ZPĚV VI. BOJ S DRAKEM A DIVOTVORNÝ MEČ

Tam, modrá kde Labutí hora

nad mořskou pne se pláň,

hrad krále Olibria

svou zlatou zvedá báň.

Sem Bruncvík se Ivem kráčí

a stane u brány –

„Jsem, králi, Bruncvík kníže,

své přej mi ochrany!

Své ochrany přej mi a přízně

a loď mi skytni svou,

bych mořem moh' se vrátit

v zem svoji dalekou!“ –

„Jsi-li ty Bruncvík kníže,

mou přízeň měj i loď,

však dřív ty z moci draka

mou dceru vysvoboď!

Mou dceru, Afriku luznou,

pozemských květů květ –

pak nejkrásnější z mých lodí

bude ti náležet.

Ta nejkrásnější z mých lodí,

jež zlatem a sloní se skví,

já pokladů naložím na ni,

div, že se nestopí!“

V člun stoupá Bruncvík se lvem,

tré nocí pluje a dní,

tam, na mořské kde výspě

hrad Baziliškův ční.

Ten věž má z kostí a hnátů,

a z lebek střeží jej zeď,

a před železnou branou

hadů se svíjí spleť.

Tu Bruncvík dobude meče

a se lvem zhubí tu spřež,

a kovovou vyvrátí bránu

a v strašnou chvátá věž.

Tam v síni, hle, královská panna,

smutná a plačící,

kol údů jí divě se svíjí

háďata syčící.

A rek když ta hrozná stne pouta,

tu jako bouřící mrak,

ve změti plazů a štírů,

strašný sem řítí se drak.

Lesklou je šupinou poset,

jak v skvoucím krunýři,

a sedmi když ocasy švihne,

vzduch vichrem zavíří.

A tří hlav když otevře tlamy,

tu zasrší oheň a žár,

a jako hrom kolem to duní,

když v zem jeho udeří spár.

Tu Bruncvík, lva po svém boku,

jde v boj, ač zraněn a zdrán,

a mečem svým netvoru v řeži

tré strašných zasadí ran.

Ta první jak vichřice sviští

a nejmenší z tří smete hlav,

ta dopadne na zem jak kámen

a krve kol řine se splav.

A druhá když udeří rána,

jak vlna bouřících vod,

z hlav prostřední sletí jak balvan

a krve kol celý je brod.

A největší hlavu když ocel

srazí, jak blesku hněv,

na zem se zřítí jak skála,

a řekou kol valí se krev –

Tu bezhlavý netvor se zmítá

a v sterý svíjí se kruh,

a řičí a chroptí a sténá

a ocasy bičuje vzduch –

A jako když ohnivá hora

kácí se do suti,

tak v posled se obluda hroutí,

bez dechu, bez hnutí.

Tu Bruncvík v pás princeznu chopí,

a nedbaje krve a ran,

jako květ křehký ji nese

ze strašných zdí těch a bran.

A záhy v skvoucím svém hradě

s jásotem vítá je král,

a prapory na věžích vlají

a rohy hřmí v šíř i v dál.

A ve zlaté král když síni

přeslavný strojí hod,

dí k reku: „Mé zaslib se dceři

a mocný založ si rod!“

„Já panně slib nemohu dáti,

neb choť už zvolil jsem,

ta se synkem věrně mě čeká

tam v dáli, za mořem!“

„Nemůžeš slib-li dáti,

nemysli na domov,

já do šeré věže tě vsadím,

kde bydlo je háďat a sov!

A nerozmyslíš-li sobě

a královskou odmítneš dceř,

pak zahyň tam v hrobové kobě

a kosti tvé roznesiž zvěř!“ –

Než, Bruncvík je pevný jak skála

a věren až v poslední dech,

a než-li by choť svou zradil,

v žaláře tísní se zdech.

Tam kníže se lvem věrným,

okovy připoután,

hrdě svůj snáší úděl,

jenž losem jemu dán.

Tu jednou, v půlnočním čase,

zjev jasný dí mu: „Vstaň!

Ten kámen odval těžký

a najdeš brň i zbraň!

To meč je podivné moci,

jenž roztne skálu i zeď

a všechno dokola zkosí,

na čarnou průpověď!“

Tu Bruncvík, poslušen ducha,

odvalí kamenný kryt,

a zbroj tu najde skvoucí

a meč, jenž runami ryt.

A ruče se oděje brní

i přílbou s perutí,

a jedinou čepele ranou

okovy rozdrtí.

A jedinou čepele ranou

zdi kobky rozetne

a nespoután jak orel

se branou rozlétne.

A kdo mu v cestu vkročí

a v boj se postaví,

hoj, meč jen vzduchem blýskne,

a všechno bez hlavy.

A byť všichni královi reci

cestu mu zkřížili,

mečem je Bruncvík kosí,

jako žnec obilí –

A divomocnou když zbraní

všem hlavy zutíná,

tu královské lodi se zmocní

a plachtu napíná.

Napíná plachtu bílou

a zvedá kotvici,

a se Ivem v dálku pluje

přes moře bouřící.

Dál zlatou loď svou žene,

do bouří, do vichřic,

a jako orel bílý

hřmí nové slávě vstříc.