ZPĚV VE VÝŠINÁCH.

Hlas dolin pode mnou, vln vodních šumná hudba,

vzdech ňader toužebný a šepot niv a lesů

mi echem doznívá... Má křídla moje sudba

a větrům na vzdory se k modrým výškám nesu.

Zvonění teskných stád na pláni jezer snivých,

kde plavá pastýřka si u vod vlasy splétá,

se ke mně nevznese... A ve snách opojivých

ni matná vzpomínka na všednost nerozkvétá.

Sem v lednou samotu mne nikdo neprovází,

ni dívčí podoba mi v srdci nedlí smavá.

Na cestu skalnatou však slunce oheň hází

a vítr oblakem jak na znamení mává.

Svou slabost pohřbil jsem. Jdu vítězný a chtivý.

Svým čelem v čelo skal a duchem v prostor biji,

po každém úderu mi tryská pramen živý,

proud žití nesmírný, z něhož svou sílu piji.

Mne závrať nejímá, když rozhrne se clona,

jež propast halila a nová perspektiva

mne mocně oslní jak svěží luka vonná,

jež v dáli s hvězdami a s mléčnou drahou splývá.

V pohledech očí mých se světy věncem pojí,

tušení dálných sfér mne jistotami plní

a věčnost mlčící jak stín nade mnou stojí,

v blankytu hlubokém své rozhazuje zrní.