ZPĚV VI. TUR-SIMON.

pane!

Jak že mi říkají? Tyrannus Rufus!

Nu, chci si toto jméno zasloužit,

co posud konal jsem, jen předehrou

těch bylo hrůz, jež teprv započnou.

Zlou druhdy nechal pověst Quietus,

já nechám horší, ať mne pamatují

a zpupní, tvrdošíjní poznají,

že s Římem žertovati, neradno.

Sem přiveďte ty židy zajaté,

ať vypravují, však jim otevřem

již ústa mučidla si připravte

a dříví pod vše kříže k hranicím!

Chci dvojí od vás, než vás odsoudím

a vykonati trest dám na výstrahu

všem buřičům po celém Israeli.

Ty zříte kříže! Tur-Simonu val

ať hlásá v dálku celé Judei,

že Řím se vaší vzpoury neleká.

Ať mluvíte již ochotně a pravdu,

ať lžete, tvrdošíjně mlčíte,

vždy viset budete, kdo muži jsou,

kdo ženy po pasy až zahrabány

pod muži budou v pospas šakalům.

Jen muka můžete si ušetřit,

vyznáním přímým, nikdy ale smrt.

Mluv, starče, hlavou zdáš se býti všech,

rci nejdřív, jak ta hádka povstala,

jež první byla srážky příčinou

římského vojska s luzou Israele?

Co mluvit mám? Ty sotva uvěříš,

však pravdu povím. Včera v chvíli tu

byl šťastný otec jsem a šťastný tchán,

my svatbu měli v domě, průvodem

jsme k posvátnému táhli obřadu,

kdy sobě v zmar jsme cestou potkali

tlum římských pěšáků. Ti surově

se vrhli na družby, již k oběti,

jak posvátný náš velí obyčej,

dva nesli ptáky, bílé holubice;

jim vyrvali je, chřtán jim zadrhli

a s žerty hrubými je házeli

po sobě druhu druh a do prachu.

Jen malý odpor našich, meče bleskly,

a kamení jim v odvet fičelo,

sbor římský pobit byl a rozehnán,

náš průvod seřadil se k obřadu,

jenž vykonán pak bez vší překážky;

však v noci při svatebním veselí

když seděli jsme, větší počet přitrh

a střechy zapáliv nám nad hlavou

s nahými meči vpadl do jizby,

vše vraždil, co mu přišlo do cesty,

ostatní spoutal a sem odvedl.

Toť podle ryzí pravdy věci stav.

Tak máme celou svatbu pohromadě,

nu o důstojnou svatební vám noc

se postaráme! Jaká drzost, starče,

římskému odporovat vojínu?

Ctí má ti být, když tebe osloví

a ráčí zažertovat s prašivinou;

pár holubů a k vůli tomu vzpoura!

Je viděti, záminky hledáte,

nic jiného! A nyní pověz mi,

kde vojsko židovské je táborem?

Kde zdržuje se hrozný Bar-Kochba?

Jak velký počet mužů naverboval?

A všecko vůbec, sám co o tom víš.

Já nevím ničeho, tož těžko říci,

a kdybych věděl, říci ještě hůř;

já nezradím přec zákon Hospodinův,

ni jeho lid, zde nadarmo se ptáš.

Pověste Žida hned na první kříž,

pod nohy oheň jemu rozdělejte,

však začne brzy mluvit ještě rád.

Je veliký Bůh, vladař zástupů,

buď sláva jemu z věků na věky!

Tys šťastný ženich? Ženich smrti teď.

Mé slyšel’s otázky, teď odpovídej!

Ty více neuslyšíš ode mne,

než předchůdce, můj tchán, ti pověděl.

Pak viset budeš stejně jako on.

A stejně chválit pána zástupův.

Jak libo ti jej na kříž přivažte,

a oheň rozdělejte pod křížem!

Suď, Hospodine, s těmi,*)

kteří se soudí se mnou,

a bojuj, pane, s těmi,

již se mnou bojují!

S pavézou štít vem na se,

mně ku pomoci povstaň,

s kopím se v cestu polož

táhnoucím proti mně!

