ZPĚV VII. NA MOŘI

Po moři sivém loď se plaví,

nic její dráhu nezastaví,

vichry jí, bouře nepoděsí,

nezhubí víry, skal jí tesy,

mlha jí v chvatu nezabrání,

mocné ji kouzlo vezdy chrání,

a den ať plane, noc se šeří,

pyšná loď směle vlny čeří,

zlatem se svítí, skví se sloní,

kovaná ráhna stříbrem zvoní,

v hedvábná lana bouř když duje,

harfové zvuky vyluzuje,

a stožár z cedrového kmene,

jak věže hrot se v mračna žene,

kde vlajka, na půl lilje skvělá,

jak by se v půli růží rděla,

a plachta z kmentu v šeru, v jase

labutě sněžným křídlem zdá se,

jež ať kol tiš, ať vichrů vřava,

vítězně šumí do modrava – –

Na lodi, jak když v boj se strojí,

kníže tam Bruncvík v jasné zbroji,

žerď vesla v ruce, orlím zrakem

v dál pátrá vlnou, mhou i mrakem,

co u nohou mu, zchystán k skoku,

lev mocné hlavy, silných boků,

jenž, zívne-li, jak bouře z mraku

vyplaší hejna bouřliváků,

a zařve-li a protáhne se,

v korábu každý hřeb se třese.

Chmurně se Bruncvík v dálku dívá,

jak v budoucnost, již mlha skrývá,

a jejíž rouškou přetajemnou

osud sám halí tvář svou temnou –

A jako mračna, bouř když duje,

za dumou duma přeletuje

kol pochýlené hlavy reka –

Kam spěje? Co ho v dálce čeká?

Los jaký z mlhy zítřku stinné

v neznámých zemích vstříc mu kyne?

Nové zda boje se tam strojí,

v nichž zkoušet musí sílu svoji,

nové zda strázně, nebezpečí,

strasti jež všechny hrůzou předčí,

muka zda nová, nezbadaná,

vítězství, zrádná soka rána,

zápasů bouře, sečí vřava,

porážka, bída, lesk a sláva,

či smrt zda hnátem kdes už chřestí,

by vyrazila meč mu z pěsti?

A tu se maně paže reka

na jílec meče těžce smeká,

železnou pěstí ocel svírá,

v níž jeho síla, moc i víra,

s níž neleká se hrůzy žádné,

s níž vítězí a s níž i padne.

„Kolikrát, meči divotvorný,

se mnou ses vrhal v zápas vzdorný,

kolikrát skvoucí ocel tvoje

hubila vrahů valné voje,

blesku se ohněm v slunci skvěla,

soupeře v útěk obracela,

tepala reků mocné šiky,

drtila obry, trpaslíky,

zkosila příšer, oblud řady,

hubila saně, hydry, hady,

stínala brány, hradby, sruby,

kácela skály, mocné duby –

vítězně svítě nad mou hlavou,

ved's mě, můj meči, světa vřavou,

dobýval města, hrady, říše,

tyrany v zlaté deptal pýše,

přemnohý okov zdrtil rzivý,

v zjařmené volnost vznášel's nivy,

mocných všech postrach, naděj lidu,

jak hydru hubils' křivdu, bídu,

rabů všech spása, vrahů metla,

stal jsi se světu bleskem světla!

A jako vezdy, s pevnou vírou,

dál s tebou pluji v dálku širou,

beze všech pochyb, bez vší bázně,

s tebou že všechny zdolám strázně,

s tebou že orla smělým letem

vítězně zahřmím širým světem,

s tebou že, věrný meči, jednou

oči mé rodnou zemi shlédnou!“

Tak Bruncvík k meči hovor vede

a jasně do mlhy zří šedé,

dál a dál směle mořem pluje,

nedbá, že vichr v tvář mu duje,

nedbá, že skráň mu zamyšlenou

oceán stříbří vln svých pěnou,

v korábu bok že divě bije,

jak lvice řve, jak šakal vyje,

a dál a dál, kam hled až zírá,

strašlivou moc svou rozprostírá – –

Vychází slunce, v mrak se chýlí,

dál k neznámému loď hřmí cíli,

jasem i šerem plachtu vzpíná,

kde dálka mlžná, nehostinná,

až náhle, širém na obzoru,

zřít břeh se nořit, les i horu,

zelené nivy, slunné stráně,

cimbuří měst i hradů báně,

ryzím jež v slunci hoří zlatem –

Pohnut je Bruncvík, kleká chvatem,

křídlatou přílbu snímá s hlavy

a po zlé pouti zemi zdraví.