ZPĚV V.

Dne druhého kat zděšen stanul před knížetem.

– Ó pane všemocný – třas drkotal mu retem –

co sudů se smolou, co drv jsme zapálili,

co věder oleje jsme v peklo žhavé vlili,

a přece netknutý, hle, jazyk s lýrou v děsu

ti v důkaz kouzel zlých, ó světlý pane, nesu!

Nuž raď, co počíti! Když hasnul žáru příval,

když v horkém popelu plam slední dohoříval,

tu náhle zablýsklo cos z něho. V hrůze němé

jsme, pane, myslili, že jasem oslepneme.

A žalmy latinské jsme v sboru zanotili,

kropáčem nanovo jsme v kleté kouzlo dštili,

že satan mate nás, v té chvíli každý cítil.

Však lesk ten slnivý přec stále plál a svítil.

Já posléz ruku vztáh’ a jako zoři zlatou

jsem ze škvar vynořil pěvcovu lýru klatou,

strun jejíchž ve spleti – kdož pochopí ty divy –

tkvěl jazyk krvavý a čerstvý jako živý.

Je popel rozmetán ve všecky úhly světa,

nám vichor pomáhal, však tato kouzla kletá

jak přemoci, raď, pane! – – Topili jste málo! –

křik’ drsně Tiusej, a jeho oko vzplálo.

– Však vím, ó vím, nač ještě jazyk s lýrou čeká.

Vždyť také žertvu svou chce míti naše řeka,

ta řeka hluboká, jež v hromném proudů huku

jak netvor krvelačný shltila mou ruku.

Teď jásám v odvetě, již sedlejte mi koně – –

Na strmém skalisku po dlouhodlouhém honě

již stanul Tiusej. Měl zachmuřené čelo,

když zíral do hloubi, kde siné Labe hřmělo.

Vzmach pravice – a jako hvězdu kdyby trhal,

tak lýru svítící do černé hlubně vrhal,

a struny strhané se vzduchem tetelíce

vytryskly za ní do tmy jako vlasatice.

V oblouku padajíc však lýra nedopadla,

nad černou prohlubní, z níž v pěně zela bradla

jak dásně dračice, ve vzduchu bez podpory

ta lýra stanula jak pták, jenž sletěl s hory.

Již tkvěla nehybně, jakby se rozmýšlela,

kam letět má, zda tam, kde v skalách tůně zela,

či výše do modra, kamž patří, do hvězd zlatých,

či dále přes řeku, kde vězí v poutech klatých

Slav ženy prodajné, a vlast kde na ni čeká...

Přec lýra pozvolna se v lůno řeky smeká,

již leží v hladině, jen pohřížit se v tůni.

Tu slyš, co nad řev řeky hučí to a duní,

co roste na píseň, až skály echem zvučí,

a písně bouřlivé z tmy lesů v souzvuk hučí!

Je lýra lodicí, a jazyk na ní zpívá.

Pět strun – pět hvězd – jak třpytná aureola splývá

do věnce zlatého kol jazyka a lýry,

a div ten nádherný proud v dálku nese šírý.

Rve kámen Tiusej a marně v hloub jím metá,

své luky napíná již darmo zbrojná četa:

dál jede lodice a brázdu v řece zlatí.

Dál plyne bezpečně, kde vlastí břeh se tratí

do páry modravé...