Ó promluv k duši mojí,

spasení tvoje já jsem,

ať zapýří se hanbou,

kdo hledají můj zmar!

Ať zahanbeni prchnou,

jak přede větrem plevy,

a Hospodinův anděl

je rozptyl do stran všech!

Tys nevěsta? Tos lehce uhádnul.

Jsou z pravidla vždy ženy povolnější

a proto, doufám, budeš mluvit líp.

Nic víc, nic míň, než ženich a můj tchán.

Ó zbujné plémě! Nyní patrno,

jste všichni spiklenci! Šat strhněte

jí s údů a ji vražte do jámy

pod onen kříž, kde úpí její choť.

Jsme aspoň v utrpení sloučeni,

buď chválen za to věčný Sebaot!

Aj, krásné tělo dívčí! pohár sem

bez Baccha nemůže být Venuše!

Bůh jest mé útočiště i má síla*)

v soužení každém hotová pomoc,

ať puká země, bát se nebudu,

ať do prostřed se moře hory svalí!

Noc pěknou svatební mít budete,

o půlnoci zde šakal s hyenou

tvým bude ženichem a krkavec

u hlavy jemu zašeptá cos v sluch,

až všecka krev mu ztuhne ve žilách!

Ó vysvoboď mne, Bože!*)

k mé duši vlhko sahá,

jsem pohřížena v bahně,

dna nemá, v hloubi hlíny

mé hrdlo vyschlo již,

a zemdlely mé oči,

tím, že jsem po Tobě

se ohlížela jen!

Ó z bláta vyrvi mne,

a, Pane, nedopusť,

by tato prohlubeň

se nad mnou uzavřela!

Hoch je tam ještě, ať přistoupí blíž!

Ty, pískle, aspoň budeš mluviti!

Kdo jsi? Tvůj drzý obličej mne dráždí.

Jsem bratr oné ženy, kterou mučíš.

A kolik je ti roků? Jedenáct!

Viz tam ty kříže, jeden bude tvým,

a stejnou dostaneš též hranici

pod nohy, jestli mluvit nebudeš

a nezodpovíš všecky otázky,

jež otci tvému dal jsem i tvé sestře.

Těch nezodpovím, Bůh jest nade mnou!

Tak s tebou řeči nemám, s dětmi přec

se chvíli zdržovati nebudu.

To věc je tvá, jak trpět, věc je moje.

I děti odboj stáh v své sítě již?

Ty první vždy v ní byly, legate,

je vidět, neznáš naše dějiny,

pak znal bys jistě osud Makabejců.

Ti nevymřeli posud v Israeli,

sám, chceš-li, důkaz toho tobě dám!

Můj hochu, drž se jen! Buď chválen Bůh!

Jen vytrvej, můj bratře, pro Boha

a jeho zákon. Bar-Kochba jej splní!

Co život můj, kde otec trpí tak

a sestra má a její choť? – Zde jsem!

To šílenci jsou! Ano, Hospodina

jsme šílenci, buď chválen Sebaot!

Tak, mluvit nebudete? Ani slova,

jen jediné: Jest velký Hospodin,

zpod spárů lvích nám podá ruku svou,

zpod žernova skráň naši vytrhne,

by posadil nás na trůn slávy své,

kde bude v blescích trůnit Israel!

Tak na kříž s všemi, s všemi do jámy,

zapalte ohně, dolů šaty z nich,

ať zvědí, co jest Řím a jeho moc!

Všech silnější jest pán Bůh Zástupů.

Nu, uvidíme, kdo jest silnější!

Sem víno, hoši! Nyní skřížím ruce

a budu pásti se na mukách vašich!

Již vrátili se naši vyzvědači.

Ať předstoupí, ti ihned poví nám,

co zdráhají se tito vyjeviti.

Mluv, Sergie! Zlé zprávy nesu, pane,

tvá dcera jela včera vesnicí

blíž Betaru, náhodou nešťastnou

jí zlomila se voj, neb do skály

vjel prudký náraz ořů. Na štěstí

bez úrazu – ji bozi chránili –

se skokem rychlým s vozu spasila.

