokojí.

Přeji, ať se se knížetem spojí;

Jen ať učiní se konec zmatku.“

Jinou dobou pravil: „Co jest živobytí,

Když má vězet stále v vlnobití?

Když se vleče v strasti bez útěchy?

Nebolí nic více nad posměchy!

Uráží mne všecko, příroda i lidé,

Nenajdu tě v světě, blahý klide!

Rozdrtěno jest mé všecko blahožití,

Ošklivuje se mi vlastní živobytí.“

Podával se celý tížicímu smutku,

„Ujednocen,“ praví, „jsem již u úsudku,

Potrestám předc nějak ouskočnici,

Bodnout to má libou ukrutnici,

Když mne ve souboji zabitého zhlídné.

Bude pomstění to sice bídné;

Ale kterak déle snášet lásky muky?

Aspoň od její tak zajdu ruky!“

Takto hořem tento panoš kles.

Nyní kněžna skormoucená bolem

Schne, a vadne u něj pod plápolem,

Zdá se, že dech. Srdce její jeví ples;

Ke rtům jeho propůjčuje ust a ucha.

Jaká radost! když v něm shledá ducha!

„Ží jen! pro tě tluče srdce věrné!“ volá,

„Sice zoufalosti neodolá!“

Přišedv Přemil panoš drobet zase k sobě:

Na milenku pohlíd litostivě,

Pravě: „Proč mne voláš nazpět v smrti době,

Ty i v vykročení jednáš semnou křivě;

Vytrhnutý byl jsem ze zážehu,

Se srdce se kámen mého svalil;

Zpět mne voláš k obtížnému běhu.

Chceš snad, bych si mžitky vykročení zkalil?“

„Co ti více po umdleném nešťastníku,

Jemuž jsi ty k srdci sama vedla dýku?

Odpouštím ti všecko: doba prchá valem;

Rozpojení zajisté nás smíří.

Ukoj vlasť jen, jenž se ještě víří:

Na věky se rozejdeme v malém

Okamžení; srdce mé jest zpráhlé,

Utěchou jest vykročení náhle!“

Odvece tu Vlasta: „Choti drahocenný,

Osud rozpojil nás milný!

Nebyl směr můj k tobě nikdý nenáchylný,

Život můj byl tobě posvěcený;

Tys byl srdce mého zlato-skvělý sen,

Byls z všech reků v srdci nejvejš ctěn:

Chmouru budu vidět v světě celém,

Bez tebe též zajdu smutná želem.“

„Doufej! Trvej ještě u náděje;

Sudička snad ještě nedopředla

Života nit!“ Přemilostně na něj zhledla:

Okřál, jako když se balšán v ránu leje.

Jí se zdají rány nebezpečné;

Mní, že přijde brzy rozloučení věčné.

Pochybnost jí tato srdce svírá;

Ač se ten rek předce drobet zbírá.

Praví panoš: „Děvo lepocitná!

Ta tvá pomoc mého ducha sílí;

Ač jej udržet zde ještě pílí.

Pomoc k životu jest již již nenabytná.

Jeviš outlou duši ke přátelství,

Jiné břímě ukladá ti velitelství.

Polituj mne! zavedlo mne hoře;

Mnil jsem, že mi zašla v světě čáky zoře!“

Vlasta, která želem nechtěla víc rány

Rozjížeti, pomoc nese reku;

Klade do ran jeho mocnost léku;

Jeví ve krátkosti z srdce schrány

Vnitřní plání, a že zasnoubení

Pro něj opovrhla se knížetem;

Že se dělo všecko bludu změtem.

Zřít je u ní slzy zkormoucení.

Na koně chce svého reka vložit,

S ním se pustiti chce ke Děvínu;

Praví k sobě: „Kterak si tam hoře množit?

Kterak plápol žhavý ukrýt v klínu?

Ten jest jenom nelítosti byt,

Zakázán tam každý lásky cit.

Kterak býti děvám ke posměchu?

Zde se pomoc žádá ve pospěchu!“

Dlouho v mysli její se tak zmítá

Oučel lásky, hrdosti a panování,

Dlouho trvá v matném kolotání,

Vítězství až posléz láska vítá:

Sama chce jej na hradu tu léčit,

By se mohla u vší snáze ubezpečit,

Říci chce, že raněnému reku

Slušno přispět, podat leku.

