ZPĚV V JESENI (IV.)

A nyní číši vám, vy soudruhové mládí,

vy věrní v radostech a věrní v zoufání!

Ó nechť čas před námi jak Mazeppy oř pádí,

přec ve prach nestrhne nám růže na skráni!

My ruce dali si a se životem v boji

druh druhu podal štít a byl mu podporou,

ve krásy zenithu nad námi slunce stojí,

když jiným jeho zář se tají za horou.

Sám sedím u krbu – leč nikoli, jste u mne;

nuž pohár zvedněte, jenž znova ohněm vzplál,

ať v této písni mé jak v pěně vína šumné

ve světla paprscích náš vzplane ideál!

Jsme všickni na moři a do tmy hlas náš letí,

druh volá na druha a čeká odpověď...

Ó písni, pro ně jdi! i bouři ve zápětí

spěj šípem zlaceným a holubicí leť!

Ať všecky uvidím, ty s štětcem a ty s dlátem,

sem s tichou myšlénkou ať sednou k ohni blíž,

ať odlesk jejich snů jim zaplá v oku vzňatém,

jak lákal z popele by vil a skřítků říš.

I mrtvé pozvu sem, ať všickni jsme tu spolu;

pryč s duše všednosti, pryč s čela hrobů prach!

ať blesky pohárů nám stkají aureolu

a blesky myšlének nás vznesou v hvězdný nach!