By novou k vozu opatřili voj,

po prvním stromu sáhli u cesty

tví lidé, sotva topor vzduchem švih,

tu luza židovská, jež nečinně

ba škodolibě k tomu přihlížela,

ni rukou nehnouc v pomoc ochrannou,

se dala do vojska, ty stromy prý

jsou posvátné a svatokrádež páchá,

kdo prý se dotkne drzou pěstí jich.

Co posvátné vše není této luze,

jen za vším hledá, za vším záminku

ku odboji a vzpouře. Pokračuj!

Toť jeden z oněch svatých stromů byl,

jež, sotva že se děcko narodí,

v zem zasazují, rostou s dítětem

až k době svatby jeho, v předvečer

pak při zpěvu a hudbě posvátné

je utnou teprv, aby z kmenů jich

tyč udělali k skvostným nebesům,

pod nímž vedou hocha s nevěstou

v chrám k obědu, kde čeká jejich kněz.

To samá pověra a samý blud!

Tví lidé nechtěli tak rozumět,

strom skáceli, však v tom již celý dav

se vrhnul na ně, zaplál divý boj

a krutá seč. A dcera má? Ta prchla,

jak první začlo fičet kamení.

Dík bohům všem! A lid můj? Leží zbit

ve krvi své, jež volá o pomstu!

A tato hromem s nebes přikvačí.

Až v nebe roste smělost chátry této!

Ty odstup, Sergie, – mluv, Licie,

co o vojsku jsi zvěděl Bar-Kochby?

Synu psí, ty lžeš!

Jak, dvě stě tisíc? Cos to pravil, chlape,

je možno to, že dvě stě tisíc jich?

Když o muže míň, ať mne zhltí zem!

Jak veliký jsi, Bože Zástupův!

Jak potopa se valí, duní zem

pod tihou jejich kroků, prachu sloupy

se k nebi zvedají, zní jejich zpěv,

v jek pozounů, jež jícny zlatými

se sluncem závodí, a v čele jich

jde Bar-Kochba, sám v rámci vlasů svých

rozhněvanému slunci podoben.

Ó prchni, pane, smím-li raditi,

jich dvě stě tisíc, sotva třetina

je celá římská tady posádka!

I tebe nakazilo šílenství

té chátry zběsilé? Vbít tě na kříž dám.

Však dříve rci, co o Bar-Kochbě víš.

Tvůj nechci, pane, déle nítit hněv.

Jest velký jako bůh a hrozivý,

lva potká v poušti, pohledne mu v tvář,

lev krotký schoulí se mu u nohou,

a když se neschoulí, on vytrhne

mu čelist jako houžev zpuchřelou

svou jednou rukou, z které prsty dva

si uťal lidu svému na příklad.

Ó nový Samson povstal v Israeli!

A pravdu pravil o něm Akiba:

„V něm vstala velká hvězda z Jakuba

v něm povstal z Israele mocný kmen,

jenž zkruší pyšné hlavy Moabu

a všecky syny Setha rozdrtí!“

„Jen málo toho jemu potřebí,

on nebesy i zemí otřese,

on skácí v rumy trůny boháčů

a zahladí moc zpupných pohanů,

on hvězdy syn, náš pravý Mesiáš!“

Žhavého olova jim vlejte v chřtány,

ať vytí jejich zde nás neruší!

Co ty víš, Sixte? Bez váhání mluv!

Dřív opraviti musím Licia,

děl dvě stě tisíc vojsko Bar-Kochby

že mužů čítá, řek jen polovičku.

Což spikli jste se, neb jste šíleni?

Mou zprávu vyslyš, velký legate,

a po radě pak učiň Licia

a jak jen můžeš, dej se na útěk!

Na útěk? Nikdy! Rychle vypravuj!

O prstů utínání Licius

již pověděl, já jinou zprávu mám.

To kruté nařízení Bar-Kochby

na tuhý odpor brzy narazilo,

a rada knězi hned se sestoupla,

neb mnohé matky, mnohé manželky

tak nechtěly dát děti, muže své

víc mrzačit. Však Bar-Kochba stál na svém,

chtěl důkaz síly míti na každém,

kdo vstoupiti měl v zástup Hospodina,

jak ztřeštěnců těch voj se nazývá.