Hned když dlela ještě na rozpacích,

Blížili se k ní dva panošové,

Kteří měli orla na svých znacích,

Ve postavách statní jako lvové,

Volali tu děvu do souboje;

Ale ona cítíc v srdci nepokoje,

Ponejprv zpět ke ležení spěchá,

Kořist vnadnou na starost jim nechá.

Jako hladový vlk z stáda kořist nesa,

Od střelce když dojde poranění,

Nerad pustiv loupež, dopídit se lesa

Dychtí, hledí života jen obhájení,

Ač v něm msta vře, strach mu válčit nedá:

Takto Vlasta poraněna lásky šípem

Ponejprv se leká před oštipem,

Ve outěku nectné spomožení hledá.

Vracuje se na hrad proměněná;

Nekráčí víc hrdosmělým krokem,

Nepřehlíží řady bystrým okem,

Hledí celá v sobě pohřížena;

Zpěvy hlučné znějí smělé kněžně

O vítězné duši statečnosti:

Všecko slyší nevrle a zběžně,

Žádá dopídit se samotnosti.

Opovrhla dívek vyražení,

Urážkou jí byly jejich plesy,

Netěšilo ji nic pod nebesy:

Nářek jí nes jenom utěšení.

Cítí v srdci plápol žírající,

V prsech osten hoře svírající,

Vytrženost v oblíčeji jeví,

Co má předevzíti v kolotání, neví.

Tma se přiblížila. Dlouho v noci

Nepodřímla; její sen byl děsení,

Samé divoké jen měla vidění,

Zdálo se jí o svém choti, o nemoci.

„Ach on umřel!“ sama k sobě praví,

„Ach, vy nejste snové lhaví,

Zachází tu panoš nejstatnější,

Ze všech milovníků nejvěrnější.“

„Kdo tě zabil? milovnice snáhou,

Ana kráčí nelitostnou dráhou,

Ta tě urazila duší hrdou.

Kde jsi mého příští věrný druhu?

Tys mně život chránil v nuzném tuhu!

Lásku tvou jsem zapudila myslí tvrdou.

Co mi v světě pozůstává za podporu?

Jaké svazky, když zde ztratím skvělost vzorů?“

„Musím za tebou! Co druhé bojovnice

Řeknou, slyšíc o všem zprávy;

Mluvit budou: Dcera slávy

Naše hrdotvrdá poručnice

Dá se láskou podmanit, co slabá děva,

Její zákon přísný jest jen pleva;

S námi nemívala ustrnutí:

Teď ji trescí osudové krutí.“

„Ach co všecka vítězství mi prozpívají?

Jakou rozkoš sláva, vyvýšenost

Srdci zvášněnému podávají?

Milejší jest v lásce podrobenost:

Podrobenost? svobod milovnice,

Po prvníkrát její lahodění chválí.

O jak vášeň srdce mé teď šálí!

Jsem to hrdá Amazonek náměstnice?“

„Ale což jen samým mužům sluší

Navštiviti milenky své přemilostné?

Nesmíme snad následovat reky ctnostné?

Těšit v smrti muže, snad řád ruší?

Srdce mé bol hořký tuší.

Uzřím doby reka přežalostné.

Umru jistě na prsou mu bolem:

Touto vášní svět mi zde jde kolem!“

Jako když se někomu zdá, že se topí,

Brzy ve ouzkosti utonuje,

Brzy v unavení břehu dosahuje,

A když se jej radostně již chopí,

Trhá se s ním, neb mu ustupuje,

A neb se mu skála v cestu klopí:

Takto Vlastu zámyslové matou,

Uvozuje myslí láskou jatou.

Posléz uzavřela odebrat se z hradu,

Zanechati na čas vlády Pětisile,

Určíti jí, aby neválčila, radu,

Pozůstat vše mělo na omyle;

Vyjíti chce jako samodružka,

Žádná nemá nasledovati jí služka,

Vyjevit chce, že se v brzku vrátí.

Často osud směrem, co vzduch listím, klátí.