Zpěv třináctý. INTERVIEW POKRAČUJE.

K šťastnému konci dovedše ten paián,

jak velí dobrý literární mrav,

vraťme se k ději. Infernální krajan

mi toto sdělil, hovorným se stav:

„Itálie, jak známo všeobecně,

je krásná zem s jistého hlediska,

však podíváme-li se na ni věcně,

často si právem člověk postýská.

Kdo rozumí ti? Ital jako beran

jen vede svou; kdo můžeš, rozuměj;

to není jako Brixen nebo Meran,

kde Němci jsou a našinci je hej.

Není tu les ni kloudný kousek stromu,

jen olivy a hloupé pinie.

Ještě tak Italky, nu, dobrá, dejme tomu,

však vadí trochu rovná linie.

Za to co Vlach to nekřesťanský mulat

se svými jak hříva pačesy –

a zajdeš-li si ke svým na konsulát,

vlastní tě krajan k smrti vyděsí.

„Jak? Nosíte už choroby zlé símě,

jed Anopheles zvaných moskytů?

Ti malarii kolportují v Římě

a někdy i s donáškou do bytu.“

Horko tě polije a mdlobě blízek

chceš zakouřit si, abys vychladl.

– „Hle, o píď máte delší perořízek,

justici teď jste hlavou propadl.“

A nespěcháš-li hned jak stěna bílý

na nádraží v panickém zděšení,

prohodí sdílně: „Právě každou chvíli

čekáme tady zemětřesení.“

Poděšen hledám známého dle jména

v hezoučké vilce poblíž Borghese.

Zazvoním. Dole čekala má žena.

Otevře. Hledí: co ze mne vyleze.

– „Jsem z Prahy“ – dím. Očima ledovýma

zří na mne. – „Tak?“ – a beze všech ohledů:

– „Milejší bylo by mi, kdybyste byl z Říma.“

„Už“ – vyčetl jsem z jeho pohledu.

To od krajana není věru pěkné.

A Ital? Dělá věčně povstalce,

však zbabělec je, každý vám to řekne,

kdo činiti měl s ním co ve válce.

Armáda každá jejich hravě předčí,

zvlášť německá, která se trénuje.

Však Talián? Kalibr trochu větší

u děla už mu nekonvenuje.

„Třicítka“ stačí, natož „tlustá Berta“!

Nic nesnese. Psaly to noviny.

Ó, žel, ó, žel! To není sermon čerta.

To řeč je čacká pouhého hrdiny.

Mluviti dál s tak rozšířeným typem

v mé vlasti junácké? Je škoda slov.

Nač plýtvat k vůli němu skrovným vtipem?

Pojedem jinam. – Nezdařil se lov.