ZPĚV ÚTĚCHY.

Sníh těžký dlouho ležel na zemi

a na větvích, jež zlomil.

Tak nad našimi ležel dušemi

dnů strašný omyl.

My za hlasem šli, jeho za stopou

zklamání hrůz a hoře,

my krvavou tou přešli potopou,

přepluli rudé moře.

Stesk všude po ztracených z hlubin zněl,

však ztroskotanců vraky

se vracely a k stožáru, jenž čněl,

se upíraly zraky.

Co ztratil muž, co žena pohřbila,

to nesmírné je hoře,

jak hora vysoká to mohyla,

tak širé jako moře.

Z toho co zbylo, z díků, úsměvů,

ze stisku plachých rukou

ať v hoři najdeš, duše, úlevu,

ať srdce nově tlukou

a hlasy láskou vetší zvolají,

ať naděj naděj vzývá,

ať duším volno je, jak po kraji

když všecko kvete, zpívá.

V tajemné dílně zas tě rodí čas,

ten dělník revoluční,

jistotou lepší zradovati nás,

kdo života jsme učni.

Ať probiješ se zase pomalu

k své duši vlastní zoří,

jen z vlastní radosti a ze žalu

se nový svět zas stvoří.

A dáš-li bratrsky, když ve svět jdeš,

jen jedno zrnko chudé,

svět oprostíš, neb zlo když v sobě vypleješ

i tebou lepším bude.

A dobrým bude-li, ty spasen smyješ též

hřích zaviněných rovů

a vše co ztratil jsi, jen tenkrát nabudeš,

když budeš věřit znovu.