ZPĚV VII.

Slav z boje vrátiv se chtěl soudit zrádnou ženu.

Jak zdiven žasne však, jak zírá na proměnu,

jež stála před branou. Šat hrubý kajicnice

kryl údů spanilost, a ssedlou krví líce

jí celé chlípělo, jež nehty rozryla si.

Byl také ostříhán skvost, zlatostkvoucí vlasy.

Tak stála před Slavem... a krutým bolem vzlyká.

A z pěsti Slavovy v prach sklouzla mestná dýka.

– Tvá vina těžká jest, však hrozně znáš se káti!

Jsi volna, odejdi... víc nemohu ti dáti! –

Slz proudy z očí chrpových jí tváří tekly,

a knězi k nohám chvějné ruce se jí smekly:

– Za jednu milost prosím. Dovol, ať se kaji,

neb zoufalství jsem stála téměř na pokraji,

když otec můj – oj, který běs tak podle radil –

mne v svaté přísaze i sama sebe zradil.

Ty’s oltář vystavěl, tam ostatky jsou zrady,

a každý putuje tam z vlastí tvojich všady,

tam kát se dovol mi... Ó, vina má to žádá,

já před oltářem vítězným tam zemru ráda.

Jen mého krahuje mi dovol s sebou vzíti

a všecky šperky mé, jež schystány již svítí,

za oběť pokornou a malou nekonečně,

již složím na oltář... Tvé nohy líbám vděčně – –

– Jsi volna, jdi! – – A pěvci obětuji dítě,

jež nosím pod srdcem – – – Jsi volna, jdi! – Kněz cítě,

že slábne v rozvaze, té ženě kynul němě,

a v srdci znamenal, že vzlyká mu cos temně.

Šla Hilda ze tvrze, šla sama lehkou nohou,

a balvan se hrudi jí spadl pod oblohou

na nivě zelené, a necítila tíže

břemene zlatého ni hrany svého kříže,

jenž jejích na ňadrech svou našel opět skrýši.

Klid leží na lesích, jak velká ňádra dýší,

a pluhy oráči si čistí rydlem otky.

Jen Hildě nad hlavou se třepá krahuj krotký

jak černá myšlénka a vlny vzduchu čeří.

Táž černá myšlénka spí v očí jejích šeři,

jež z modra pokory se do zelena blyští

jak dravčí zornice, jak pohled baziliščí.

Již chrpy nekvete v nich něžný kvítek malý,

leč ocún jedový a chabě namodralý.

Stín lesů přikryl ji, a ticho pohltilo.

Vše dumně mlčelo, co ve hvozdě tom žilo,

jen stráně travnaté se ozývaly stády

a písní pastýřů, jež dívky slyší rády,

brav toulal se, kam tučná vábila jej píce...

Hle, Hildě vyhnankyni zahořelo líce,

jak šipka z lučiště se krahuj vzduchem kmitl.

To beran byl, jenž cestou krahujovi skytl

a Hildě hledanou zas kořist v pikle nové.

Řez dýky postačil, by potměšilí snové

té ženy pozvolna zas rostly k svému cíli.

Jen jazyk vyřízla z úst beranu v té chvíli

a tajně nezřena pak v houští s tváří klidnou

do roucha kajicnic svou loupež skryla bídnou

tak stanouc před práhy, jež vedly v nitro chrámu,

kde pěvcův jazyk ležel ve stříbrném rámu

všem viditelný skrze hladkou desku slídy.

A Hilda necítí, co v duši své má bídy,

když postem zkrušena, však více palnou zlostí,

před strážci svatyně stanula v zkroušenosti

své dary ukazujíc i svou víru pevnou

a prosíc, aby směla jazyk s lýrou zpěvnou

v dny příští stříci v úctě, jaká patří bohu.

Že postit bude se, dí, tělo metlou z hlohu

za vinu otcovu si stále bičovati,

až klid a spokojenost v srdce se jí vrátí.

Co chtěla, stalo se. Den druhý minul, třetí,

a Hildy nikde, leda v chrámě, neviděti,

tam pláče v bolestech a ve prach bije čelem.

Už všichni myslili, že v těle zkrvavělém

dlí duše běloučká jak holubice čistá,

a rádi pokorné v svém středu přáli místa.

Co chtěla, dosáhla. Kdys v časné době ranní

posvátný jazyk zaměnila za beraní

a řekla hlídačům: – Teď cítím, že již dosti

je mého pokání. Jdu od vás v zkroušenosti,

dlít budu v samotě, až k hrobu bohům sloužit.

Kéž bědnou přijmete, až po vás bude toužit! –

Nad hlavou krahuje a jásot v černé duši

do lesů nejhustších pak zašla chmurné hluši

a ve skal bludišti, kde vlků smečka řvala,

zázračný jazyk pěvcův tajně zakopala.

A křížek zelený pak s hrdla svého sňala

a na krk krahujův jej zavěsila v plesu:

– Leť přes Labe, leť tam, kde konec tmavých lesů

a věže uvidíš, rci otci mému slavně,

že on kdy zahálel, já předla neunavně

niť záhuby. Ať přijde s vojsky nyní směle,

lid nemá jazyka, a on pak nepřítele – –

A krahuj s poselstvím hned v dálce zmizel stmělé...