Tu někdo v synedriu návrh dal,

jenž přijat hned byl s velkým jásotem

(já svědkem skrytým toho divadla

jsem, pane, byl za žida přestrojen,

a Joviš ví, že pravdou jest má řeč).

Zněl výrok kněží, k němuž Bar-Kochba

též přisvědčil: Kdo chce být k vojsku vzat,

má vlastní pěstí cedr poraziti,

neb v běhu vyvrátit jej ze země.

Od Betaru, co kámen dohodíš,

se táhne odvěký hvozd cedrový

po mírné pláni v hlubé údolí,

na stráni vojsko sestouplo se v šik,

pod strání na omšené balvany

usedli starší, knězi, zákonníci.

A nyní začlo děsné divadlo!

Z řad mužů první vystoup Bar-Kochba,

šel klidně mezi kmeny odvěké,

z nich největšího obra vybral sobě,

jej klidně změřil od hlavy až k patě,

pak napřáh pěsť svou jako hromoklín

a brvou ani v tváři nepohnul,

a rána zaduněla jako hrom,

to rána jeho pěstě mohutné

a druhá na to ještě dunivější

jsouc dlouhým provázena praskotem,

a cedr třistaletý, hvozdů král,

jenž bleskům čelil v tolikerých bouřích

a vichrům vzdoroval, se zhroutil v ráz

pod mocné jeho pěstě úderem.

Zem zatřásla se ve svých hlubinách,

když na kmen jeho blesky zbrázděný,

on vložil nohu svoji pokojně

jak na šíj skáceného otroka,

a sterý povyk vzpjal se k obloze,

tož z dvou set tisíců židovských hrdel:

„Toť Bar-Kochba! Syn Hvězdy! Messiáš!“

On klidný stál a patřil s úsměvem

na úžas všech, pak odstoup o sto kroků,

v tom druhého si soka vyvolil

svou orlí zřítelnicí v sboru tom,

dal v prudký běh se s výše v hlubinu

a v běhu ku kmenu když dorazil,

jej páží objal – strom se bránit zdál,

on nepovolil, dvakrát zakroutil,

až v praskotu jej divém s kořeny

vyvrátil z rodné půdy a jím šloh,

až hlíny, štěrku celým přívalem

se stmělo nebe a strom děsně hýk,

jak měl by duši, když dopadl v zem!

A nový pokřik, nové jásání:

„Tys Bar-Kochba, Syn Hvězdy! Messiáš!“

A nyní měls to, pane, viděti!

S mohutným rykem jako vichrů rej

když rozpoutá se hustým pralesem,

že praská to a sviští do kola

a praští, puká, houká, hvízdá, fičí,

se za Bar-Kochby vrhli příkladem

na kmeny všichni. Zápas obrovský!

Tu pěstě kmeny kácely jak třtiny,

tam v běhu mihala se ramena,

šat vlající a klubko lidských těl

se svíjelo kol těla starých stromů,

a rvali je a z hlíny trhali,

až tmou se zakryl blankyt sálající

a slunce utonulo v prachu mračnech.

Kmen padal za kmenem, ten skácen ranou,

ten vyrván, odhozen jak dětská hříčka,

a dolů střemhlav se to válelo,

jak obnoven by starý byl tu boj

gigantů dávných! Člověk s kmenem srost,

je nerozeznals, spolu váleli

se dolů strání v divém praskotu

a řvaní divokém! A ptactvo nebes

mníc, bouř že hrozná lesy bičuje,

se vzneslo k výši s hlasným krákáním

a hýkáním a vytím tisíce

tu hlasů zvířecích se mísily

do hlasů lidských, zvuků vichřice!

Sup holohlavý, orel, výšin král,

výr, noci host, a sokol hltavý

a mezi nimi menších opeřenců

mrak celý zděšen vzlétl k nebesům,

a perutěmi v skřeku splašeném

zakrýval slunce jako v zatmění,

co divá zvěř, již hostí onen prales,

se s řvaním lítým dala na útěk

a vrhala se vztekem vznícená

na muže, kteří lesa čelisti

zde otvírali s divým výskotem.

