ZPĚV TVŮRČÍ RADOSTI.

Naslouchám době, spěchem díla hřmící,

myšlenek nespoutaných pochodu,

výkřiku, který budí hmotu spící,

i bouřím, slibujícím pohodu,

šeptání tužeb v poraněné hrudi,

nadějím, které činem rozkvetou,

a klasům, které přes propast jít pudí

utrhnout božství růži prokletou.

V samotě mdlé a provanutí plísní

voskovic plápol charý uháším,

zdi bořím, které ducha mého tísní,

a křídlem volným duši unáším.

Jsem všudypřítomný: jsem bleskem v mracích,

jsem v mlhovinách příštích věků, hvězd,

mám peklo minulosti ve svých zracích

a čekám na rozcestí dálných cest.

Když slunce po azuru v ohni letí,

jak bratr sednu k němu do vozu,

zřím země nesmírné se otáčeti

kol sebe v zhudebněném lomozu.

Jsem vševědoucí: tajný smysl žití

jak kniha rozevřená pod nohou

mi všemi směry kosmickými svítí

laskavě ohvězdněnou oblohou.

Z neživé hmoty tvary živé hnětu,

svým slovům dávám zvučeti jak kov,

a meteory v závrati a letu

do noci píši písně žhavých strof.

Jsem všemohoucí: všechny žiti síly

ovládám duchem jako otěží,

dle vůle mé žal planet v sopkách kvílí,

hor stráně rozkvétají protěží.

Každého jitra s novým zpěvem vstávám,

vždy silného mne vidí poledne,

vstříc jitrům budoucím se šerem brávám,

červánek západní kdy pobledne.

Jsem věčný: Alejemi vzňatých duší

má slova jdou, i v srdcích hudbou zním;

v propastech modra kladivo mé buší,

v plamenech dílen mezi světy hřmím...