ZPĚV VI.

Ó jaká hrozná vina!

Slav hlavu malátnou s Hildina zvedl klína,

plod sladký mateřství kdež ozýval se chvěje,

a jako na božství zřel na dceř Tiuseje.

V ní soujem půvabů zřel, skvostů všech a ctností

na místě lstí a zrad a mrzkých nepravostí.

Vždy netvor zlíhne se, když pouště přede tváří

lev tamo královský se s hyenou v druž spáří.

– Smrt, zrada, záhuba, ó kníže, běda, běda,

od břehů západních už zírá na nás bledá,

zpět pěvec nevrátí se, kleta buď tvá víra,

zde jeho ostatky, viz, jazyk, zlatá lýra...

Ó, že jsi přivolil ve chvilce oné slabé:

na místě života smrt přináší ti Labe.

Kam v lesy pohlédnem a do jejich tmy husté,

jen všude oči zříme Moraniny pusté,

plášť její nadmut jest jak plachta velké lodi,

tak po své kořisti již vlastí naší chodí.

Je mrtev pěvec náš, a prach jsou jeho údy,

již věštcem nebude své posvěcené půdy...

a viny hrot, ó kníže, tvoje srdce hledá.

Ó běda sirotám, ó běda, třikrát běda! –

Před srubem knížecím tak zástupové lkali,

dav lechův osmahlých, již pluhy zanechali,

dav žen, jež nářkem svým až nebe prorývaly.

A vprostřed zástupů, hle, z větví na podnosu

dlí lýra zázračná, lup nešťastného losu,

a včely z úlů všech zas kolem lýry hoří

jak kolem slunce kruh se stkvící zlatou zoří.

A hučí pod branou a hučí mezi stromy,

to věčné svědomí, v němž procitují hromy.

Jak štkání zoufalé zní šelest jejich křídel

a roste na sykot, jak tisíc prudkých vřídel

by trysklo do vzduchu a ve výši se chvělo.

Vše pláčem, vzlykotem, vše hrozbou, reptem znělo.

Žeh v srdci cítí Slav a v mozku hroznou bouři,

on vidí, kterak krev se svatá k nebi kouří,

on vidí pošklebek, jenž světce třísní slinou,

a táže se, čí hroznou stalo se to vinou.

A hlasy v rozporu mu stále duní v hlavě,

z nich jeden o lásku lká, druhý pronikavě

„buď milosrden!“ volá, „pomsta!“ křičí třetí,

v to hukot zástupů zní v souhlas ke knížeti.

Vše zvolna utichá, však jeden neustává

znít hlasem hromovým, a Slavu z nitra vstává

a roste Spravedlnost. Však již bylo pozdě,

čas tratit úvahou... Zas kmitlo v šerém hvozdě,

zas štíty duněly, a blýskala se kopí,

kouř vísek spálených, toť nové války stopy.

Plaz rostl stohlavý z tmy pobouřených strání,

na koni Tiusej – tykadlo, které chrání

trup před zlým úrazem, se v předu rot svých kmital.

Oj, dobře tentokrát on nezmýliv se čítal,

kde tepna životní vojsk pohanských as vězí:

bez hlasu lýry své že ona nezvítězí.

Čím bylo slovo mu, jež Slavovi dal s věrou,

svým skvělým poselstvím je zaručiv i dcerou,

čím byla přísaha, čím slib – vše dým a pára...

A na rtech Tiuseji ďábelský škleb hárá.

Dvé mračen nalitých voj trčí proti voji,

jen hora lesnatá je před útokem dvojí.

Slyš rohy duněti, slyš mečů chřest a štítů,

ó běda přemoženým, kteří ustoupí tu.

Zní hesla k útoku, vše kvap je, vír a vřava.

A slyš, co znenáhla jak velká řeka dravá

se budí uprostřed vojsk hrdinského Slava:

Hřímání zdaleka tak vyhrožuje děsem,

tak rohů tisíce se rozezvučí lesem,

tak varhan ohromných zní hlasy ve souzvuku,

zvuk roste ke zvuku a podává si ruku,

strun, píšťal, hlasů rej v tom děsném slyšet huku.

A píseň jediná tak silná jako moře

z chaosu zvuků těch se nese po prostoře

a vlnou za vlnou od hory bije k hoře.

Zpět zas se odráží a ku předu se valí

a nezná překážek, by do cesty jí vstaly,

je mrakem děsivým a v zkázu vrahům slitým,

je smrtným orkánem, je mlatem obrovitým,

je cepem železným, jímž obří ruka vládne,

zná pomstu strašlivou, však smilování žádné.

A píseň ta jak příval, valící se s hory,

v ráz padla na nepřátel šinoucí se sbory;

hle, bledne Tiusej, a blednou jeho čety:

hlas pěvce mrtvého tu slyší opět kletý!

Hlas lebkou proniká, žže mozek palným drátem

a štítem proniká i ocelovým plátem

a chromí pravice, je „zkáza“ jeho heslo.

V ráz jezdců tisíce v zem třasem s koní kleslo,

dav pěších zděšených jal náhle úprk divý,

v prach klesly zástavy... jsou volny slavské nivy,

a přes ně chorál písně letí vítězivý.

Tak národ vítězem vždy půjde domů z boje,

když zvedne za jazyk svůj meč a pěsti svoje!

– Ó pějte dál, živť pěvec náš, jenž ještě v smrti

své vrahy do prachu jen pouhým hlasem drtí.

Pryč meče odhoďte, zas tichou duhu zříme

a svému jazyku zde oltář postavíme.

A bude svatým nám, ne proto že byl němý,

leč slovem výstražným že duněl po vší zemi,

že nikdy nemlčel, ať před trůnem stál v nachu

neb s chlapem hovořil, jenž rádlo vláčel v prachu,

bůh jeho nejvyšší, toť Pravda po zákonu

a vlastí Svoboda, jež nikdy nezná skonu. –

A stalo se. Z klad řezaných chrám vystavěný

své záhy nad lesy zved’ okrášlené stěny,

a v něm pak jazyk s lýrou byly uloženy.