ZPĚV V JESENI (V.)

Nuž vzhůru k obloze! Čím jsou mi vazby těla?

Já neznám smrti hlod, já neznám zhynutí!

Mně jest, jak hudba sfér by nad mou hlavou zněla,

já letím hvězdám vstříc na bílé peruti.

Má duše na vlnách jak lotosu květ bují,

z ní vůně, láska má, se vznáší výš a výš,

kol moje myšlénky se točí, poletují

jak pestří motýli ku hvězdám blíž a blíž!

Má duše, paprslek se v modrém vzduchu houpá

a vidí, co sní květ na dně v svém kalichu,

čím třtina zastená, když břehu vlna skoupá

ji ústy vlhkými chce zlíbat po tichu.

Má duše réva jest, po kmenu lidstva vzhůru

se vine, proplítá svým svěžím lupením,

a roste výš a výš až nebes do azuru,

svět blaží chladem svým a hvězdy nadšením!

A všecky písně mé, jež posud v nitru spaly,

jak hrozny bohaté se lesknou zlatem v ní,

a vyzpívané juž se ptačím křídlem vzpjaly

a krouží ve výši a jejich hymnus zní!

Jsem tvým, ó přírodo! v tvůj éther květ můj spěje!

ó země, v hrudi tvé tkví moje kořeny!

a slunce z číše své dešť blesků na mne leje

a měsíc tichými mne zlatí plameny!

Jsem tvým, ó přírodo! tak věčně na tvém lůně

bez žalů, naděje, bez tuch a rozmarů

chci spáti věčný sen, má duše jen jak vůně

ať letí ze květů a jak blesk z pohárů!