ZPĚV V JESENI (III.)

Teď lásce číši mou! Nač brániti té slze,

jež v pohár skanula jak perla zářivá?

O minulosti sny před zrakem mojím v slze

na moře vzpomínek se všecko rozplývá!

A ze dna poháru, jenž temným nachem hoří,

hle, vidím pomalu všech rajských vděků pln

ten obraz čarovný, jenž zázračně se noří

tu vlas, tam rameno jak Afrodité z vln.

Ty oči vlhky jsou, jak z něhy oceanu

by rosou sladkých tuch je večer porosil,

ty ruce pnou se výš, jak retů sladkou manu

by chtěly vstříc mi nést, jak zpěv můj vyprosil.

Ó sladká vílo má, jež z poháru se noříš

jak ze kalichu květ, rci, svými rameny

zda ty mne objímáš, v mé duši písní hoříš?

rci, jsou to tvoje rty, či vína plameny?