Dvě lvice na Bar-Kochbu vrhly se,

v prs každý se mu jedna zakousla,

on jak dvě kočky chyt je pod krkem

a odhodil sto kroků od sebe,

co šakala, jenž chtěl mu nohu hrýzt,

jak krtka odkop, jej si nevšimna.

Tak jako on i jiní řádili,

a nežli slunce kleslo k západu,

kde prales byl, tam byla mýtina;

sta kmenů vykácených, vyrvaných

se válelo přes sebe v neladu,

nad kterým ptactva mrak v dál ulétal.

Pak začli kněži kmeny počítat,

co kmenů povalených, tolik mužů,

jen na Bar-Kochbu přišlo kmenů sto!

Pak začli velebiti boha svého,

v šik srazili se mocný, pod nimi

že zaduněla země, k Betaru

se obrátili jako živý hvozd

a Bar-Kochba v jich čele jako král!

A kam se valí? K Tur-Simonu sem!

Ó pane, rychle dej se na útěk,

jdou jako velkých vod jde potopa

a hrůza před nimi! Vojsko na valy,

a praky vše a katapulty ven!

Je přivítejte deštěm kamení,

je rozežeňte tříští balvanů,

když bestie jsou – o krok ne však zpět!

Bůh zástupů již vyslyšel náš pláč,

ó dítky, radujte se, veliký

jest starý Jahvé v plášti síly své,

a smilování jeho bez konce!

Alelujah! Alelujah!

Co katapulty všecky, legate!

Jdi podívati na hradby se sám,

tam celý šik těch stojí netvorů

a chrlí vodopády kamení

do temné mužstva zdi, jež dole vyje

a zmítá se a ječí zběsilá,

a s posměchem a šklebem vítají

tvých tormentů třískavé pozdravy

a škorpionů šípy okuté.

Však největší div, v čele živé zdi

jak skála stojí obr Bar-Kochba

a chytá deskou svého kolena

vše balvany a zpět je odhazuje,

jak dítě by si s drápky hrálo jen!

Tví onagři tam marně hýkají,

jsou židovské té luze k šklebu jen!

Ó, prchej pane, město ztraceno,

jsou hradby ztečeny, tvé vojsko prchá,

děs po nich sáh svou pěstí obrovskou,

i odhazují meče, přílby, štíty,

jak stádo ovcí běží bezbranných

a křičí: „Kdo jen můžeš, spas se, spas!“

Na chvíli ustupuji přesile,

však navrátím se s větším vojskem sem

a běda všem! Ni o krok zbabělci!

a chcete-li již ovčí životy

si zachrániti podlým útěkem,

ty židovské psy zde mi dobijte,

ať mrtví padnou v ruce vítězům!

Ty, máš-li času, dobij si je sám!

Já v tebe doufal, Bože na věky...

Víc nebudu zahanben před tebou!

Má pevnost jsi i skála, Hospodine!

Tvá chvála bude vždycky v ústech mých,

tys vytrhl mne ze všech přístrachů...

Buď veleben náš velký Sebaot!

Zdar Bar-Kochbovi, sláva buď a zdar!

Dík Hospodinu vzdejte, vedl nás

a sílu vdechl v naše ramena

on bojoval, on vítěz jediný!

A jeho Messiáš, tys Bar-Kochba!

Tys Messiáš, tys král, ó Bar-Kochbo!

Ty nejdřív osvoboďte! Požár v městě

pak spějte uhasiti. Tur-Simon

klíč k ostatním jest Judy pevnostem.

Pak valy vše obsaďte strážemi,

by na noc nevrátil se nepřítel.

Já neklamal se v tobě, synu můj!

A Věčný dá, že nesklameš se již.

Až vykonáte, co jsem nařídil,

sem všickni přijďte k slavné modlitbě

a díkůčinění, ať loutna zní

i harfa s citerou v ples Hospodinu,

on vítěz jest, buď sláva mu a dík!

A jeho Messiáš jest Bar-Kochba!